Legitimita vítěze

Již přibližně dvacet let stále častěji slýcháme: “Kaddáfí ztratil legitimitu”, “Asad se delegitimizoval”, “USA neuznávají legitimitu íránského režimu”, “USA neuznávají zvolení Putina”, “USA neuznávají volby do Dumy a Rady federace Ruska”, “ruské vedení pochybuje o legitimitě Zelenského”, “na Ukrajině nezůstaly žádné legitimní orgány moci”, “volby v USA jsou zmanipulované, nereflektují vůli lidu, jsou nelegitimní” atd. (to lze nalézt i o Číně, o jejích soupeřích v ATR, a o velké části evropských zemí, ale o Africe a Latinské Americe se nemluví).

Lid, zasažený virem informační nelegitimity nepřátel, se snaží pochopit, co z toho vyplývá, a začíná vymýšlet ta nejneuvěřitelnější vysvětlení toho, co údajně ve výsledku můžeme udělat: na co “máme právo”. Přitom tentýž lid se vesele směje, když se snaží nás nebo naše spojence “delegitimizovat” a zcela oprávněně prohlašuje, že “nám nic nemohou udělat”.

Lidé se s obavami ptají, proč Američané dodávají zbraně Ukrajině a požadují, aby nám je Írán a KLDR nedodávaly, aby s námi Čína neobchodovala a celý svět se připojil k protiruským sankcím, které porušují základní principy mezinárodního práva, protože mohou být zavedeny pouze Radou bezpečnosti OSN? Ale titíž lidé se neptají, proč pomáháme Sýrii, když Američané požadovali, abychom nepomáhali a rozhořčují se, že Američané pomáhají Ukrajině, kde my žádáme, aby se jí nepomáhalo, a když je v mezinárodním právu zapsáno právo na silovou intervenci v sousedním státě na základě toho, že tam došlo k převratu?

Je třeba si prostě uvědomit, že i když se politici a diplomaté budou i nadále odvolávat na principy mezinárodního práva, to už dávno nefunguje. A nezačalo to na Ukrajině. A nezačalo to Rusko. Začátek byl dán rozpadem Jugoslávie, kdy Západ zasáhl do procesu v rozporu s normami mezinárodního práva jednoduše proto, že Německo bylo unaveno hrát druhé housle a vystoupilo jako samostatný hráč na Balkáně, ale USA a EU nemohly připustit samostatný úspěch Německa, který by ho přivedl na pozici velmoci, a proto také zasáhly.

Postavit se proti Německu – tehdejší ekonomické lokomotivě EU a vzornému členovi NATO, na jehož území se nacházely největší americké základny a které sloužilo jako předmostí pro potenciální rozmístění amerických jednotek na evropském kontinentu, nemohli, stejně jako nemohli jemu samotnému dovolit slíznout všechnu smetánku tématu.

Dříve by jen varovali Berlín, že nezasáhnou a nebudou ho zachraňovat před SSSR, pokud by se Moskva rozhodla Bělehrad podpořit. Ale SSSR už tehdy sotva dýchal a tento argument nezafungoval.

Postupně se proces, který začal rozpadem Jugoslávie, přesunul na Srbsko. Logická tečka byla udělána uznáním nezávislosti Kosova Západem. V této chvíli Rusko prohlásilo, že bude tento případ považovat za precedens. Právě tímto prohlášením Moskva konstatovala smrt mezinárodního práva a uvolnila si ruce pro jakékoliv akce na mezinárodní scéně. Západ ale nevěřil, že by někdo mohl nikoliv teoreticky prohlásit, ale prakticky ukázat, že pokud normy neplatí pro jednoho, neplatí pro všechny.

Rusko do poslední chvíle Západ přesvědčovalo, aby mezinárodní právo neničil. Západ to vnímal jako slabost. Ve skutečnosti rčení o Rusech, kteří “dlouho zapřahají, ale jedou rychle” velmi přesně odráží tradiční, již od dob Ivana III., ruskou zahraničněpolitickou strategii.

Rusové raději hrají podle pravidel a nespěchají je porušovat, pokud je někdo poruší. Ale když systematické porušování pravidel mezinárodního soužití nějakou zemí nebo skupinou zemí začne představovat pro Rusko skutečnou hrozbu, pak Moskva najednou “zapomíná” na všechna a všelijaká pravidla a začíná je interpretovat ve svůj prospěch mnohem efektivněji a rozsáhleji než ti, kteří plánovali, že ji porazí ve hře bez pravidel. Ohromení ničitelé mezinárodního práva začínají žalostně kvičet, ale už je pozdě, jen jim připomínají, že od šerého dávnověku je základem mezinárodního práva precedens a precedens vytvořili sami.

I když se tedy Rusko zříká dodržování psaných pravidel, zůstává v souladu se základními ustanoveními mezinárodního práva, spočívajících v tom, že co bylo spácháno jedním, může být opakováno druhým na stejných základech. Ale zároveň je třeba mít na paměti, že právo precedentu je právo silnějšího. Máte právo řídit se precedentem, pokud můžete toto právo ubránit.

Západ proto prohlašoval, že uznání Kosova není precedentem, ale výjimečným případem. Na což jsme (v souladu s precedentem) odpověděli, že uznání nezávislosti Jižní Osetie a Abcházie je také výjimečný případ. Západ se poté rozhodl nám dokázat, že Rusko nemělo právo jednat na základě precedentu, protože nemůže toto právo ubránit silou.

Právě tehdy, v roce 2008, se sice formálně nic nestalo (vztahy se Západem zůstaly stejné), ale ve Washingtonu a Bruselu bylo učiněno konečné rozhodnutí ve prospěch “potrestání Ruska”. Zpočátku se předpokládalo, že sankce uvalené pod líbivou záminkou zničí ruskou ekonomiku, rozhořčený lid smete moc a zajistí další období rozpadu a vnitřních konfliktů, po němž Západ vyvede z Ruska tucet nebo více států, které nebudou v geopolitickém plánu nic společně ani samostatně představovat. Rusko ale dokázalo protáhnout dobu a první rozsáhlé sankce byl Západ s to zavést až šest let po pětidenní válce, a to na pozadí právě této vyvolané ukrajinské krize.

Dále je třeba si uvědomit, že stejně jako stát nemůže okamžitě mobilizovat obléci-obout-vyzbrojit a poslat na frontu několik desítek milionů lidí (může to udělat postupně), tak není možné okamžitě zavést komplexní sankce – vlastní ekonomika Západu je příliš integrovaná do globální a spočítat všechny dodavatelské řetězce najednou není možné, můžete se rozehnat po nepříteli a udeřit po sobě. I postupným zavedením sankcí, a to v omezených objemech se Západ několikrát dostal do problémů.

Proto se proces sankční války protáhl až někdy do roku 2020-2021, kdy byl Západ nucen uznat, že další sankční balíčky jsou zaváděny bez naděje na úspěch, protože všechny možné sankce již byly uplatněny. Tehdy bylo jasné, že další fází je vojenská agrese proti Rusku cestou jeho vtahování do války za pomoci útoku Ukrajiny na DLR/LLR. V rámci tohoto úkolu byl Porošenko, který se vyhnul válce, nahrazen v prezidentské funkci naprosto poslušnou loutkou Zelenským.

Až do prosince 2021 se Rusko snažilo přesvědčit Západ, aby nepřekračoval další hranici, ale když bylo jasné, že vojenskému konfliktu se nelze vyhnout, uplatnilo zásadu že “pokud je boj nevyhnutelný – bij jako první”. Konfrontace se Západem nabyla podoby války. Tak se rozhodl právě Západ. Rusko se zpočátku houževnatě drželo vzorce SVO, ale Ukrajina a Západ okamžitě nazvaly událost válkou za zničení Ruska. Západ oficiálně nastínil úkol porazit Rusko na bojišti.

A nyní si položme otázku: jaképak normy mezinárodního práva mohou působit v podmínkách otevřené války Ruska se Západem (nejprve finanční, ekonomické a diplomatické, pak i horké)?

Lidé rádi opakují vzorec Sun Tzu, že “válka je cesta podvádění”, aniž by obzvlášť přemýšleli o jejím obsahu. Válka je vlastně antimír. Ve válce je podněcováno vše, co je v době míru trestáno, a kdo má pravdu a kdo je vinen, to určuje pouze vítězství. Pokud tedy musíš kvůli vítězství nejen zabíjet nepřátele oblečené do vojenské uniformy, ale podkopat samotnou možnost nepřátelského státu k odporu vytvořením nepřijatelných životních podmínek pro jeho civilisty, abyste zničením týlu zničili frontu, která ztratila oporu, pak jste povinni to udělat, aniž byste přemýšleli o “slzičce dítěte”. Jinak bude plakat tvé dítě a pro svůj lid se staneš zrádcem, který ho nedokáže ochránit kvůli nějakým komplexům.

Vítěz může být lepší než poražený, ale může být horší než poražený, může spáchat více válečných zločinů než poražený, nebo možná méně (vůbec žádná armáda se neobejde bez zločinů – lidé jsou lidé a emoce často nabývají převahu nad rozumem a disciplínou). V každém případě bude vinen ze všech zločinů poražený. Zde platí stejná logika, kterou se řídí Ukrajinci, když nás obviňují ze zasažení obytných domů zasažených z jejich vlastních protiletadlových střel. Říkají: “Protivzdušná obrana kryje důležité objekty. Pokud byste na tyto objekty nestříleli, protivzdušná obrana by nepracovala a protiletadlové střely by domy nezasahovaly”. Jak si jistě uvědomujete, s takovou logikou lze obvinit kohokoliv z čehokoliv (je to z oblasti “nebylo se co potloukat po městě v krátkých šatech a provokovat násilí”). Ale taková je logika války a jiná nebude.

Pokud zvolíme humánnější cestu k vítězství než naši nepřátelé, pak jen proto, že tato cesta je pro nás výhodnější. Obecně, jak ukazuje tisíciletá praxe válek, je pro vítěze výhodnější vyhrát s menšími zisky, ale také s menšími škodami způsobenými protivníkovi. To výrazně usnadňuje poválečné uspořádání a válka není vedena kvůli nekonečné válce (ne proto, že “když se střely ženou ve dne v noci, rychleji přinášejí hodnosti a řády”), ale kvůli pevnému, dlouhodobému a výhodnému míru.

Proto se nás Američané neustále snaží vyprovokovat k čím dál tvrdším opatřením vůči Ukrajině a my se pečlivě vyhýbáme nejhorším možnostem.

V únoru 2022 jsme zbytečně optimistickým hodnocením nálad ukrajinské společnosti a vlivu politiků na situaci zmeškali okamžik, kdy krátkodobá tvrdost, a dokonce i krutost projevená proti nepřátelské armádě, v zájmu rychlého potlačení odporu a bodové údery na administrativní struktury v centru a v regionech mohly paralyzovat odpor a vést k rychlému ukončení konfliktu mírem, který by nám vyhovoval. Ukrajinské vedení, které se zpočátku vyděsilo, již téměř podepsalo istanbulský mír (jehož úkolem bylo spustit Ukrajinu po cestě, kterou v roce 2008 zahájila Gruzie), se na radu svých západních pánů rozhodlo pro rozsáhlou válku.

Ukrajina nyní ztratila tolik zabitých a uprchlíků, že humanitární a pragmatické úvahy ztrácejí na významu – osiřelé děti, ovdovělé ženy, matky, které ztratily syny si po celý život budou pamatovat, že jejich blízcí zemřeli ve válce s námi, našima rukama. A tím se bude primárně určovat jejich postoj k nám. Nové byty, vysoké platy a důchody, stejně jako sociální charakter ruské státní politiky zde moc nezmění.

Přestali jsme tedy brát v úvahu pohodlí obyvatelstva při ničení energetického systému Ukrajiny a přestali jsme ospravedlňovat doprovodné ztráty při úderech na místa rozmístění mužstva OSU, na vojenské objekty, na podniky VPK rozmístěné ve městech. Neničíme obyvatelstvo cíleně, protože v tom není žádná vojenská nutnost, ale jeho osud je pro nás druhotný ve srovnání s nutností vyhrát válku, kterou nám vyhlásil Západ.

Je to zcela v souladu s pravidly vedení války, podle nichž civilisté nemohou být cílem úderů, ale nikdo se nemusí obávat možných nepřímých důsledků úderů na vojenskou infrastrukturu, která zahrnuje vše, co se používá k udržení bojeschopnosti vojsk. I z hlediska nefungujícího, ale formálně existujícího mezinárodního práva a pravidel vedení války je Rusko odpovědné pouze za obyvatelstvo, které se nachází na územích, jež má pod kontrolou, za problémy těch, kteří žijí na územích kontrolovaných Kyjevem, odpovídá kyjevská moc.

Nyní je válka humánnější než ta Velká vlastenecká. Tehdy neexistovaly žádné vysoce přesné zbraně, takže při útoku na svá (sovětská) města, dříve obsazená protivníkem, při dělostřeleckých a leteckých úderech, jsme vlastnímu osvobozovanému obyvatelstvu způsobovali mnohem větší škody než nyní, kdy je možné na tisíce kilometrů daleko poslat raketu přímo do větracího okénka požadovaného domu.

V principu od začátku první světové války byla válka totální. Pravidlo “armáda bojuje proti armádě” od té doby již neplatí, protože schopnost týlu doplňovat, vyzbrojovat a živit armádu je mnohem důležitější než její schopnost drtivě vítězit. S paralizovaným týlem se žádná armáda dlouho neudrží.

Proto se paralelně s vojenskými operacemi rozvíjejí operace informační a psychologické zaměřené na zničení nepřátelského týlu, které se již dávno staly důležitější. Ale nevyhnutelná paralýza státní moci v tomto případě vede k mnohem větším ztrátám a destrukcím než to nejtvrdší bombardování. Pocítili jsme to po rozpadu SSSR.

Je třeba pochopit jednoduchou věc: válka není jen krutá, popírá všechna pravidla kromě jednoho, a sice právo vítěze na vytvoření nových pravidel. Vítězové nejsou souzeni. Vítězství je vždy čestné a vítěz je vždy ušlechtilý, protože poraženého se nikdo neptá. Jak napsala Natalie Končalovská v básni “Naše staré hlavní město”: “Kdo zvítězil, ten “vyhrál” případ. Má pravdu, je čestný, spravedlivý…”

Za těchto podmínek je dobré a přijatelné vše, co zajišťuje vítězství s co nejmenšími ztrátami, náklady a v co nejkratší době. Někdy při rozhodování dominuje humanita, někdy tvrdost, ale obojí podléhá pragmatickým požadavkům.

Proto práva, pravidla, legitimita atd. fungují v těchto podmínkách následovně: na prostoru, který máme pod kontrolou, je správné a legitimní vše, co považujeme za takové, na území našich nepřátel je správné a legitimní to, co oni za toto považují, co se týká neutrálů, spojenců a souputniků obou stran, pak svou pozici utvářejí ad hoc, tedy při každé záležitosti samostatně. Ale právě jejich sledováním se můžeme ujistit, že pro celý svět je legitimní pouze vítěz.

Podle toho, čím zřetelněji se projevuje převaha jedné nebo druhé strany, mění se i nálady neutrálů, a dokonce i spojenci mohou přecházet ze strany na stranu (ještě v roce 2015 se Turecko nebálo sestřelit naše letadlo a bylo připraveno na vojenskou konfrontaci s Ruskem, zatímco nyní tento člen NATO zastává vůči nám zcela pozitivní neutralitu).

Legitimní je vítěz. Vším je vinen poražený, protože proč vlezl do války, když nemohl vyhrát. To je logika konfrontace. Proto není naším úkolem zjišťovat, kdo a v čem má pravdu nebo ji nemá, ani uvažovat o tom, jak přesně dodržujeme normy nefungujícího mezinárodního práva (samotná skutečnost bojů, stejně jako ekonomická válka prostřednictvím sankcí, jsou popřením těchto norem), ale jednoduše vyhrát. Vítěz napíše nové mezinárodní právo a “celý civilizovaný svět” ho rád přijme (necivilizovaný také).

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

voennoedelo