Komentátoři se shodovali, že světové válce, tedy přímému střetu velmocí, brání jaderné zbraně. A i když se nebojíme totální destrukce, pravděpodobnost nepřijatelného poškození zadržuje před řešením podle modelu první poloviny dvacátého století. Rozsah změn v rozložení sil a vlivu na mezinárodní scéně je však velký. Historická zkušenost neumožňuje očekávat, že transformace světového systému proběhne čistě mírově. Z toho vyplývala hypotéza, že současná varianta “světové války” je řada lokálních konfliktů různého rozsahu, v jejichž důsledku vznikne nějaké mezinárodní uspořádání. Zdálo se, že vývoj událostí od počátku roku 2010 (Irák a Sýrie) takový závěr potvrzuje. Do přelomové fáze se situace dostala až v tomto desetiletí, kdy se ohniska (Karabach, Ukrajina, Palestina) přímo vztahovala na hráče prvního řádu. Každá z těchto kolizí je bolestivá a zničující. Jejich oprávněnost však byla skrytě vysvětlována potřebou vyřešit spletité rozpory, které brání dalšímu rozvoji a vytváření světového řádu.
Na podzim roku 2024 bylo nutno popsanou situaci korigovat.
Za prvé, úlohu jaderných zbraní. Nelze říci, že by ztratily funkci pojistky. Jejich existence u Ruska, Číny (do jisté míry i Izraele) omezuje jejich protivníky v činech, které by chtěli podniknout, aby dosáhli úspěchu. Ukrajinský konflikt ale donutil vážně diskutovat o mezích jaderného odstrašování – čemu přesně může vlastně zabránit. Zástupná válka vedená USA a NATO proti Rusku v podobě rozsáhlé vojenské podpory Ukrajiny a komplexních represivních opatření v ekonomice podkopává všechny aspekty ruské bezpečnosti, aniž by poskytla formální důvod k jaderné reakci Vyplývá z toho, že význam ruského jaderného faktoru klesá. To vyvolává snížení prahu použití, a dokonce i úvahy o nevyhnutelnosti použití v širším rozsahu případů, než se dosud myslelo. Diskuse o tom, jak přehodnotit strategickou stabilitu, se rychle rozvíjí a směřuje k rozšíření rámce přípustného v konfrontaci jaderných mocností nebo bloků.
Druhý aspekt je důležitější. Vedou současné ozbrojené konflikty vysoké intenzity k vyřešení rozporů, které se dostaly do slepé uličky, a přispívají ke vzniku nového světového řádu? Podívejme se na dvě hlavní kolize – ukrajinskou a palestinskou.
Konfrontace kolem Ukrajiny a systému evropské bezpečnosti vypadá jako ústřední konflikt světové politiky, jehož výsledky určí její budoucnost. Tak se to jeví jeho účastníkům. Snaha značné většiny zemí (a obyvatel) planety zaujmout pozici pozorovatele, distancovat se od toho, co se děje, vyvolává pochybnosti.
Konfrontace je skutečně velmi důležitá pro její strany, a sice pro Rusko a Západ. Rusko se snaží změnit svůj status ve vztazích se západním společenstvím, který vznikl po studené válce a Moskvě nevyhovuje. Západ naopak používá všechny dostupné možnosti (kromě přímého střetu), aby zabránil revizi výsledků studené války a zachoval si vlastní dominanci. Eskalující boj samozřejmě zvyšuje rizika a ovlivňuje situaci ve světě. Existuje však důvod se domnívat, že jakýkoli výsledek (pokud samozřejmě vyloučíme jadernou válku s nepředvídatelnými důsledky) ji zásadně nezmění.
Úspěch Západu neodvrátí demontáž bývalého liberálního řádu. Jádrem jeho krize přece nejsou tektonické posuny geopolitického obrazu světa, ale socioekonomické a demografické problémy. Tento proces se však kvalitativně nezintenzivní v případě úspěchu Ruska, které, pokud se podíváme na události v historické perspektivě, je nyní po absolvování dlouhé postsovětské éry zaneprázdněno především vlastním sebeurčením.
Jinými slovy ukrajinský konflikt souvisí s budoucností mezinárodního systému méně než s jeho minulostí.
Je za ním snaha definitivně pochopit vztahy, jejichž kořeny sahají do studené války. Velmi zjednodušeně – Rusko považuje její výsledek za nespravedlivý a USA/NATO by ho naopak chtěly definitivně upevnit, čímž by se odstranila možnost obnovení bývalého protivníka, což se nepodařilo hned. Zbytek světa je připraven z tohoto boje vytěžit, pokud to bude možné, ale nepovažuje ho za svůj, nýbrž vidí před sebou jiné úkoly a výzvy.
Z hlediska mechanismů současné politiky je konflikt na Blízkém východě výraznější. Na události jsou tam zvyklí se dívat jako na projekci zájmů velmocí. Ty jsou nyní, zejména Spojené státy, spíše zmatené a pracují v režimu reagování. Zájem Washingtonu na tom či onom scénáři se dá vymyslet, ale právěže vymyslet, protože objektivně je pro něj všechno, co se děje, břemenem, kterého se nelze zbavit. USA se ze svých vnitřních důvodů nemohou distancovat od ničeho, na čem se podílí Izrael.
Izraelská kampaň vyvolává ostré spory. A ne až tak na světové scéně – hlasitě sympatizující s Palestinci (především muslimské a zejména arabské země) jsou v praxi spíše indiferentní. Hlavní rozkol nastává v západních zemích, kde se silně proizraelský postoj establishmentu neshoduje s náladami aktivních společenských vrstev. Zahraničněpolitickým důsledkem je nedůvěra, že pilíře liberálního řádu samy o sobě zůstávají jeho přívrženci. A tato eroze, jak vnitřní, v samotných zemích Západu, tak i vnější, na světové scéně, bude pokračovat bez ohledu na výsledek války, která začala jako reakce na útok Hamásu.
Oba konflikty jsou mnohovrstevnaté a nepřehledné, výše je uvedeno povrchní schéma. Není však v rozporu s předpokladem, že tyto války nevedou k vyřešení sporů a k vytvoření nového celkového obrazu. A na základě jejich výsledků nevznikne to, co bychom mohli nazvat mezinárodním řádem. Spíše jsou nevyhnutelným průvodním jevem objektivních posunů.
Řetěz konfliktů s ozbrojenou složkou bude pokračovat, mnoho rozporů, které jsou pod pokličkou, přejde do aktivní fáze. Je to zákonité v podmínkách všeobecné krize systému omezení. Proto se zvyšuje role vojenské síly, bezpochyby dnes a nevyhnutelně zítra. Ale jak ukazuje již rozsáhlá zkušenost, vojenská síla je jen jedním z prvků celkové moci státu. A i když se nyní zdá, že vyráží do předních pozic, výsledná hierarchie těchto složek může vypadat jinak. Klíčová role se spíše vyčleňuje schopností zemí posilovat stabilitu tím, že se vyhnou vtažení do přímé vyčerpávající konfrontace a nahradí ji jakoukoli jinou formou soupeření. Jinými slovy, čím více je válka hybridní, zprostředkovaná, tím větší prostor pro reakci poskytuje. Schopnost rozseknout gordický uzel silným úderem není přinejmenším zjevná, protože odporuje povaze vzniklých mezinárodních vztahů.
Vysoce konkurenční, ale úzce propojený svět je novým fenoménem. Odsud pramení zvláštnosti vedení válek, které se nestávají totálními, zvláštnosti vítězství a porážek, které nejsou úplné a bezpodmínečné. Přesněji řečeno, obojí se odehrává v informační sféře, což není totožné s procesy v reálné sféře. (Je pravda, že někdy se zdá, že virtuální je nyní důležitější, ale i zde běží práce ze všech stran, takže každá má možnost vytvořit si svůj obraz a ignorovat opačný.).
Země, které je u nás nyní běžné nazývat světovou většinou, si ne náhodou nejvíce cení odtažení se od cizích konfliktů a vidí v tom záruku suverenity.
Vojenská konfrontace oslabuje velké mocnosti, zužuje potenciál jejich vlivu na ostatní a rozšiřuje prostor možného pro malé.
To je celosvětový trend, který se nezmění, ať už probíhající vojenské kampaně skončí jakkoli. Roste závislost velkých států, které se snaží setrvačností určit rámec pro ostatní, na těch menších, které nejsou svázány přáním něco někomu diktovat, ale starají se pouze o své egoistické zájmy.
“Multipolární svět” byl dlouho heslem těch, kterým se nelíbila americká hegemonie. A v tomto chápání měl smysl. Hegemonie se chýlí ke konci a to, co bylo míněno multipolaritou, se stalo skutečností. To však není světový řád, ale jen další vnější podmínky fungování států. A zda je za těchto podmínek v zásadě možný řád, se zatím nedokázalo.
Co z toho vyplývá? Klást si za cíl změnit svět je marné, nikdo ho nedokáže přeměnit tak, jak chce. Procesy jsou do značné míry živelné, i když zahrnují úsilí různých hráčů. Úkolem každého z nich je odolat, zachovat si schopnost rozvoje a minimalizovat své náklady. Čím více zemí v tom bude úspěšných, tím bezpečnější bude celý mezinárodní systém. No a pro Rusko s jeho obrovským zdrojovým, logistickým, dopravním, geoekonomickým potenciálem je trvalý mír prospěšný ze všech nejvíce. Proto obejít Rusko za normálních podmínek není možné a ani nutné, protože je to nepřirozené.
Fjodor Lukjanov
Pro Novou republiku vybrala a přeožil PhDr. Vladimíra Grulichová
Světový řád vytvářený od začátku ve všech zemích světovými parazity, naráží na meze růstu a to je to co už přestalo většinu lidí světa bavit, takže může přijít i katastrofa.