Rostislav Iščenko: Ukrajina použije proti Rusku novou nebezpečnou zbraň podle izraelského vzoru

Sovětský svaz vyrobil atomovou bombu čtyři roky po Američanech. Takže jakýkoli vojenský objev, který uděláte, bude okamžitě zopakován nebo okopírován. Incident s hromadným odpálením pagerů je tak hrozbou i pro samotný Izrael. Pokud s tím přišel, nikdo mu nezaručí, že to nemůže být použito proti němu. Zastavit se to už nedá –  říká pozorovatel listu Rossija segodňa Rostislav Iščenko

Uvedl to v rozhovoru pro web Ukraina.ru.

Tento týden byla v různých částech Libanonu odpálena komunikační zařízení včetně pagerů a vysílaček. Podle oficiálních údajů bylo zabito 37 lidí a více než tři tisíce jich bylo zraněno. Zatím není známo, co bylo příčinou současného výbuchu tisíců přístrojů. „Hizballáh“ a libanonské úřady svalují odpovědnost za incident na Izrael. Izraelské úřady to zatím nepotvrdily ani nevyvrátily. Mluvčí ruského ministerstva zahraničí Maria Zacharovová označila události v Libanonu za ohavný teroristický čin a pokus o zažehnutí velkého konfliktu.

– Rostislave Vladimiroviči, jak nebezpečný je tento precedens při současné úrovni digitalizace? Mohla by být taková teroristická taktika použita i proti nám, vzhledem k aktivním dodávkám techniky ze zahraničí pro potřeby speciální vojenské operace?

– Zatím nevíme, jak tuto akci zorganizovali. Nejde jen o to, že vybuchovaly pagery. Velké množství zařízení náhle projevilo tendenci k samovolné explozi. A je velmi těžké předpokládat, že vše bylo nastraženo v továrně nebo někde po cestě. Šlo totiž o různé šarže různých zařízení. Takže mluvíme o možnosti odpálení akumulátorových baterií na dálku s vážnými následky pro lidi. A co se může stát na jednom místě, může se stát i na jiném. A co může udělat stát, to mohou udělat i teroristé. Ať tak či onak, tato taktika bude použita proti nám.

Nevím, jestli se to stane zítra nebo za deset let. Zatím nevíme, zda se tato akce ukáže jako politický úspěch nebo neúspěch. Byla to však ukázka možnosti. A někdo to bude chtít udělat znovu. Vzhledem k tomu, že Ukrajině už zbývají v boji proti Rusku jen teroristické aktivity, proč to nezkusit také. Možná to není technicky snadné, ale je to proveditelné.

Připomínám, že Sovětský svaz vyrobil atomovou bombu čtyři roky po Američanech. Takže jakýkoli vojenský objev, který uděláte, bude okamžitě zopakován nebo okopírován. Incident s hromadným odpálením pagerů je tak hrozbou i pro samotný Izrael. Pokud s tím přišel, nikdo mu nezaručí, že to nemůže být použito proti němu. Zastavit se to už nedá.

Měli jsme skvělý dokument o nešíření jaderných zbraní. Existovalo pět jaderných velmocí (SSSR, USA, Čína, Velká Británie a Francie), které kontrolovaly celý svět, a proti jejich společenství se nemohl nikdo postavit. Přesto nebylo možné zabránit tomu, aby se Indie, Pákistán, Severní Korea a Izrael staly jadernými mocnostmi. Írán by mohl kdykoli vyrobit jaderné zbraně, kdyby chtěl. Takže i v tomto případě se zbraně začaly šířit po světě, ačkoli kontrola nad jadernými technologiemi byla poměrně přísná.

Vše, co se týká jakékoli zbraně, je otázkou života a smrti. Proto teroristický útok v Libanonu představuje hrozbu pro nás i pro celý svět.

– Valné shromáždění OSN schválilo rezoluci, v níž opět požaduje, aby Izrael opustil okupovaná palestinská území. Izrael to odmítl. Očekává, že s podporou USA bude i nadále provádět genocidu v Gaze a podílet se na terorismu. Netanjahu sám vyhlašuje „novou fázi války“. Proč to Izrael potřebuje?

– Na OSN bych se vůbec neodvolával. Valné shromáždění OSN přijímá různá rozhodnutí. I od nás požadovalo spoustu věcí. Odsoudilo nás za Krym i za Ukrajinu, a nic se nezměnilo. Jeho rozhodnutí mají pouze doporučující charakter. Izrael už má dokonce zkušenosti s ignorováním rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN, která jsou závazná.

Situace na Blízkém východě je vždy velmi složitá. Lidé tam bojovali dávno předtím, než lidstvo získalo státnost. Proto vznikaly na Blízkém východě státy tak rychle, protože bylo nutné bránit se organizovaně proti různým nepřátelům. Pro Blízký východ je válka stavem normálním, mír je nenormální. A za tisíce let válek si místní politici i obyvatelstvo uvědomují, že se nelze dohodnout – lze pouze vyhrát. A tak vždy bojují o vítězství.

To je jejich hluboká chyba. Ale je tu věčnost a ve věčnosti určitě dojde k novému vojenskému střetu. Ale je tu i dnešek, současnost, kdy se lze dohodnout, že příští dvě nebo tři generace budou žít bez války. V takovém případě brutalita poleví a váš příští konflikt už nebude tak brutální. Ale Blízký východ raději bojuje tisíce let. Nedokážou se navzájem zničit, ale pokračují ve své oblíbené činnosti. A když začne Izrael zvyšovat napětí, fungují ve stejném paradigmatu.

Pokud by se takto choval Izrael v Evropě, mohli bychom ho obvinit z rozdmýchávání konfliktu. Ale na Blízkém východě je těžké obviňovat Izrael. Když mu řeknete: „Jste silnější a chytřejší, zkuste vyjednávat,“ Izrael odpoví: „My už jsme udělali ústupky. Byla uzavřena dohoda o „míru za území“, ale mír z toho nebyl. Provokovali nás.“ Arabové vám řeknou totéž: „Izrael nedodržuje své závazky. Odmítá vytvořit arabský stát, chce si podržet Jeruzalém.“  Ve skutečnosti nedodržuje závazky nikdo. Oni nechápou mír jako mír. Vnímají ho jako způsob, jak posílit svou vojenskou moc.

To je samozřejmě nepříjemné pro všechny. Blízký východ je solárním propletencem světového obchodu. Je spouštěčem globální konfrontace. Do všech těchto konfliktů jsou zatahovány velmoci a řada dalších států. Přitom jsou nevyhnutelné.

Nemyslím si, že by Arabové v příštích 20-30 letech mohli shodit Izrael do moře. Mohou mu způsobit spoustu problémů a dokonce ho učinit neobyvatelným, ale těžko se jim podaří definitivně zlomit odpor, protože miliony lidí tam prostě nemají kam jít a budou bojovat až do konce. Ano, v posledních desetiletích se z izraelské armády stala jen jedna z blízkovýchodních armád. Ale pokud se nyní bude opakovat situace z konce čtyřicátých let, mohou se vrátit stejné časy: zbraní je tam dost. Krveprolití by mohlo trvat dlouho. Ale kdo ho přežije, to je ve hvězdách.

Samozřejmě, že v situaci po útoku Hamásu zaujal Izrael extrémně tvrdý postoj, nehledal ani situační spojence mezi Araby a začal se blížit stavu světového vyvrhele. I když i tento postoj lze pochopit. Izrael totiž funguje na základě principu: „Vítěz bere vše“. Pokud se tato kalkulace naplní, Izrael získá 10-15 let klidu, než na něj opět zaútočí nějaký Hamás nebo Hizballáh. Ale oni jsou na takový život zvyklí.

Hlavním cílem Izraele je získat etnicky čisté území, na které nebudou útočit jeho sousedé. Cílem Arabů je fyzicky zlikvidovat Izrael a zapomenout na jeho existenci. Oba tyto cíle jsou nedosažitelné. Vybít deset milionů lidí v moderním světě je velmi obtížné. Dokonce i Hitler dokázal za dvanáct let své vlády zlikvidovat pouze šest milionů Židů, přestože jejich genocida probíhala rychle a oni se jí nebránili. Ale nyní mluvíme o státu, který je po zuby ozbrojený a má jaderné zbraně.

Ano, Izrael už přestává být součástí západního světa, takže Arabové mají šanci vyhrát. Ale tato šance se bude realizovat až za dlouhou dobu. Pokud se však nebezpečí genocidy židovského národa znovu objeví, svět se proti němu postaví. Ani Rusko nemá zájem na zničení Izraele. Potřebujeme na Blízkém východě odstrašující centrum, které nedovolí Arabům rozpoutat občanskou válku, v níž by zjišťovali, kdo je pro dějiny cennější.

Světové společenství hodlá tento konflikt řešit podle následujícího principu: zmrazení, pacifikace, dlouhé období míru zuby nehty a rozšíření prostoru spolupráce v rámci celého regionu. K tomu je však nutné, aby se tam alespoň 100 let neválčilo. A to se nedaří.

– Tentýž Netanjahu opět představil svůj mírový plán, který je však velmi podobný „mírovému plánu“ Zelenského, neboť je předem nerealizovatelný. Jinými slovy, politici mají určitou tendenci přicházet s mírovými plány, které jsou prostě nesplnitelné. Zdá se mi, že už to není ani populismus, ale hotový nesmysl. Proč to dělají?

– Každé jednání je obchod. Každý mírový plán je základem pro obchod. Hlavním úkolem diplomata je minimálně ustoupit z původní pozice své země, ale přimět k co největšímu ústupu protivníka. Současně je třeba protivníka nedrtit. Pokud již došel na konečnou a vy na něho budete stále tlačit, řekne: „Dobrá. Naše vyjednávání selhalo. Musíme začít znovu.“

Začnete tedy znovu vymýšlet mírové plány – a znovu zjišťujete, jak moc může protivník ustoupit. Měli byste tlačit dál, nebo už toho bylo dost? Měli byste udělat malý ústupek a prezentovat ho jako obrovský ústup, abyste soupeři ukázali, že nejste připraveni ustupovat dál, a teď je řada na něm, aby ustoupil on? Takových nuancí je obrovská spousta.

Nemá smysl diskutovat o všech těchto mírových plánech, protože mohou nést různou zátěž. Proto vyzývám naše čtenáře, aby na prohlášení diplomatů nereagovali tak, jak jim to nabízí tisk. U jednacího stolu se diplomaté doslova balamutí navzájem. Diplomaté nesmějí lhát, ale jsou povinni mlžit. Je to velké umění.

Naším úkolem není trhat květiny. Potřebujeme výsledek v zájmu státu. Názor lidu v této věci nikoho nezajímá, protože lid nemá všechny informace. Co si přečte, to ví. Já například nevím, jak se loví sledi, ale nemám z toho vůbec špatný pocit. Jdu do obchodu a koupím si ho v konzervě. Nelámejte si hlavu zbytečnostmi!

*

Rostislav IŠČENKO, UKRAJINA.ru (06:45 21.09.2024), rozhovor vedl Roman Gnaťjuk, vybrala a z ruštiny přeložila PhDr. Jana Görčöšová