Piráti zvedají kotvy

Občas se i ministerští úředníci dopustí pravdy. Nechtěně. Pouze při ztrátě ministerské autocenzurní sebereflexe. V důvodové zprávě k zákonnému opatření Senátu č. 344/2013 Sb. (T 184/2013) je, u návrhu na rozšíření nezdanitelných částek základu daně podle § 15 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, použita kouzelná věta; zní: „Bylo by velmi složitou úvahou dovozování, zda politické strany a politická hnutí v pojetí zákona o politických stranách vykonávají tzv. veřejně prospěšnou činnost či nikoliv.“ Výrazně to dlouhou dobu platí o tzv. Pirátské straně.

Piráti zkrachovali ve volbách nedávno dvakrát za sebou – při volbách do Evropského parlamentu mandát získala pouze jedna členka, v krajských volbách v září 2024 v celé zemi získali jako samostatná strana jen tři místa v zastupitelstvech z předchozích 99. Před těmito volbami měli ve všech krajích zastupitele, v devíti z nich se podíleli na místní vládě; nyní mají nad 5 % jen v Plzeňském kraji.

Předseda Pirátů, Ivan Bartoš, bývalý místopředseda vlády pro digitalizaci a ministr pro místní rozvoj, byl vyhozen z vlády a odchází i z předsednického postu Pirátů. Důvody politických událostí se mnohdy smrskávají v čase i prostoru, a tak jako hlavní důvod vyhození ajťáka Bartoše z vlády se uvádí, že neumí digitalizaci stavebního řízení. To je pravda. Neumí. Národohospodářská škoda z jeho ajťáckého působení se odhaduje na několik miliard korun.

Pirátská strana však systematicky škodí našemu státu dlouho. Pirátské myšlení má několik zásadních povahopisů.

Základem pirátského pohledu na svět je přesvědčení, že „tahle země není pro starý“. Politická strana Piráti je následkem (mlado)generačních politických sympatií jako reakce na gerontokratický a gerontokreační problém. Jinak zakotvena není. Ani ideově, ani kvalifikačně, ani praktickopoliticky. Vytvořila se tak (původně) juniorní strana hrozící kinderkracií (M. Heidegger).

Volební heslo „Pusťte nás na ně“, myšleno na pravicový establishment, bylo fakticky snahou o „Pusťte nás mezi ně“, ať se také nabaštíme. Juvenoidem strany Piráti je touha po moci. Provádějí silně sinekurní politiku.

Je to strana, nazvu to eufemismem, názorově pružná; z vystoupení a činů jejich reprezentantů čiší politická nezakotvenost – někdy a někteří její členové jsou jednou pro imigraci, jindy a jiní proti ní, někdo z nich se prohlašuje za komunistu, jiný za pravicového liberála, jednou hlásají nutnost daňové progrese a jindy nutnost zavedení skutečně rovné daně, někdy zase nezbytnost zvyšování daní a jindy jejich snižování, někdy, zaklínajíc se liberalismem, navrhují zavést do kapitalistických hospodářských procesů principy socialistické.

Piráti vždy tvrdili, že mají (na všechno) své odborníky; při hodnocení jejich názorů a činů je zřejmé, že jde o pouze o virtuální specialisty. Společnost jde pro ně laboratoří, ve které provádějí a chtějí uskutečňovat své sociální experimenty; odborné znalosti jim však chybějí. Političtí reprezentanti té strany ani v občanských zaměstnáních, ke kterým (snad) mají vzdělání, neuspěli.

Rozličné jejich politickoekonomické návrhy povstávají z ideologie restrikce, nikoliv naplnění, rozvinutí; vycházejí z jednostranného fiskálního názoru (označení jsem si vypůjčil od Viléma Funka).

Devastačních nápadů, názorů a činů předvedli Piráti přehršel. Upozorním jen na některé, v nichž se předchozí obecné charakteristiky projevují.

Vyvlastnění formou zdanění

Jedním ze společensko-ekonomických experimentů, který Piráti chtěli uskutečnit, je faktické vyvlastňování majetku občanů formou daní. Tak třeba k radikálnímu snížení hodnoty úspor by došlo jejich zápornými bankovními úroky, čili věcně vzato zdaněním, jež by byly důsledkem současného vstupu do Evropského mechanismu směnných kurzů II (ERM II), který Piráti plánují.

Pro Piráty je prý absolutní prioritou dostupnost bydlení. Chtějí ho řešit mj. výrazným zvýšením daně z nemovitých věcí, zejm. z budov. Získali by tak prostředky pro svůj experiment nepodmíněného základního příjmu. Ovšem na to, aby svůj experiment s nepodmíněným příjmem mohli sanovat, by se jenom daň z nemovitých věcí u bytů oproti současnosti musela zvýšit asi stonásobně (čtete dobře; nepodmíněný příjem by totiž koštoval asi tak osm set miliard korun ročně). Takže kupř. za byt, jehož vlastnictví je nyní zdaněno dejme tomu dvěma tisíci ročně, by občan platil dvě stě tisíc korun (téměř šestnáct tisíc sedm set korun měsíčně). Tím by, podle ekonomických specialistů strany Piráti, došlo k uvolňování bytů, které neslouží k bydlení majitelů, nýbrž pro nájemní bydlení, popř. by se nájmy v takto pronajímaných bytech prý snížily. Obojí je omyl: Došlo by k vyvlastňování bytů majitelů, které si je koupili za své již dříve zdaněné peníze, a byty takto daňově zatížené by nebyly prodejné. V případě pronájmu by došlo k (alespoň částečnému) daňovému přesunu daně v rámci daňové incidence na nájemce; výše pronájmů by jejich užití k pronájmu spíše zabraňovala, dostupnost bydlení by se tak opět nezvýšila. Naopak.

Daňové zatížení daní z nemovitých věcí je v ČR ve srovnání se světem nevysoké. Piráti však ve svých srovnáních neuvádějí přesné údaje – nelze argumentovat jen procentem daňové sazby, podstatný je základ daně, např. zda jde přírůstek hodnoty nemovitosti za určené období, o hodnotu nemovitosti sníženou o odpisy a nezdanitelné minimum atp.; a hlavně – v jiných zemích jsou jiné příjmy i jiné daně.

Hospodářskou a politickou perspektivou v sektoru daní z nemovitých věcí zcela jistě není tvrdá daňová restrikce vedoucí k faktickému vyvlastňování nemovitého majetku.

A tak tvrzení, že by se radikálním zvýšením daně z nemovitých věcí zlepšila dostupnost cen nemovitostí k bydlení, a že vedlejším kladným efektem vyššího zdanění nemovitostí by byla například lepší regulace trhu s bydlením a efektivnější využití nemovitostí ve smyslu vyřešení situace s neobsazenými byty (viz) jsou nesmyslné.

Věcně absolutně pokřivený názor vyslovil poslanec Mikuláš Ferjenčík, jenž se prezentuje (je tak uváděn) jako „expert Pirátů na ekonomii“; jeho návrh znějící − při stavbě nového bytu není nutné všude postavit i garáž, člověk by se mohl zavázat k tomu, že nebude mít automobil, a potom není potřeba parkovací místo (viz) – je hoden vytesání do kamene hlupáků. Nové domy musejí mít parkovací místa, auto je nezbytný dopravní prostředek současnosti. Restrikce není na místě, ani není možná – zmiňovaný příslib by nebyl závazný, vynutitelný, přenositelný (co další majitel bytu?). Myslím, že spisovatel Karel Čapek si posteskl: Nezáleží na tom, že vůl je vůl, chyba je, dělá-li se z něho lev.

Myšlení chlapců z Pirátské strany je hlavně restriktivní: v Praze „řeší“ nedostatek parkovacích míst a dopravu v klidu zákazy vjezdu či omezením dopravní propustnosti, zpoplatněním kdejakého placu parkovacím poplatkem, zavést chtějí při jízdě do středu města mýto – uvažování o zlepšení dopravní obslužnosti stavěním parkovacích domů, dalšími PR parkovišti, zkvalitněním městské hromadné dopravy atp. je jim vzdálené; zmohou se akorát tak na nové barevné provedení tramvají (to je jednodušší, než skutečné problémy skutečně řešit); „centrum“ Pirátů zase chce vyvlastňovat pomocí daní nemovitý majetek.

Základní nepodmíněný příjem

Jedním ze společensko-ekonomických experimentů, který by Piráti chtěli uskutečnit, je zavedení základního nepodmíněného (univerzálního) příjmu. Mělo by jít o pravidelnou (nedaněnou) finanční dávku státem vyplácenou občanům bez jakýchkoli podmínek. Základní, protože by měla pokrýt základní potřeby života člověka, a nijak nepodmíněnou, protože by byla vázána pouze na existenci občana; univerzální, protože by byla pro všechny občany.

U každého hospodářského (politickohospodářského) návrhu jsou podstatné dvě okolnosti: Je to vždy ideový fundament takového návrhu a dále jeho ekonomická proveditelnost.

Pro objasnění prvního musíme sáhnout daleko do minulosti lidského myšlení a konání. Deklaraci proporcionální rovnosti najdeme v komunismu prvotní křesťanské církve (Nový zákon, Kniha Skutků svatých apoštolů, kap. 4), najdeme ji u Louise Jeana Josepha Blanca, u Etienne-Gabriela Morelliho, v Utopii Thomase Mora, u utopického socialisty Charlese Fouriera, u Adama Smithe, silně byla propagována ve dvacátých a třicátých letech 19. století v tehdejším počínajícím komunistickém hnutí (Svaz komunistů ve třicátých letech). Pregnantně formulovanou ji najdeme v práci Karla Marxe nazvané Kritika gothajského programu z roku 1875: „Ve vyšší fázi komunistické společnosti, až už jednotlivci nebudou v zotročujícím područí dělby práce a až tedy zmizí i protiklad mezi duševní a tělesnou prací; až práce nebude pouhým prostředkem k životu, nýbrž stane se sama první životní potřebou; až s všestranným rozvojem jednotlivců vzrostou i výrobní síly a všechny zdroje sdruženého bohatství potečou plným proudem — teprve pak bude možno plně překročit úzký obzor buržoazního práva a společnost bude moci vepsat na svůj prapor: Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb!“ (A ještě před ním to řekl francouzský revolucionář Louis Jean Joseph Blanc.)

Tak je přesně vyjádřená podstata socialistického/komunistického pojetíproporcionální rovnosti v tvorbě a rozdělování prostředků společnosti, čili podstata základního nepodmíněného a univerzálního příjmu: Každý podle svých schopností (bez ohledu na možnost jeho vkladu do společenského bohatství), každému podle jeho potřeb (bez ohledu na jeho skutečný vklad do společenského bohatství, pouze s ohledem na jeho subjektivní potřeby).

Pirátská strana, založená v r. 2009, se prezentuje jako liberální progresivní strana. Označení progresivní nelze interpretovat, může být sloganem užívaným snad každou politickou stranou. Označení liberální není, určitě pokud jde o záměr prosazení tzv. základního nepodmíněného příjmu, namístě; absolutně není vhodné.

Druhou okolností uvedeného hospodářského (politickohospodářského) návrhu jsou praktické pokusy k zavedení základního nepodmíněného příjmu. Především je nutné připomenout, že na takovém ideologickém základě nefungovala politicko-hospodářská činnost v žádné zemi, která se v minulosti hlásila k socialismu či komunismu (snad jedině Che na Kubě se o to snažil); tedy ani v bývalém Svazu sovětských socialistických republik (SSSR), ani v pozdějších tzv. lidově-demokratických, socialistických státech, včetně Československé socialistické republiky (ČSSR), se o realizaci maximy proporcionální rovnosti v tvorbě a rozdělování prostředků společnosti vyjádřené K. Marxem nikdo nepokoušel.

V posledních dekádách se praktické pokusy o zavedení základního nepodmíněného příjmu uskutečnily pouze ve velmi teritoriálně, personálně a časově limitovaných podmínkách – např. v jednom městě (mikroregionu) pro určitý počet občanů a po dobu několika měsíců – tedy v podmínkách laboratorních. A i tam byly takové experimenty, pro finanční náročnost a celkovou nefunkčnost opuštěny.

Systém výplaty základního nepodmíněného příjmu by měl nahradit současné sociální dávky, kromě zdravotních. Příjem by měl umožňovat existenci člověka, i když právě žádnou práci nemá; někteří lidé totiž nemají práci, i když ji chtějí. Ovšem někteří lidé nechtějí práci, i když by ji mohli mít. V tom je podstatný rozpor – i takové spoluobčany by ti ostatní, pracující, platili. Ze svých daní.

Na návrhu na zavedení základního nepodmíněného příjmu zarazí především to, že jeho navrhovatelé nepředložili ekonomický propočet nebo alespoň odhad, který by mohl být označen jako odhad kvalifikovaný, jímž by svůj návrh podpořili − a to přitom jde o plán týkající se hospodářských záležitostí. Dostali se pouze k obecným frázím o tom, jak by se v takovém případě ušetřilo zrušením úřednických míst státních zaměstnanců, kteří se dnes o sociální dávky starají. Nepodmíněný příjem by znamenal radikální zmohutnění přerozdělování na úrovni státního rozpočtu, tedy hutnější socializaci (a to se Piráti prezentují jako pravicově uvažující a jednající).

Politika pod vlivem lobbyistů

Volebním heslem Pirátů je „Zatočíme s korupcí“. Na konkrétní případ takového zatočení se můžeme podívat v Praze. Schválena byla novela pražských stavebních předpisů; ve velké části centra Prahy bude možné stavět bytové domy bez parkovacích míst. Cílem je prý snížení cen bydlení a podpoření udržitelného rozvoje města – Pirátům přece o dostupné bydlení jde především, že.

Stavební předpisy město rozdělují na sedm zón, ve kterých je podle postavené hrubé podlažní plochy stanoven povinný počet parkovacích míst. Dosud se parkovací místa musela stavět i v centru, změna by umožnila stavět domy i bez parkovacích míst.

K argumentu, že možnost stavět developerské projety bez parkování povede ke snížení cen bytů: Prý to zlevní ceny bytů. Snížení minima počtu parkovacích míst se pak zásadně promítne do cen nemovitostí, které díky tomu mohou citelně poklesnout.

Tvrzení je nekvalifikované. Když poptávka převyšuje nabídku, není důvod, aby developeři prodávali byty za cenu nižší, než jakou mohou na trhu dosáhnout; jejich snížené náklady plynoucí z toho, že nemusejí povinně vystavět bytový dům s garážemi, nebo tak činit v menším množství než dosud, žádný vliv na cenu bytů mít nebude. Cena bytů není tvořena existencí/neexistencí parkovacích míst, nýbrž nabídkou/poptávkou po bytech (tržní situací). Dojde pouze k (relativnímu) snížení nákladů developerů na výstavbu (relativnímu ve srovnání s výstavbou zahrnující parkovací místa).

K argumentu, že jde o podporu udržitelného rozvoje města: Tvrzení je absolutně nekvalifikované. Snížení počtu míst k parkování v nově stavěných domech povede ke zvýšení počtu aut parkujících na veřejných prostranstvích a k jejich intenzívnějšímu pohybu na nich. Na udržitelný rozvoj města to bude mít spíše vliv negativní.

Bytová výstavba je soukromá činnost vytvářející následnou potřebu – nutnost parkování. Automobil je nezbytnost, je to potřebná součást zejm. rodinného provozu; osoby, které si koupily nový byt, musejí auto někde parkovat. Pokud je tato potřeba (alespoň zčásti) sanována tím, že developer vybaví (je povinen vybavit) bytový dům parkovacími místy, je to hospodářsky správné, protože náklady na tvorbu parkovacích míst jsou (zčásti) internalizovány – náklady je zatížen developer-podnikatel a nový majitel bytu (nejsou to náklady veřejného rozpočtu). Pokud uvedené náklady na parkování internalizovány nejsou, jsou jako externalita (produkt) developerské výstavby přenášeny na veřejné rozpočty – z veřejného rozpočtu musejí být budována parkovací stání na veřejných prostranstvích. Externalita soukromé činnosti se tak stává negativní vůči veřejným rozpočtům, protože musí být sanována právě z veřejných rozpočtů − náklad na parkovací místa, dopravu v klidu plyne z veřejných zdrojů, nezatěžuje developery a soukromé fyzické osoby; na nákladech se nepodílejí. Externalita soukromé činnosti způsobuje náklady rozpočtu veřejnému.

Tvrzení, že dosavadní povinnost budovat spolu s bytovými domy též určený počet míst parkovacích bylo zbytečnou regulaci trhu (přitom uvedené zatížení veřejných výdajů není extra commercium) také není pravdivé; jde o negativní externalizaci potřeb vyvolaných developerskou bytovou výstavbou, o přenesení nákladů na parkování na veřejné rozpočty.

O Pirátské straně není velmi složitou úvahou dovozování, zda vykonává veřejně prospěšnou činnost či nikoliv; její destruktivní činnost veřejně prospěšnou být nemůže.

Piráti zvedají kotvy, avšak pozor: znovu rozvinují plachty; budou opět chtít do parlamentu a do vlády.

*

Vladimír Pelc