Při diskusích týkajících se liberalismu se často operuje s tím, že do současné, tyranské podoby zdegeneroval a že v minulosti měl zcela jiný charakter.

Pokusím se ukázat, že násilí a teror byly pro liberály typické už v minulosti, a to na krvavých kapitolách této ideologie, z nichž některé jsou sice méně známé, ale právě je proto musíme připomínat, abychom pochopili, s kým máme co do činění.

Vynálezci koncentráků

Tak především to byli liberálové, kdo vynalezl koncentrační tábory. Na počátku 60. let 19. století narazili savojští sjednotitelé Itálie vedení hrabětem Cavourem, prvním premiérem sjednocující se Itálie – a liberálem – na tuhý odpor v Království obojí Sicílie, při jehož zlomení neváhali sáhnout k hromadným popravám civilistů bez soudu. Zajatí vojáci armády Království obojí Sicílie byli drženi v zajateckých táborech, které se vyznačovaly příšernými podmínkami. Spisovatel Fernando Riccardi je označuje za koncentrační tábory, přičemž zajatci „namačkaní jako zvířata celé dny nedostávali jídlo ani vodu.“ Jednalo se například o tábory Fenestrelle či San Maurizio Canavese(ve kterém bylo k říjnu 1861 12 447 vojáků z Království obojí Sicílie). Historik Roberto Martucci uvádí zprávu jednoho savojského činitele z října 1860, kde píše o těchto zajatcích v jedné milánské věznici s tím, že „všichni jsou pokryti strupy a červy, přičemž mnozí trpí očními a pohlavními chorobami.“ Brutalitu savojské armády v Neapolsku popsal právník a politolog Franco Molfese v knize „Storia del brigantaggio dopo l´unita“. Jiný právník Fulvio Izzo pak vylíčil ukrutnosti v savojských táborech, které označuje za tábory koncentrační, v knize „I lager dei Savoia. Storia infame del Risorgimento nei campi di concentramento per meridionali“.

Tato vymoženost se rychle ujala i jinde. V roce 1871, za prusko-francouzské války, vláda liberála Léona Gambetty ve Francii zřídila tábor Conlie (bretaňsky Koñli) pro vojáky z Bretaně. Ti byli pařížskou elitou považováni za velmi nespolehlivé, protože hovořili bretaňsky a nikoli francouzsky, protože to byli silně věřící katolíci a protože v Bretani stále žila vzpomínka na to, že až do 16. století zde existovalo nezávislé vévodství, ostatně v letech 1794 až 1800 tamní obyvatelé vedli ozbrojenou vzpouru při pařížské vládě. Samotný Gambetta bretaňské vojáky označil za „odsouzeníhodný odpad“. V táboře Conlie bylo drženo celkem 60 tisíc vojáků, přičemž kvůli otřesným podmínkám zde vypukly epidemie a táborový lékař, který nebyl schopen vojákům pomoci, raději rezignoval. To ale nebylo všechno. Z tábora bylo posláno do boje proti Prusům 12 tisíc bretaňských vojáků, kterým ovšem vláda dala jen 4000 zastaralých pušek. Jinými slovy 8 tisíc vojáků, které považovala za nespolehlivé, poslala bezbranné proti pruské vojenské mašinerii – aby se jich takto zbavila. Už víte, koho by česká mocenská věrchuška – která se tak třese na to, abychom vstoupili do války – poslala na východní frontu jako prvního? Ostatně právě na Ukrajině tamní režim takto „preferenčně“ posílá do masomlýnku obdobně „politicky nespolehlivé“ Rusíny a Maďary z Podkarpatské Rusi. Spisovatel Yann Brekilien o těchto událostech z období prusko-francouzské války napsal knihu s příznačným názvem „Bretaňský holokaust“.

Při povstání Kubánců proti španělské vládě na přelomu 19. a 20. století guvernér Kuby, liberální generál Arsenio Martínez Campos přišel s tzv. rekoncentrací, kdy civilisté měli být drženi ve střežených táborech, aby nemohli pomáhat povstalcům. Celkem tam byla přesunuta třetina kubánského obyvatelstva, tedy 500 až 600 tisíc obyvatel. Děsivé podmínky v táborech podle španělského historika Jordiho Maluquera de Motese znamenaly smrt pro 155–170 tisíc civilistů, podle kubánského historika Carlose M. Trellese y Govína dokonce pro nejméně 300 tisíc civilistů, kteří tam byli drženi. Právě ze španělského pojmu „reconcentración“ zřejmě vzešel termín „koncentrační tábor“.

Prakticky v té samé době použili stejnou taktiku Britové v jižní Africe proti búrským civilistům během tzv. druhé búrské války, přičemž jejím hlavním strůjcem byl generál Herbert Kitchener. Tento generál prohlásil, že „Búrovémusejí být drženi v zajetí jako divá zvěř“. Proto bylo v těchto táborech internováno 117 tisíc búrských civilistů, z nichž 27 tisíc zemřelo – nepočítaje v to oběti obdobných táborů pro černošské obyvatelstvo. Ministrem kolonií, který nesl jako člen vlády vůbec největší odpovědnost za průběh búrských válek, byl notorický nepřítel Búrů (a liberál) Joseph Chamberlain, který přesvědčil vládu, aby proti Búrům vojensky zasáhla.

Pro zajímavost: Herbert Kitchener obdobně jako Arsenio Martínez Campos, nebyl žádný apolitický generál a po skončení koloniální kariéry se stal ministrem liberální vlády Herberta Asquitha.

„Nejsou to lidské bytosti!“

Ale vraťme se do Evropy. Zde byly velmi dobře zdokumentovány násilnosti prováděné během tzv. balkánských válek v letech 1912 až 1913 jednotlivými armádami vůči zajatým vojákům a civilistům, a to díky činnosti mezinárodní komise složené ze zástupců všech tehdejších velmocí (včetně 3 nositelů Nobelovy ceny). Její zpráva vyšla na počátku léta 1914, jenže pak vše zastínil sarajevský atentát a následné události. Pozastavme se tedy u zločinů páchaných Řeckem, které vedl liberální premiér Eleftherios Venizelos, Bulharskem, které vedl liberální premiér Ivan Gešov, a Srbskem, které vedl liberální premiér Nikola Pašič. K nim se hned po svém nástupu k moci na počátku roku 1913 přidali mladoturci – tedy liberálové – v samotném Turecku.

Pokud jde o řecký podíl, zpráva mezinárodní komise uvádí: „den za dnem byli (v Řecku) Bulhaři prezentováni jako monstra a na veřejnosti byl vybičováván šovinismus, který pak vedl k brutálnímu průběhu války. Obecný postoj Řeků k Bulharům je vystihnut široce rozšířeným výrokem: Nejsou to lidské bytosti!“ Komise zaznamenala výmluvné výpovědi řeckých vojáků. „Všechny dívky, na které jsme narazili, jsme znásilnili. (…) Všechny Bulhary, kteří nám padli do rukou, jsme zmasakrovali a jejich vesnice jsme vypálili. (…) Vyloupali jsme jim oči zaživa.“

Brutalita ze strany bulharských vojsk vůči řeckým civilistům v Doxatu a Serresu je včetně fotografií zdokumentována na stranách 79 až 92 zprávy, kterou si můžeme přečíst v digitalizované podobě. Když Bulhaři dobyli na Turcích Edirne (nebo také Drinopol), zřídili pro poražené na ostrově na řece Tundža zajatecký tábor. Na straně 112 zprávy je fotografie stromů, jejichž kůru okousali hladoví zajatci. Na stranách 142 a 143 nalezneme výčet bulharských ukrutností vůči Srbům, včetně obětí upečených nad ohněm, uřezaných končetin, jazyků, uší a nosů a vyloupaných očí.

Obdobné násilnosti ze strany srbské armády vůči bulharským zajatým vojákům a bulharským a albánským civilistům nalezneme na stranách 143, 146 a 149, výpovědi jednotlivých účastníků válek týkající se řeckých a srbských ukrutností jsou v dodatcích na stranách 300 až 316 a 317 až 325. Výpovědi týkající se počínání bulharských vojsk jsou na stranách 285 až 299, hrůzy v Edirne jsou očitými svědky vylíčeny na stranách 341 až 347. Na stranách 347 až 349 jsou svědectví o teroru mladoturky vedených osmanských sil vůči Arménům ve městě Malgara.

Genocida

A tím se dostáváme ke genocidám, které v Osmanské říši za první světové války zosnoval triumvirát složený z ministra vnitra Talata paši, ministra války Envera paši a ministra námořnictva Džamala Paši. To byli členové liberálního mladotureckého hnutí a stejně orientovaného Výboru pro pokrok a jednotu. Nejznámější je samozřejmě genocida Arménů, při které zahynulo podle různých odhadů 300 tisíc až 1,5 milionu osob. Během těchto událostí mladoturci použili postupy, které známe i odjinud – masové popravy, koncentrační tábory a pochody smrti.

Arméni nebyli jediní, triumvirát zorganizoval také vyvražďování osmanských Řeků, a to přesně podle vzoru genocidy Arménů. Hodně toho o tom věděli Němci, osmanští váleční spojenci. Podle německého vojenského přidělence v Istanbulu Enver Paša prohlásil v říjnu 1915, že „hodlá řeckou otázku vyřešit během války (…) stejným způsobem jako arménský problém.“ V lednu 1917 německý kancléř Theobald von Bethmann-Hollweg konstatoval: „Existují indicie, že Turci chtějí zničit řecký element jakožto nepřítele státu stejně jako předtím Armény. (…) Všechno, co bylo učiněno Arménům, se nyní děje Řekům.“ (Midlarsky, M.: The Killing Trap: Genocide in the Twentieth Century. Cambridge, 2005. S. 342 – 343) Počet obětí se odhaduje na 300 až 900 tisíc, přičemž násilnosti probíhali i po pádu triumvirátu a nástupu kemalistů.

Mladoturci tehdy také nařídili a provedli i genocidu asyrských, syrských a chaldejských křesťanů, označovanou novoaramejským pojmem „sajfo“. Odhad počtu obětí se pohybuje od 250 tisíc po 500 tisíc lidí.

Shrnutí

Koncentráky, teror, genocidy. Každou jinou ideologii by za takové zločiny čekalo zatracení.

Jestliže liberálové ….   (dokončení textu najdete ZDE)

Marek Pavka