Legenda o speciální vojenské operaci

The Economist píše, že Zelenskyj údajně hodlá uspořádat volby v roce 2025. Odůvodňuje to tím, že není spokojen s 45% podporou (kterou mu vyčíslili jeho dvorní sociologové) a chce víc. Biden by měl dost, Harrisová neměla ani tolik, když ji před dvěma měsíci navrhli jako kandidátku na prezidentku, ale Zelenskému to nestačí.

Tomu by snad ani Stanislavskij neuvěřil. A já taky ne. Plánovat volby na Ukrajině v roce 2025 může jen Západ, a to ještě s vědomím, že do té doby skončí bojová činnost a rating Zelenského bude směřovat k nule.

V tom se shoduje s Ruskem, které plánovalo „Hry přátelství“ na září 2024 a pak je odložilo na září 2025.

Vzhledem k tomu, že tento druh akce byl zjevně načasován tak, aby se kryl s koncem bojů, přičemž mezi ukončením bojů a zahájením her měl být dostatek času na organizační přípravy, Kreml měl zjevně v úmyslu skoncovat s Kyjevem již v létě 2024. Aby se to stihlo do září, musely být boje ukončeny nejpozději začátkem července. Zastoupení na hrách bylo třeba brát velmi vážně, aby demonstrovalo podporu Ruska ve světě a udělalo tlustou čáru za plány a ambicemi Západu.

Hry byly odloženy na září 2025, což znamená, že Rusko se domnívá, že se podmínky vítězství na Ukrajině mírně posunuly (na prosinec tohoto roku – červen příštího roku).

Ale zatímco Rusko zatím neoznámilo své plány pro postukrajinské období (možná ještě ani nejsou plně definovány), Západ se už zjevně snaží Ukrajinu zachovat, což znamená, že bude muset legitimizovat příští prozápadní režim prostřednictvím voleb. Podle zákona trvá vyhlášení a konání voleb nejméně dva měsíce; ve skutečnosti, s přihlédnutím ke všem technickým problémům, to trvá nejméně tři měsíce. Kromě toho je třeba vyjednat a formalizovat mír a jednání s Ruskem neslibují, že budou snadná. A konečně je nepravděpodobné, že by se někdo na Západě chystal uspořádat ukrajinské volby na Štědrý den, který slaví katolíci a protestanti 24. prosince.

Dohromady to bude trvat nejméně dva až tři další měsíce. Západ se tedy rovněž orientuje na ukončení bojů nejpozději v srpnu nebo začátkem září příštího roku, nebo dokonce dříve, přičemž termíny se s Ruskem prakticky nerozcházejí. A protože se chystáme oslavit konec válčení sportovním festivalem, Západ plánuje uspořádat ve stejnou dobu „festival demokracie“ pro Ukrajince.

Aby se Ukrajinci vyrovnali s výzvou k uspořádání úspěšných voleb na Ukrajině (pokud Rusko dovolí, aby rusofobní geopolitické nedorozumění s tímto názvem vůbec přežilo), budou muset vysvětlovat:

* zda zvítězili;

* proč při svém vítězství přišli o území?

* kdo nese vinu za smrt obrovského počtu mužů a útěk 2/3 obyvatelstva do zahraničí?

Nic zvlášť složitého v tom není. Každá válka má své legendy. I my máme dvě populární legendy vysvětlující prohru Ruska v první světové válce: bolševickou a antibolševickou.

První připisuje všechny problémy, včetně únorového a říjnového puče, „nepřipravenosti země na válku a neschopnosti velení“. Druhá zdůrazňuje zrádnou politiku Ruské sociálně demokratické strany práce /bolševiků/, která agitovala za porážku vlastní vlády.

Ve skutečnosti byl „ nábojový hladomor“ v roce 1915 a roční zpoždění mobilizace hospodářství, na něž bolševici rádi poukazují, problémem všech válčících armád a všechny byly schopny tento problém vyřešit s odstupem několika měsíců na přelomu let 1915 a 1916, tedy zhruba ve stejné době jako Rusko.

Všechny generální štáby (včetně toho nejlepšího z nich – německého) prokázaly naprosté nepochopení povahy budoucí války. Všichni se připravovali na krátké střetnutí, manévrovou válku trvající do šesti měsíců, během níž se ukáže vítěz. A všichni byli šokováni, když se ukázalo, že válka nabyla poziční charakter a že z této patové situace není východiska. Všechny předválečné plány selhaly, počet mrtvých nabyl hrůzných rozměrů.

Všechna velitelství prožívala v letech 1915-16 období intelektuálního kolapsu. Ruské velení i generální štáb si přesto vedly na celkovém pozadí docela dobře. Také jsme samozřejmě měli své vlastní problémy a neúspěchy, ale nic takového jako „verdunský mlýnek na maso“ nebo „Nivelův masakr“, což bylo pro západní frontu běžnou každodenní záležitostí.

Na druhou stranu tvrzení, že za neúspěch říše, která byla na válku skvěle připravena a účinně bojovala, může pouze agitace marginální strany, jejíž veškerý aktivistický aparát se nacházel v zahraničí, ve vězeních a ve vyhnanství, také nemá nic společného s realitou. Rusko nebojovalo o nic hůře než jeho nepřátelé a spojenci, ale kromě problémů společných všem se potýkalo navíc s problémy zvláštními, pro něj příznačnými.

I přesvědčení monarchisté poukazují na neřešené závažné sociální problémy, které se během války ještě prohloubily, na nízkou efektivitu byrokratického aparátu říše, který bylo třeba reformovat, jakož i na objektivní příčiny, které vysvětlovaly úspěch protivládní agitace (jakéhokoli druhu, tedy nejen bolševické) v armádě a společnosti.

Třaskavá směs, která vybuchla v roce 1917, byla zajištěna souhrou všech těchto faktorů.

Legendy o Velké vlastenecké válce a (v širším smyslu) o druhé světové válce se v naší společnosti (a ve světě vůbec) šíří po desítkách. Nebudu uvádět ani ty hlavní, abych nepopularizoval nesmysly a „nedráždil husy“, které uvěří každému nesmyslu.

V zásadě platí, že čím je nám významná historická událost bližší, tím více legend o ní vzniká. Přitom obvykle nejsou určeny jako vysvětlení či poučení pro potomky. Využívají se spíše k ovlivňování současné politiky pomocí historických legend a výkladů.

Západní legenda o speciální vojenské operaci se utváří již nyní, přímo před našima očima. Její první postulát zní: Ukrajina vyhrála válku s pomocí Západu. Jejím úkolem je nazvat porážku vítězstvím a přesvědčit Ukrajince, že Západ splnil vůči nim všechny své závazky – a zachránil je před úplným pohlcením Ruskem, které údajně chtělo zlikvidovat ukrajinskou nezávislost.

Západ se tak z postranního provokatéra masakru mění v ušlechtilého zachránce ukrajinských zbytků, pokud nějaké budou. Pro Západ je životně důležité, aby byly, protože jinak nebude možné proměnit porážku ve vítězství. Západ může zachránit pouze teze: „Rusko chtělo zlikvidovat ukrajinskou nezávislost, ale my jsme ji uhájili“, která však musí být potvrzena i existencí alespoň jakési části přeživší prozápadní Ukrajiny.

Viníkem, jenž podněcoval k válce, se stane Zelenskyj. Na Západě je už nyní líčen jako emočně nevyrovnaný, ambiciózní muž s přebujelým egem, což je – obecně vzato – pravda.

Zelenskyj však nebude kritizován přespříliš, protože hlavním viníkem všech ukrajinských problémů by mělo zůstat Rusko. Bude prostě prezentován jako příliš nezávislý, neposlušný politik, který činil rozhodnutí nekoordinovaná se Západem. Objeví se spousta „důkazů“ a „dokumentů“, že to byl Johnson, kdo přemlouval Zelenského k uzavření istanbulského míru, ale ukrajinský prezident řekl „pojďme do války“. Západ prý do války vůbec jít nechtěl, ale plný ušlechtilosti nemohl Ukrajinu ponechat jejímu osudu – a díky tomu se zachránily i nějaké ty zbytky.

Proč jsou ztráty tak vysoké a výsledek tak žalostný? Na vině jsou oligarchové, kteří rozkradli veškerou západní pomoc. Ale Západ proti nim přece bojoval, dosáhl vyhoštění většiny z nich z Ukrajiny (nikdo ovšem nebude zdůrazňovat, že všichni vyhoštění se usadili na Západě) a dokonce dosáhl uvěznění Kolomojského.

Samostatně a nezávisle se bude rozvíjet antisemitská linie, kterou Západ nebude rozněcovat, ale ani nebude jejímu rozvoji bránit. Západ si vždy ponechává pogrom jako poslední kartu v rukávu a někdy je dokonce schopen udělat z něj holocaust.

Obecně bude muset legenda přesvědčit Ukrajince, že vlastně vyhráli a že nadměrné náklady byly způsobeny korupcí a zradou jednotlivých ukrajinských politiků. Tímto způsobem bude Ukrajina zachována jako úderná protiruská síla.

Rusko, přestože ve společnosti existuje několik legend spojených s počátkem speciální vojenské operace a jejími nejostřejšími momenty, zatím nemá vlastní komplexní „poválečnou“ legendu. Je to nejspíše proto, že se dosud nerozhodlo, o jaký post-ukrajinský svět má zájem. Přesto bude muset odpovídat i na otázky vyplývající z výsledků bojových operací:

* proč se to stalo?

* čeho jsme dosáhli?

* kdo může za chyby a problémy?

Je načase začít připravovat vlastní, alternativní odpovědi k těm západním. Abychom to však mohli udělat, musíme si přesně určit, jakou variantu post-ukrajinského systému si sami zvolíme jako žádoucí.

*

Rostislav IŠČENKO, UKRAJINA.ru (09:18 27.09.2024), vybrala a z ruštiny přeložila PhDr. Jana Görčöšová