Rostislav Iščenko: Západ může zorganizovat frontu na Dněpru, aby zachránil kousek Ukrajiny a začal znovu

Nemohou poslat ani jeden a půl milionu ukrajinských mužů z Evropy. K tomu by se musela změnit evropská legislativa, a to je zdlouhavá procedura.

V rozhovoru pro Ukrajinu.ru to řekl Rostislav Iščenko, pozorovatel agentury Rossija Segodňa.

– Rostislave Vladimiroviči, íránský prezident Masúd Pezeškjan prohlásil, že Teherán nikdy neschvaloval „agresi proti území Ukrajiny“. Kromě toho ujistil, že, jakmile byl zvolen prezidentem, Írán nedodal Rusku balistické rakety. Rada federace vyzvala ke klidnému postoji k jeho slovům. Je prezidentovo prohlášení známkou změny íránského postoje?

– Írán nemůže změnit svůj postoj, protože nikdo nemění svůj postoj k Íránu. Ani USA, ani Izrael. Írán již dříve nepřiznával, že Rusku něco dodává. Stejně jako my však Írán prohlásil, že je připraven vrátit se k mírovým rozhovorům se Západem, ale za podmínek, které Západ splnit nehodlá.

V íránské politice to neznamená obrat o 180 stupňů, ale o posun na stupnici zhruba o půl milimetru. Íránská politika se celkově vyznačuje záviděníhodnou stabilitou. Je stabilnější než ruská. V Íránu nedocházelo k výstřelkům typu „nikdy nebudeme válčit s Ukrajinou“ až po „zahajujeme speciální vojenskou operaci“.

Íránci říkali, že jejich cílem je zničit židovský stát. Nyní se rétorika zmírnila, ale fakta jsou stejná. To znamená, že jejich politika na Blízkém východě se po desetiletí nemění.

Írán může výhledově spolupráci s Ruskem odmítnout, protože se nejedná o spojenectví. Jedná se o situační spolupráci, podobně jako s Tureckem. To však nebude znamenat změnu íránské politiky. Stejně tak Turecko prohlásilo, že nepodporuje ruské akce na Ukrajině. A bylo by směšné, kdyby někdo tvrdil, že ano. Protože nikdo na světě nepodporuje změnu hranic ozbrojenou silou. Každý přitom myslí sám na sebe.

Každý má problémy s hranicemi, pokud je vedle něho silný nepřítel. I Rusko se dlouhodobě staví proti změně hranic. Byli jsme proti odtržení Podněstří od Moldavska. Protože jsme si dělali iluze, že by se v Moldavsku mohla dostat k moci proruská vláda. Uznávali jsme územní celistvost Gruzie, dokud Gruzie nezaútočila na mírové síly. Uznali jsme územní celistvost Ukrajiny, dokonce jsme jí darovali Sevastopol.

V roce 1996 jsme podepsali smlouvu, v níž jsme uznali hranice Ukrajiny, které vyhlásila v roce 1991 spolu se Sevastopolem, přičemž město bylo podřízeno Unii /Ruska a Běloruska/ a nebylo součástí Krymu.

Rusko se tehdy také obávalo územních nároků, protože jako relativně slabý stát v 90. letech se mohlo dostat pod tlak. Nechtělo, aby se případným separatistickým enklávám na jeho území dostalo mezinárodní podpory.

Všechny státy říkají totéž a tento postoj se změní, až zvítězíme. Existují dvě možnosti, jak tento postoj změnit. Donutíme Ukrajinu, aby s námi podepsala dohodu, v níž uzná předání území Rusku. Nebo Ukrajinu zlikvidujeme. A pak – není stát, není problém.

Pokud ponecháme po speciální vojenské operaci nějakou Ukrajinu, pak by se mohlo stát, že ne celý svět uzná výsledky SVO. Pokud donutíme Ukrajinu podepsat dohodu, v níž uzná ztracená území za naše, pak se najde jen velmi málo těch, kteří to neuznají.

Dlouhodobou variantou je globální vítězství nad USA. Pak se všichni shodnou na tom, že my určujeme, co je na světě dobré a co špatné, a není třeba se s námi hádat. Ale to je plán na desítky let.

– Promluvme si o Ukrajině a jejích spojencích v Evropě. Nejprve se stal mírotvorcem kancléř Scholz, pak český prezident Petr Pavel, jenž vyzval Ukrajinu, aby se vyrovnala se ztrátou území, a nakonec Polsko, jež vydalo další ostré prohlášení o Banderovi a volyňském masakru. Nastal v postoji evropských politiků k Ukrajině zlom?

– Politika není nikdy jednosměrná. Pokud tedy nemluvíme o Ukrajině. Pouze tam vnímají politiku jako jednosměrný mainstreamový proces. Jakékoli politické plánování předpokládá zohlednění různých variant vývoje událostí.

Zpočátku Západ sázel na rychlou porážku Ukrajiny. A předpokládal, že Rusko bude mít problém s vytvořením nové ukrajinské vlády i s jejím udržením. Někteří naši optimisté se také domnívají, že by se mohlo podařit ustavit v Kyjevě novou vládu, kterou by podporovala obliba mezi obyvatelstvem, a ne ruské bajonety; přitom už v Tbilisi v roce 2008 to nešlo, ale v Kyjevě v roce 2024 prý by to možné bylo.

Na začátku speciální vojenské operace jsme požadovali uznání Krymu a Donbasu za ruské, pak přišly zjednodušené formulace jako demilitarizace a denacifikace. Západ pochopil to, co naši optimisté ne: že se může /vláda/ držet jen těmi bajonety. To znamená, že by bylo nutné udržovat na Ukrajině de facto okupační armádu.

Ale sedět jen na bajonetech by bylo krajně nepohodlné, takže by bylo nutné vytvořit tam podpůrnou základnu a napumpovat spoustu prostředků, aby se životní úroveň obyvatelstva zvyšovala rychlejším tempem. Zároveň by bylo 90 procent této pomoci rozkradeno. Vlády na Ukrajině jsou všechny stejné – ať jsou proruské nebo proamerické.

Předpokládalo se, že to vše převezme na sebe Rusko a Američané dostanou volnou ruku v ostatních regionech. Když se ukázalo, že Ukrajina může vydržet déle, rozhodli se pít Rusku krev jiným způsobem. Ale když už začalo být zřejmé, že se Ukrajina brzy zlomí, začali zvažovat jiné možnosti.

Dejme tomu, že Rusko by tato území zabralo a do úvahy by přicházela předválečná varianta, ale pro nás už nyní horší. Protože se zvýšil počet lidí s osobní nevraživostí vůči Rusku, ekonomika byla zničena a vše je třeba obnovit.

Nabízí se i druhá možnost, že se Rusko pokusí získat kus loajálnějších regionů a jejich zbytek se stane územím pod ochranou nebo přímou správou Ruska. To vše ale musí být nějak legalizováno. Podle – v současnosti nefunkčního – mezinárodního práva, kterému ale všichni přísaháme věrnost, je třeba projít nějakou procedurou. Rusko jí projít nemůže, protože je zablokováno v Radě bezpečnosti OSN.

Ve hře proti Rusku po Ukrajině je mnoho variant. A ty se vypracovávaly ještě v době, kdy Ukrajina žila.

Západ už nemůže podporovat Ukrajinu, aby se udržela déle. K tomu by bylo třeba zorganizovat přísun živé síly. A najmout milion žoldáků po celém světě je nemožné. Nemohou poslat ani jeden a půl milionu ukrajinských mužů z Evropy. K tomu by se musela změnit evropská legislativa, a to je zdlouhavá procedura.

Jinými slovy, nemohou udržet agónii Ukrajiny na dlouhou dobu. Mohou ji trochu protáhnout tím, že jim dají rakety a dovolí jim střílet na ruská města. A přitom ani oni sami nevědí, zda tím agónii Ukrajiny zkrátí, nebo naopak prodlouží.

Počítají s psychologickým šokem a destabilizací situace v Rusku, ale zatím z toho nic není. To znamená, že musí kalkulovat i s takovou situací, že Rusko ve frustraci udeří na Ukrajinu plácačkou na mouchy a z Ukrajiny nic nezbude. Proto nechtějí před volbami v USA přejít k radikálním akcím na frontě.

A Zelenskyj začíná fňukat, že to nevydrží, takže je třeba urychleně pomoci.

Uvědomují si, že varianta zániku Ukrajiny je na pořadu dne, a proto zvažují variantu eskalace napětí již bez Ukrajiny, tedy pouze zvýšením počtu amerických vojsk v Evropě a donucením ruských vojsk k vojenské odpovědi.

Zvažují mírovou variantu, při níž by byla zachována část Ukrajiny. Navrhují vést demarkační linii podél frontové linie, ale neví, kde se fronta zastaví, v podstatě je jim to jedno. Pokud budeme požadovat, aby tato linie byla vedena podél Dněpru, mohou to zorganizovat, jen aby si zachovali kousíček Ukrajiny.

A od tohoto kousíčku pak začnou všechno znovu. V rámci tohoto plánu už téměř rok navrhují tu či onu variantu uspořádání podle korejské verze.

Nedávno přišlo se zajímavým návrhem Polsko, aby Krym spadal pod mandát OSN a aby se tam konalo referendum. Je jasné, že budou hlasovat ve prospěch Ruska. Byl by to takový mechanismus legalizace předání Krymu Rusku. Rusko s tím však nemůže souhlasit, protože připadá v úvahu i možnost odmítnutí Krymu a Sevastopolu.

Na všech těchto variantách se pracuje. Proto také můžeme slyšet současně: pojďte, uzavřeme mír, stejně jako: umístíme rakety středního a krátkého doletu v Německu, dodáme další americké divize na ruskou hranici s Polskem a – udeřme na Rusko raketami dlouhého doletu.

*

Rozhovor vedli Denis Rudomjotov a Taťána Čugajenková, Ukraina.ru (06:36 28.09.2024),  vybrala a z ruštiny přeložila PhDr. Jana Görčöšová