Literatura musí být nepokojným hlasem

Text závěrečného projevu Jana Procházky na IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů:

“Vážení přátelé,

vyslovit jakýkoliv soud na konci našeho jednání je nejen nad síly jednoho spisovatele, je to v této chvíli nad síly kohokoliv, protože už teď je náš sjezd, jako ostatně všechno co bylo kdykoliv vysloveno z potřeby ducha a srdce, historií a podléhá soudům hlubším a trvalejším.

Budeme mít sklony přeceňovat naše jednání a budou sklony podceňovat naše jednání, ale dál bude život a dál bude literatura a až příští bilance ukáže, nakolik jsme této chvíli, se všemi svými slabostmi, byli hodni svých vlastních myšlenek.

Na tribunách, ze kterých mluvíme, se vždycky snažíme vypadat o trochu líp, než vypadáme, ale literatura je tvrdošíjně nepřizpůsobivá naší vůli. Zítra, stejně jako dnes bude jenom taková, jací ve skutečnosti jsme. A mýlíme se, když si myslíme, že spisovatel už nebude svádět boj o právo na svůj výraz: bude tento boj svádět tak dlouho, dokud na tomto světě bude poslední spisovatel, poslední vládce a poslední čtenář.

Protože spisovatel nebude chtít být podřízený doktrínám ani dogmatům, bude sveřepě chtít si je sám

podřizovat, být v každé situaci nad nimi, se svým rozumem schopným prostých a logických úvah. A pokud se nezpronevěří svému poslání, bude odmítat ideál člověka ztrácejícího se v davu a v uniformitě jako nedůstojný velikých lidských dějin. Neboť právě spisovatel už nejednou poznal, že samota o samotě není ničím proti tíži samoty v množství.

Literatura musí být nepokojným hlasem.

Měla by umět změřit propasti mezi ideálem a skutečností a neměla by být nepokojným hlasem na poušti. Odpovědnost literatury je veliká, bez ohledu na to je-li z těch či oněch pohnutek nejednou zveličována.

Někteří říkají, že naše století je technické století, literatura by měla přispívat k tomu, aby to bylo lidské století. I když svět nemění ve své podstatě ani literatura a ani politika, ale zrání lidské touhy. Literatura stejně jako politika je jenom prostředkem, kterým v rozhodujících okamžicích lidský proud promluví.

Rád bych v této chvíli vášní připomenul, že naše literatura svými rozhodujícími silami vždycky byla a doposud je přímým účastníkem zápasu o lepší úděl člověka v naší zemi. Neopouští jeho utrpení ani jeho radost. Jde s ním vším dobrým i vším zlým. Už se varuje být falešným zrcadlem, které mu namlouvá lži o jeho kráse, ale nesmí ani rozleptávat jeho vůli a odvahu, ani jeho víru, nechce-li se stát nepotřebnou a mrtvou už při narození.

Literatura není povýšena k osudu nikoho.

Je na spisovateli této země a této doby porozumět lidu, k němuž patří. Je to břímě na celý život. A je k neunesení. A proto je k zoufání. Neboť nikde u nikoho není žádného potvrzení, nikde není ani známky jistoty, že správně poklekl, že správně nastavil záda a srdce.

V jedné jediné vteřině jsou jedni šťastni láskou a druzí zoufalí z nelásky. V jedné jediné vteřině je spisovatel šťastný se šťastnými a zoufalý se zoufalci. Je v něm úzkost zpěvu i úzkost nože, hlad i nasycení a nade vším strach z času.

Ale je i na společnosti této země a této doby porozumět spisovateli. Je na ní pochopit, co je to být všech a současně být sám. Co je to být v houfu a ve stejné chvíli být i štvancem. Společnost, chce-li být slyšena, musí dát hlas svému spisovateli, neboť je jeho výsadou být jejím srdcem i jejím hněvem.

Slova, která se často spisovateli připisují, že si stačí sám, že si píše jen pro vyvolené, pro ty, kteří jsou na výši jeho rozjitřeného vědomí – jsou jenom slova! Neboť bez dialogu není jeho práce živa. Spisovatel není ničím bez těch, za které mluví. Věčné knihy nevytvářejí ti, kteří je napsali, ale ti, kteří je přijali.

(…)

Sjezd skončil, hledání pokračuje, je štěstím literatury, že nic není definitivní…”

29. června 1967