Mýty – nástroj ovládání lidí – 2

Ze společenského vědomí se systematicky přenášejí do vědomí jednotlivých lidí zkratkovité výpovědi o realitě, které mají charakter axiomu, něčeho, o čem se nepochybuje, co se neanalyzuje, co se prostě přijímá jako nezpochybnitelná pravda. Tyto výroky mají charakter mýtu. Mýty vkládané (implementované) do vědomí lidí vytvoří ve vědomí lidí jakousi kostru – skelet obrazu společnosti, který je falzifikátem. Na vytváření těchto mýtu se podílejí zpravodajské služby, zkorumpovaní a konformní akademici, politici a na konci tohoto řetězce tvoření mýtu jsou média.  Těch, kteří vědí, že tvoří mýtus odvádějící lidi od reality je malý zlomek.  Neustálým opakováním mýtu v médiích, ve veřejném prostoru a vzdělávacím systému se neustále upevňuje ve vědomí lidí, narůstá jeho neotřesitelnost. S fenoménem nabalující se sněhové koule stále více lidí věří v pravdivost daného mýtu.

V sérii článků se pokusím demytizovat některé mýty, kterými je česká společnost sycena a jsou součástí jejich vědomí.

V mediálním a veřejném prostoru se pravidelně opakuje tvrzení „Socializmus je nereformovatelný“. Stálým opakováním se toto tvrzení stalo mýtem, který diskredituje vizi socialistické společnosti v politické soutěži. Nikdy tento výrok není podložen jakoukoliv analýzou či logickým zdůvodněním. Reforma značí změnu, tedy reformovat znamená provádět určité změny a tím měnit výchozí stav. Chceme-li se tímto mýtem zabývat, nevyhneme se otázce, o jakou reformu či reformovatelnost se jedná? V podstatě může jít o dva druhy reformovatelnosti.

1. Autor výroku má na mysli obecně reformu neboli jakoukoliv změnu bez vymezení jejího obsahu,
2. Autor výroku má na mysli konkrétní představu změny socializmu, jeho reformy, která však z podstaty socializmu není realizovatelná. Ovšem vzhledem k tomu, že výrok o nereformovatelnoti socializmu nikdy neobsahuje konkretizaci případné reformy, nelze vyloučit, že každý autor výroku má na mysli jinou reformu a jinou nereformovatelnost.

Dalším problémem ve vztahu k mýtu je dvojí možný výklad pojmu socializmus. Může jít o vizi, teoretickou koncepci uspořádání společnosti anebo také o konkrétní společnost v čase a prostoru, která se buď sama deklaruje jako socialistická či je za takovou označována jinými. Podstatný je dále vztah mezi vizí a konkrétní společností, kdy reálná společnost stále zaostává za teoretickou vizí. Z definiční podstaty je socializmus přechodovou fází vývoje společnosti na cestě od kapitalizmu ke komunizmu a je proto ve stavu trvalé reformy. Mýtus, že „socializmus je nereformovatelný“ je proto logický a teoretický nesmysl, vyplývající z nevzdělanosti jeho autorů a šiřitelů.

Reformy a změnu konkrétní společnosti můžeme reflektovat jako vztah mezi realitou a vizí socialistické společnosti. Nejčastější příčinou kritiky „socialistické společnosti“ je potlačování svobody, cenzura, třídní diskriminace, nedostatek demokracie jak politické, tak hospodářské a znárodňování soukromého majetku. To vše je v rozporu s vizí socialistické společnosti, takže společnost s takovými atributy těžko může být charakterizována jako socialistická. Současně však je třeba odmítnout, že tyto fenomény jsou spojeny pouze s quasi „socialistickou společností“, v kapitalizmu existují také, a většinou v ještě horší formě, a to nejen v koloniích.

Je zde však háček, jehož autorem je Karel Marx a tím je třídní boj. Karel Marx si byl vědom, že kapitalistické elity se nebudou chtít vzdát svých privilegií a udělají vše pro to, aby socialistická společnost nikdy nevznikla. V Rusku na samém počátku bolševické revoluce spustily proti nové společnosti občanskou válku a po vítězství bolševiků se stalo Rusko obětí široké mezinárodní vojenské intervence. Za dvacet let mezinárodní kapitál nasměroval na Sovětský svaz nacistické Německo a výsledkem byly desítky milionu mrtvých.  To jsou viditelné útoky na vznikající socialistickou společnost, které byly po celou dobu existence doprovázeny operacemi zpravodajských služeb a propagandistickou-psychologickou válkou.

Vedle útoků z vnějšku jsou cílem útoků na socializmus také útoky z vnitřku lidské osobnosti. Ve vývoji lidstva značnou část existence lidské civilizace je postaveno hodnotově na „zlatém teleti“, kdy existence a fungování společnosti stojí na majetku a na vykořisťování a parazitování elit na celku společnosti. Za dlouhou dobu existence hodnota „zlaté tele“ se implementovala do lidské mysli jako mem (kulturní obdoba genu, R. Dowkins) či Jungův archetyp.

V pojetí Karla Marxe se útoky a snahy o zabránění vzniku a rozvoje socializmu předpokládá a ukládá politické straně a politikům těmto útokům v třídním boji čelit. A zde vzniká Skylla a Charybda budování socialistické společnosti. Rozpor mezi cílem a prostředkem. Pokud se nebude rodící společnost kapitalizmu bránit, velmi rychle zanikne. Když se bude bránit, je nebezpečí, že těmito aktivitami zdeformuje, pošpiní a destruuje cílovou společnost. Nalezení optima v třídním boji je klíčový problém v počátcích socialistické společnosti.

Právě toto nezvládnuté dilema, vedle mezinárodních kontextů, patří k hlavním příčinám zániku „reálného socializmu“ v Československu. Násilné formy znárodňování, kriminalizace politických procesů v padesátých letech a více než 300 tisíc vyloučených z KSČ v normalizaci, vytvořily velmi silnou skupinu nepřátel nejen normalizační společnosti, ale i socializmu.[1]

Za desetiletí od roku 1948 do roku 1989 nejen, že ze společnosti nezmizela hodnotová orientace na „zlaté tele“, ale když se pro „zlaté tele“ otevřel prostor, dosáhla honba za majetkem až obludných rozměrů (o peníze jde až v první řadě, špinavé peníze neexistují) a promítla se do všech oblastí společnosti, která se dostala na trajektorii regrese, srovnatelnou snad jen s druhou republiku. Většina kolapsů složitých společností je způsobena přehnanou mírou parazitování elit na společnosti (Tainter, 2009). V této fázi se nyní nachází západní civilizace a Česko se do této fáze kolapsu nesmyslně zapojilo.

S kategorií reformy jsou spojena šedesátá léta vrcholící Pražským jarem. V té době se objevila kategorie reformní komunisté a reformy Pražského jara. Tyto reformy byly typickým průnikem mezi konkrétním stavem společnosti a vizí socializmu. Reformy šedesátých let se odpoutávaly od pragmatizmu předchozího období a vracely se ke kořenům a k podstatě socialistické vize. Zdálo se, že se společnost i vyrovná s chybami až zločiny předchozího období, avšak do reformních společenských procesů přišel zásah zvenčí. Vojenská intervence do Pražského jara bývá využívána k tvrzení, že „socializmus je nereformovatelný“.

V čem je tato interpretace pomýlená? Překvapivě na společenských procesech šedesátých let není ukazováno, že socializmus projevil schopnost odhalit, odsoudit a vyrovnat se s minulostí, která společnost odváděla od principů socializmu. Konec reforem Pražského jara nevyplynul z podstaty socializmu, naopak tvrdě socializmus poškozoval. Vojenský zásah nevycházel z idejí socializmu, ale z velmocenských zájmů Sovětského svazu a z mezinárodní situace studené války, hrozby jaderného konfliktu a rozdělení světa do dvou vojenských bloků. K pochopení pozice Sovětského svazu pomůže připomenutí, že W. Churchill již k 1. 7. 1945 plánoval útok na Sovětský svaz s pomocí divizi nacistického wehrmachtu.

Srpnem 1968 skončil spontánní přirozený politický a společenský vývoj v Československu a zmizel prostor pro reformy.  Se stavem společnosti před listopadem 1989 se málokdo ztotožňoval, včetně vysokých funkcionářů KSČ. Lidé měli různé představy, jak by se měla společnost vyvíjet, ale kdyby v listopadu měli možnost nahlédnout na společnost v roce 2024, málokdo, s výjimkou 1 % nejbohatších, kteří vlastní 36 % majetku, by takovou společnost akceptoval. Lidé chtěli vývoj pozitivním směrem, chtěli pokrok, avšak nastal naprostý úpadek, společenská regrese s nebezpečím zániku národní a státní existence.  Vrchol české společnosti vidím v šedesátých letech a vůči normalizační společnosti jsem byl značně kritický. Po 34 letech kapitalizmu se stal můj pohled na normalizační společnost mnohem shovívavější.

*

[1] Po listopadovém převratu a kooptaci FS ČSFR o poslance OF a VPN se vedly ve FS silné diskuse o “tlusté dělící čáře” a o negaci socialistické legislativy. Všechny diskuse končily upozorněním poslance prof. J. Mečla, že nedodržením právní kontinuity (anulováním) legislativy období socializmu by se například měly zrušit i získané vysokoškolské tituly…atd. Diskutující o 180 st. otočili a změnili názor. Jedním z mluvčích proti takovému zpřetrhání právní kontinuity se stal předseda Sněmovny lidu Rudolf Battěk, který vystudoval v roce 1952 Vysokou školu politickou a sociální.

Petr Sak

Úvodní snímek ukazuje předsní stranu odborového deníku Práce z 2.6.1968. Demokratický socializmus byl převládající většinou občanů ČSSR chápán jako jediná možná společenská perspektiva, ke ketré je nutné dojít.