Lze srovnávat padesátá léta? (Polemika s Janou Markovou)

Je fakt, že srovnávat lze cokoliv, ale v užším významu se myslí, že srovnávat lze pouze to, co je blízké – srovnatelné. Je společnost padesátých let a současná společnost tak blízká, že je vhodné srovnání? Jana Marková si myslí, že ano, já si myslím, že ne.

Jana Marková byla v listopadu malé dítě, takže předlistopadovou společnost z vlastní zkušenosti nezná a o společnosti padesátých let nemá ani dětské tušení. I když prokazuje vzácnou snahu kritickým myšlením pronikat dobovou propagandou, přeci jen nemohla zcela této propagandě uniknout.

Současná propaganda z padesátých let selektivně vyzdvihuje pouze negativní jevy a procesy. Politické procesy, potlačená svoboda slova a političtí vězni. V tomto článku se nebudu věnovat této temné stránce historie padesátých let, je jí věnováno dost pozornosti. Instituce a organizace jako Paměť národa a ÚSTR byly založeny s cílem oživovat tuto historii.

Za povšimnutí stojí, že mezi těmi, kteří se v současnosti chovají v rozporu se slušnou částí společnosti a slušnými mravy a jsou fanatickými antikomunisty, nacházíme jedince, jejichž rodiče a prarodiče byli aktéry či alespoň pomocníky toho nejhoršího ve stalinistické a normalizační společnosti. Páchali zlo s adorací Stalina na rtech a nyní jejich potomci šíří zlo v rouchu nenávisti vůči všemu ruskému a tlačí společnost do apokalyptické války s Ruskem.

Na nich se ukazuje, že hlavní zdroj zla ve společnosti není v ideologii, ale v temných stránkách deviantních osobností, reprodukujících zlo v rodinách v dalších generacích. Ideologie je pouze zástěrkou, která jim legalizuje páchání zla. O některých rodinách jako nositelích dobového zla se to ve společnosti ví, ale u mnohých se to doposud neví a ÚSTR to rozhodně rozkrývat nebude. Bohužel, každá společnost, každá politická garnitura nechá tyto psychopaty a devianty páchat zlo, protože svou špinavou prací jim pomáhají udržet moc.  

I po listopadovém převratu vedle front na banány hlavní argument proti předlistopadové společnosti byla poprava Milady Horákové. Těmto lidem nevadí podobná poprava manželů Rosenbergových v roce 1953 v USA. Spisovatel E. L. Doctorow, autor románu, podle něhož natočil vynikající film „Ragtime“ Miloš Forman popisuje popravu.

„Vstoupila do místnosti ihned poté, kdy byla uklizená po popravě jejího manžela. Cítila pach smrti maskovaný vůní čpavku. Musela se posadit do stejného křesla jako on, přivázali ji stejnými popruhy a zaútočila na ni stejná dávka elektřiny. A pak ještě jednou, protože na první pokus to nevyšlo a bylo třeba jí do těla poslat více voltů“.

Proti popravě Ethel Rosenbergové se podobně jako proti popravě Milady Horákově zdvihla vlna protestů z celého světa. Nad popravou Milady Horákové se dojímali a rozčilovali politici, kteří adorovali Augusta Pinocheta, v jehož režimu byli političtí odpůrci vyhazování z letadel.  Těmto politikům, kteří odsoudili politický systém za popravu Milady Horákové, vůbec nevadí 3 miliony mrtvých Vietnamců, 1 milion mrtvých Iráčanů, 150 tisíc mrtvých Alžířanů a další a další miliony mrtvých. 

Oprávněně čeští politici odsuzují třídní diskriminaci v padesátých letech, ale stejným politikům nevadila a nevadí mnohem horší a na mnohem větší populaci realizovaná rasová diskriminace v USA.  

Úspěšnost lživé propagandy a manipulace je vidět při srovnání dvou okupací. Při německé okupaci zahynulo 350 tisíc Čechů a cílem této okupace bylo vyvraždění třetiny populace, přesunutí další třetiny na Sibiř a z třetiny udělat otroky na území, které zaberou Němci. 

Při sovětské okupaci zahynulo 240 lidí a cílem byla politická kontrola Československa a vojenské obsazení území hraničící s NATO. 

A jaký dopad na současnou politiku a společenské vědomí má tato propaganda reformulující historii. Obdivuje Německo, jehož jsme kolonií a Rusko a Rusové jsou nejodpornější tvorové na zemi, s nimiž chceme vést válku. 

Čím jsou především společnosti padesátých a současných let rozdílné je trend. V padesátých letech jsme byli krátce po válce, a proto situace byla na počátku padesátých let obtížná, včetně potravinových lístků, ale ve všech oblastech se situace postupně zlepšovala.

Současná kapitalistická společnost navazuje na stav socialistické společnosti v roce 1989. Výchozí pozice byla samozřejmě nesrovnatelně lepší než na počátku poválečných padesátých let. V současnosti je však trend permanentního zhoršování ve většině oblastí. Příkladem může být otázka bydlení a slavný výrok Václava Havla, že byty v paneláku jsou nedůstojné králikárny. Tyto nedůstojné socialistické králikárny mají po 35 letech kapitalistického budování v současnosti hodnotu několika milionů a pro mladé lidi s průměrnými příjmy jsou nedostupné. 

Srovnání společnosti padesátých let a současné společnosti

Nejsilnější argument pro nesrovnatelnost obou společností je Expo 58. Světová výstava tehdy významem a zájmem překonávala olympiády. Za jednotlivé artefakty a části se dávali medaile a body, a z nich se sestavovalo pořadí. Československo zvítězilo s výrazným předstihem před USA a SSSR. Československo bylo nejúspěšnějším státem na světě.

Dovede si někdo představit, že k něčemu takovému by mohlo dojít v současnosti. Společnost, která něco tak komplexního dokázala byla úplně něco jiného, než je současná mafiánská společnost, v níž za touhou dostat se do funkce jsou možnosti tunelovat, být korumpován a rozkrádat. A když se něco přeci jen provalí, tak se náhle objeví sebevraždy.

*

doc. PhDr. Petr Sak, CSc.