Pagery Hizballáhu a válka na Blízkém východě

Americká televizní stanice ABC uvedla (jako obvykle s odvoláním na anonymní zdroje), že Izrael připravoval operaci proti Hizballáhu s výbuchy pagerů po dobu 15 let. ABC uvádí podrobnosti o této přípravě, které lze v případě potřeby ověřit, takže se zdá, že zveřejnění není podvrh.

Ponechme stranou otázku, proč Američané nastrkují Izrael a zároveň sami sebe. Izrael dosud nepřijal odpovědnost za výbuchy pagerů a podrobnosti o přípravě operace se mohl tak rychle dozvědět pouze zdroj v amerických zpravodajských službách. Vzhledem k tomu, že zpravodajské služby uspokojují zvědavost novinářů (pokud vůbec k nějaké výzvě novinářů došlo a nejedná se jen o iniciativní únik informací některé ze zpravodajských služeb) pouze tehdy, pokud mají samy zájem na příslušném zveřejnění (je nutná legalizace informací), dá se s jistotou tvrdit, že americké vládní agentury vynesly do tisku citlivé informace, které zasáhly zájmy Izraele i Spojených států.

Nepřátelé Izraele tak získali sice nepřímé, ale autoritativní potvrzení izraelské politiky teroru na státní úrovni (přičemž útok byl připravován dávno předtím, než Hamás 7. října 2023 udeřil). Američané, pokud Izraeli přímo nepomáhali, přinejmenším věděli o teroristické operaci, jejíž přípravy začaly v době, kdy byly v plném proudu dohody z Osla (formule „území za mír“). Ukázalo se, že Izrael začal operaci připravovat v letech 2008-2009, krátce poté, co Hamás v roce 2005 zvítězil ve volbách v Gaze a zahájil období dvojvládí v palestinské samosprávě.

Toto americké sebeodhalení lze vysvětlit vyhroceností vnitropolitické krize v USA. Trump je jednoznačně proizraelský, zatímco demokraté se snaží – již od Obamova prezidentství –  přeorientovat politiku USA na Araby. Aktualizací tématu zapojení židovského státu do mezinárodního terorismu zasahují demokraté Trumpa, čímž vlastně nepřímo potvrzují obvinění, že sympatizuje s teroristy.

Opakuji, že pro nás v tomto příběhu nejsou hlavní vnitropolitické intriky ve Spojených státech. Svět se již dávno přesvědčil, že rozpolcená americká elita obětuje snadno ve svém vnitrostranickém boji nejen zájmy svých spojenců, ale i spojence samotné a dokonce i lid Spojených států. Zpočátku začali hrát na vítězství za každou cenu demokraté, ale nyní tuto výzvu přijali i republikáni a obě bojující skupiny elit souhlasí s tím, že jako odměnu pro vítěze obdrží spálenou zemi – vítězství se stalo samoúčelným cílem, který ospravedlňuje vše.

V tomto případě je mnohem zajímavější a z praktického hlediska důležitější posoudit účinnost této izraelské operace. V každém případě se už stala nejprestižnější událostí posledního desetiletí, která dočasně zastínila i válku Západu proti Rusku na Ukrajině. Od nynějška by si měl každý člověk v každém státě pamatovat, že jakýkoliv domácí spotřebič, který má připojení k síti (a možná i ten, který ho nemá), je schopen v nejnevhodnější chvíli explodovat. Každá vláda kteréhokoli státu by se měla připravit na to, že agrese proti její zemi začne hromadnými výbuchy jakýchkoli domácích spotřebičů na těch nejméně očekávaných místech (včetně základen strategických jaderných sil, stejně jako na palubách strategických bombardérů a plavidel v pohotovosti).

Nebude přitom snadné identifikovat organizátora a provést odvetu. Určitě to nebude tak snadné a očividné jako v případě Izraele na Blízkém východě.

Izrael drasticky snížil již tak velmi nízkou úroveň bezpečnosti na celém světě, za což mu vlády a národy zjevně nebudou vděčné. Celkové postavení Izraele ve světě se bude dále zhoršovat. Technologii vybuchující elektroniky si nyní osvojí všichni (především však teroristé). Bude zdokonalena, modernizována a jednoho dne se jako bumerang vrátí zpět do Izraele.

Je to nevyhnutelné. Vždycky to tak bylo a vždycky to tak bude. Dokud bude lidstvo bojovat, a to se děje stále, po celou dobu existence lidstva, všechna vylepšení nepřátelských nástrojů ničení, jež vynalezne jedna strana, budou okamžitě přijata a zdokonalena stranou druhou. Zvláštní potěšení z ovládnutí takových technologií mají teroristé. Hlavně z těch, jež nevyžadují rozvinutý průmysl a seriózní akademické vzdělání, stačí pouze lstivost, vytrvalost a peníze.

Poplatek, který Izrael za vojensko-teroristickou novinku již zaplatil, je poměrně vysoký a v blízké budoucnosti se bude jen zvyšovat. Samotná platba nám však nic neříká; důležitý je poměr platby a dosažených výsledků, tedy bilance.

Podívejme se, jaká pozitiva jsou na straně Izraele.

Na začátku libanonské operace získal určitou taktickou výhodu. Záměrně nepoužívám v tomto případě termín „libanonská válka“, protože probíhající blízkovýchodní krize je v podstatě jednou velkou válkou, která se na způsob stoleté války skládá z řady volně propojených vojenských operací a příměří.

Pro Anglii bylo cílem stoleté války spojení anglické a francouzské koruny v rukou Plantagenetů a jejich přímých potomků, Lancasterů. Pro Francii to byla konsolidace kontinentálních držav v rukou francouzského královského rodu a vytlačení Anglie na její ostrovy.

Cílem blízkovýchodní války je pro Araby likvidace židovského státu, pro Izrael – přežití, protože za prvé nemůže zlikvidovat všechny arabské státy, a za druhé, i kdyby mohl, nic by mu to nedalo, protože proti němu nebojují jen Arabové, ale celý islámský svět (nebo alespoň jeho významná část s aktivní či pasivní podporou ostatních muslimů).

Je jasné, že zatímco ve stoleté válce existovalo vojenské řešení jak pro Anglii, tak i pro Francii, ve válce na Blízkém východě existuje pouze pro Araby. Izrael se s tím nechce smířit a snaží se dosáhnout nejen vojenského vítězství, ale také diplomatické fixace svého práva na život prostřednictvím převahy své vojenské organizace a podpory západních spojenců, jíž dosáhl v 50. a 60. letech 20. století.

Zkušenosti ze stoleté války však ukazují, že převaha jedné strany (ať už vojensko-technická a/nebo politická) může být i relativně dlouhá, ale ne věčná. Pokud Arabům stačí k uskutečnění jejich cíle a svržení Izraele do moře dosažení drtivé převahy během relativně krátké doby 10-15 let, pak Izrael bude i po sto letech vojenských vítězství ve stejném postavení jako na začátku –  půjde o úzký pobřežní pás obklopený nepřáteli a bojující o život.

Spoléhat v takové situaci na vojenskou sílu je pro Izrael neprozřetelné a osudné. Pro Araby je každá porážka jen záminkou k uzavření příměří, aby se mohli lépe připravit na další válku. Pro Izrael je každá porážka katastrofou. Protože je neustále v ohrožení, využívají izraelští představitelé všechny své zdroje (včetně intelektuálních) k posílení svých vojenských pozic, aby zadrželi arabský tlak na hranicích.

Pokus přeměnit sérii vojenských vítězství v trvalý mír učinil Jicchak Rabin, který podepsal dohody z Osla. Rabin byl však v roce 1995 zavražděn a jeho nástupci neměli dostatek vůle, talentu ani flexibility, aby tyto dohody dotáhli do konce. Nedůvěra k Arabům, samolibost vítězů několika válek, pokusy o dosažení jednostranných výhod z obou stran a nakonec pokušení řešit složité problémy jednoduchými (vojenskými) řešeními vedly jen k návratu do režimu konfrontace.

Do jaké míry může operace s pagery posloužit strategickému cíli Izraele, jímž je zajištění přežití v arabském prostředí?

Je s tímto cílem naprosto v rozporu. Umírněné arabské síly podporující kompromis ztratily téměř všechny své argumenty poté, co bylo oznámeno, že operace „pager“ byla připravována 15 let.

Tato operace jako akce samotná má nulovou účinnost za šílenou cenu. Zabití několika lidí a zranění několika stovek (z nichž zdaleka ne všichni byli teroristy) absolutně nevyváží škody, jež utrpěl obraz Izraele ve světě.

Po explozích pagerů následovalo okamžité zahájení izraelského bombardování Libanonu a přesun vojsk k hranicím. To jen potvrzuje, že pagerová diverze byla de facto teroristickým činem, který zahájil novou libanonskou kampaň (další izraelskou vojenskou operaci na libanonském území). S touto kampaní přímo souvisí i okamžitý přesun izraelských vojsk k hranicím, což opět potvrzuje, že se připravoval jednotný soubor opatření pro invazi do Libanonu, jehož organickou součástí byla pagerová diverze.

Faktem je, že skromnost izraelského území má nejen negativní, ale i pozitivní stránky –  vojenské rozmístění se dá provést v jakémkoli směru bezprostředně z míst základen a již po skutečném zahájení další vojenské operace. Neexistuje žádný problém s utajením soustředění úderné skupiny. Rozmístění se může provést přímo z kasáren, ale také na území nepřítele.

Obecně je to z hlediska vojenského umění špatně, ale v situaci Izraele je to jediný účinný přístup. Pokud Izrael soustředí své síly na cizí hranici předem, činí tak otevřeně a v takovém případě není jeho cílem zahájit nepřátelské akce (i když tento scénář není nikdy vyloučen), spíše chce demonstrovat tvrdost svých záměrů, aby přiměl protivníka k ústupkům bez vojenské akce. Pokud se Izrael chystá zaútočit, obvykle se rozmístí již v průběhu nepřátelských akcí, aniž by nejprve zaujal výchozí pozice.

Ukazuje se tedy, že Izrael již 15 let připravoval operaci k invazi do Libanonu s cílem vyčistit pohraniční území od Hizballáhu. Jedná se o čtvrtou nebo pátou (ztratil jsem přehled) izraelskou invazi do Libanonu od počátku 80. let dvacátého století. A všechny byly prováděny se stejným cílem. Názvy teroristických organizací, proti nimž Izrael bojuje, se mění, cíle a metody zůstávají stejné a problém je mnohem dál od řešení než byl v 80. letech.

Z taktického hlediska je nepravděpodobné, že by dosažený efekt překvapení poskytl Izraeli nějakou seriózní výhodu. Vzhledem k tomu, že válka na Blízkém východě neskončila již téměř osmdesát let, není možné získat z překvapivého útoku strategickou výhodu – všichni tam vždy očekávají útok. Není možné zničit Hizballáh výbuchy pagerů – může ho to pouze naštvat. Není také možné zastrašit okolní arabské země nebo teroristy bojující proti Izraeli. Naopak, arabský (a celý islámský) svět bude situaci vnímat jako akt nevyprovokované agrese (zda je skutečně nevyprovokovaná, to už je jiná otázka), což ještě více upevní jeho protiizraelské pozice.

Turecko, Írán a Saúdská Arábie, které soupeří o vedoucí postavení v islámském světě, již vydaly tvrdá prohlášení. Samozřejmě, je víc než nepravděpodobné, že by některá z okolních zemí zaútočila na Izrael, ale určitě si najdou způsob, jak se pomstít. Írán nedopustí, aby byl Hizballáh zničen, v krajním případě se dočasně stáhne od izraelských hranic hluboko do Libanonu nebo Sýrie. To znamená, že pozitivní efekt této akce bude krátkodobý, kdežto negativní zůstane trvalý.

Rabinova strategie byla složitější a pokrývala mnoho desetiletí, ale byla skutečně slibná (pokud by se ji podařilo realizovat). Strategie měla navázat na výchozí situaci stanovenou v dohodách z Osla, které předpokládaly arabské uznání práva Izraele na existenci výměnou za postupné vytvoření palestinského státu, a to při hledání společných zájmů s okolními arabskými režimy.

Z politického hlediska měly Izrael a sekulární arabské režimy stejný zájem na vyčištění Blízkého východu od fundamentalistů a teroristů, kteří byli na obtíž Egyptu, Sýrii a Jordánsku stejně jako Izraeli. Z ekonomického hlediska byla symbióza technologicky vyspělejšího Izraele s arabskými surovinami slibná. Samozřejmě ne okamžitě, ale za třicet až padesát let by mohl mít trýznivý a pokrytecký mír dohod z Osla pevný politický a ekonomický základ.

Práce to byla těžká, úspěch nebyl zaručen, ale Izrael přesto neměl jinou možnost. Naděje, že Západ bude vždy silný a bude Izrael nadále podporovat, bledne tváří v tvář mnohem méně příznivé realitě. Izraelská armáda nevyhrála od sedmdesátých let jediné velké tažení. I relativně malé libanonské operace jsou pro ni stále obtížnější. Mýtus o neporazitelnosti izraelské armády stále funguje, ale většinou mu věří jen samotní Izraelci. Alternativou k dlouhé a tvrdé práci na trvalém, oboustranně výhodném míru, je nyní válka do posledního Žida.

V některých situacích jednoduše vyhrát nemůžete. Nezachrání vás ani statečnost, ani lstivost, ani vnější podpora, ani víra ve správnost své věci – poměr sil je příliš nerovný. Pro Izrael je vítězstvím zachování jeho státnosti. Toho nelze dosáhnout pouze vojenským řešením. Vojenská opatření budou účinná pouze tehdy, budou-li prováděna v zájmu politických, hospodářských a diplomatických opatření, s nimiž musí být spojena v jeden organický komplex.

Z tohoto pohledu je operace „pager“ sice navenek účinná, ale naprosto nepovedená, protože – nejenže nepřiblížila Izrael k jeho strategickému cíli, ale naopak ho od něj co nejvíce vzdálila a snížila mezinárodní podporu i důvěru umírněných arabských režimů, které nevylučovaly možnost dohody. Jako nabídka na válku až do úplného vítězství to nevypadá moc přesvědčivě. Celý (bez nadsázky) civilizovaný svět (dokonce i včetně Západu, který postupně svou civilizovanost ztrácí) je nesmírně znepokojen tím, že Izrael vytvořil nový formát teroristické války, který ohrožuje nejen Hizballáh, jemuž mimochodem hrozí mnohem méně než civilizovaným regulérním státům.

Obecně se tedy Izraeli podařilo upoutat na sebe pozornost celého světa, ale efekt je krajně negativní a dlouhodobý.

*

Rostislav IŠČENKO, UKRAJINA.ru (07:52 20.09.2024), vybrala a z ruštiny přeložila PhDr. Jana Görčöšová, na snímku schéma “výbušného” pageru.