Proč je najednou Západ tak nekompromisně agresivní vůči Rusku

Na snímku nášivka na neprůstřelné vestě ruského gardového vojáka: Jsme Rusové, s námi je Bůh”

Není to však rozpor, je to kalibrovaná zahraničně-politická strategie, která za současných okolností nemá alternativu. Na rozdíl od většiny těch, kdo píší na toto téma, nepovažuji Minsk a Istanbul za neodůvodněné ústupky Rusku. Byly to pokusy vyřešit problém Ukrajiny bez války, bez smrti statisíců a možná i milionů ukrajinských občanů, bez milionů uprchlíků, bez zničení infrastruktury, bez zničení hospodářství, bez nenávisti, která rozdělila kdysi jednotný národ podél administrativní hranice Ukrajinské SSR, a hlavně bez toho, aby se musel řešit neřešitelný problém, co udělat s dobytými regiony, kde vytyčit novou hranici, zda Ukrajinu zcela začlenit do Ruska, či částečně, jednostupňově nebo ve více etapách, jak legalizovat nové hranice a jak spolupracovat s Ruskou federací.

Ve skutečnosti se Rusko až do poslední chvíle snažilo na Ukrajině uplatnit gruzínský scénář jako základní: blesková válka bez zásahu do státnosti a dokonce téměř bez územních změn (nejprve v roce 2014 si Rusko nárokovalo jen Krym a Sevastopol a i v roce 2022 se jednání v Istanbulu týkaly jen uznání nezávislosti Donbasu ze strany Kyjeva.

Samozřejmě, že by se (Donbas) stejně stal součástí Ruska, protože sám o sobě by nemohl existovat, ale Kreml se snažil vyhnout jeho přímému odnětí Ukrajině ve svůj prospěch a neznámo, jak dlouhé by bylo přechodné období, pokud by nebyly zmařeny istanbulské dohody.

I když bylo jasné, že Západu se podařilo dosáhnout zdlouhavé války, Rusko se nadále soustředilo na základní scénář, kterým bylo zachování ukrajinské nezávislosti s minimálními územními změnami (které nyní zahrnovaly i Chersonskou a Záporožskou oblast) a s podmínkou loajality vůči Rusku, formálně nazývanou neutralita.

O tom, že Rusko bylo ochotno dlouho pracovat na úloze reformovat Ukrajinu (při zachování suverenity Kyjeva), svědčí příklad Gruzie: od Pětidenní války v roce 2008 až po živé projevy skutečné gruzínské neutrality (v letech 2022–23) uplynulo 14–15 let , navenek nenápadné práce.

Zároveň, dobře znajíc ukrajinské politiky a rozložení sil ve vyšších patrech ukrajinské moci, kde téměř úplně chyběli politici, kteří se v Kyjevě a Moskvě běžně označují za proruské, ale ve skutečnosti byly prostě za dobré pragmatické vztahy mezi oběma státy (byly tam ojedinělé izolované případy takových politiků, ale žádná organizovaná síla, alespoň zárodky politické strany), jsem vycházel z toho, že ambiciózní ruský mírový plán na vyřešení ukrajinské krize je nerealizovatelný.

Západ potřeboval válku, radikální ukrajinští nacionalisté chtěli válku a kompradorští politici, kteří se dostali k moci v důsledku Majdanu (a také ti, kteří byli u moci před ním), neměli podporu ve společnosti, takže se smrtelně báli postavit se válečným plánem Západu a jím podporovaných nacionálních radikálů. Proto jsem od prvního dne podepsání minských dohod je označil za bezalternativní, ale nerealizovatelné.

Důvodem jejich bezalternativnosti bylo to, že Rusko se nemohlo nepokusit vyřešit věc mírovou cestou. Vojenská varianta pro něj znamenala dvojí hrozbu: střet se Západem, který hrozil přerůst do světové války, a jako válka uvnitř jednoho národa, která má navzdory rozdělení na dva státy všechny znaky občanské války.

Bismarck je chválen za své původní rozhodnutí nevstoupit do Vídně po bitvě u Sadové (viz bitva u Hradce Králové). Podařilo se mu tak nerozzlobit Rakušany, kteří se později stali hlavním spojencem Pruska/Německa v Evropě. Vůči Francouzům (jen o pět let později) však Bismarck tak tolerantní nebyl. Paříž byla obléhána, pruská vojska vstupovala do Paříže a mírové podmínky byly pro Francii zcela ponižující. Rakousko bylo prostě německým státem a válka s ním se považovala za vnitroněmeckou záležitost (obdoba “sporu Slovanů mezi sebou”). Mělo být začleněno do schématu pruské nadvlády v německém světě. Francie byla cizincem a nebylo tady co ceremonializovat.

Moskva v jednadvacátém století se na Kyjev dívala podobně jako Berlín na Vídeň v devatenáctém století – byl to příliš velký kus na to, aby ho spolkla, ale příliš důležitý na to, aby mohla vést alternativní politiku. Mírová metoda byla pro Rusko v postsovětském prostoru prvořadá i kvůli jeho relativní slabosti.

Rusko se začalo vzpamatovávat z katastrofy devadesátých let až v nultých letech. Nepotřebovalo nové nepřátele na svých hranicích, ale když ne spojence, tak alespoň neutrály; všechny dostupné síly muselo soustředit na konfrontaci se Západem a sil byl stálý nedostatek. Západ si to všechno dobře uvědomoval, a proto se snažil Rusku co nejvíce ztížit realizaci jeho strategie a v ideálním případě ji úplně zmařit.

Cílem Západu bylo zatáhnout Moskvu do co nejdelších a nejkrvavějších konfliktů se všemi jejími sousedy. Tímto způsobem se plánovalo oslabit vojenské a ekonomické síly Ruska, aniž by se přímo zapojil do konfliktu, vytvořit pás nepřátelství podél ruských hranic z postsovětských států, izolovat Moskvu na světové scéně a marginalizovat ji tím, že bude nucena řešit vztahy se svými nejbližšími sousedy po celá desetiletí.

Zároveň by Západ vystupoval i jako arbitr. Tento plán se nepodařilo zcela zrealizovat, přestože postsovětským prostorem se dvakrát přehnala vlna barevných převratů. Do roku 2022 zůstalo jednoznačně nepřátelské vůči Rusku jen Pobaltí a Ukrajina. Proto Západ nemůže připustit žádný kompromisní mír mezi Moskvou a Kyjevem.

Ukrajina musí bojovat do posledního Ukrajince. Navzdory ztrátám a porážkám, navzdory zjevné bezvýchodnosti boje musí bojovat. Západ potřebuje tuto válku, která ničí Ukrajinu proti vůli Ruska, především k tomu, aby zastrašil postsovětské sousedy Ruska a Východoevropanů „ruskou agresivitou“ a „záměrem obnovit SSSR“.

Za druhé, délka trvání války a prolitá krev posilují západní legendu o „ukrajinské válce za nezávislost“, upevňují ji v povědomí veřejnosti a vytvářejí základ pro neuznání územních změn na základě výsledků ZVO (zvláštní vojenské operace).

Za třetí, krev a utrpení vytvářejí nenávist, rozdělují jeden národ na dva různé. Za čtvrté, k potlačení odporu je zapotřebí pokroku. Postup ruských ozbrojených sil na západ s cílem konsolidovat výsledky (s omezeným počtem vojsk) vyžaduje spoléhání se na místní obyvatelstvo.

Ti, na které se Rusko může spolehnout na osvobozených územích, chtějí jít do Ruska. Aby je nepostavilo proti sobě, musí tuto touhu uspokojit uspořádáním referenda a začleňováním dalších a dalších bývalých ukrajinských regionů do Ruska. Západu to nevadí – čím více anektovaných území, čím více destrukce během bojů o jejich ovládnutí, čím více uprchlíků, čím více zabito, tím více argumentů pro rusofobní propagandu Západu, tím více problémů má Rusko s obnovou zničené infrastruktury, oživením ekonomiky a pacifikací obyvatelstva.

Proto přesto, že uplynul rok, kdy Západ ztratil iluzi o možnosti vojenského vítězství nad Ruskem, už dávno ví, že Ukrajina je odsouzena k zániku. Neustále navrhuje Rusku jednání a neustále se od jeho návrhů distancuje a předkládá pro Rusko naprosto nepřijatelné podmínky, dokonce ani ne na mír, ale jen na zahájení jednání.

Po narušení mírového procesu Západ pravidelně přechází ke zvyšování sázek v konfrontaci s Ruskem. Navzdory nárůstu protiválečných nálad nejen mezi obyvatelstvem, ale i mezi politickou elitou, Západ se zatím nemůže dostat z tohoto začarovaného kruhu, protože souhlas s mírovými podmínkami, které by Rusko minimálně uspokojovaly, by byl přiznáním porážky Západu (je to přiznání porážky Západu, ne Ukrajiny – nástroj nemůže vyhrát ani přehrát).

Situace jako celek by se tedy měla dále zhoršovat, dokud se Západ neocitne v situaci, kdy další odmítání uznat porážku povede k větším nákladům než uznání porážky. Dokud nebude Ukrajina zcela rozvrácena, Západ nebude ani pomýšlet na skutečná mírová jednání.

*

Rostislav Iščenko