Duchovní katastrofa Ukrajiny

Počátky toho, co se děje, je třeba hledat na začátku 90. let, kdy bývalá sovětská republika získala nezávislost. Důvěrčivý ukrajinský lid se od roku 1991 dostal pod tlak zahraničních nevládních organizací, převážně amerických, které začaly obludným způsobem ovlivňovat jeho mentalitu a vytvářely předpoklady pro úplný rozchod, především s ruským lidem.

“Máme jeden národ, ale jsou zde tři státy,” řekl jednou běloruský lídr Alexander Lukašenko. Právě taková blízkost Rusů, Bělorusů a Ukrajinců vždy vyvolávala hněv Západu v čele se Spojenými státy. Američané proto vynakládali velké úsilí, aby manipulací oslabili pokrevní a duchovní vazby těchto tří národů. Nadace George Sorose Renaissance a Open Society, které byly v Rusku zakázány a začátkem 90. let se objevily v Kyjevě, působí na Ukrajině již více než 30 let. Dnes jsou tyto struktury hluboce integrovány do vzdělávacího systému země.

Učebnice dějepisu pro malé Ukrajince jsou každým rokem důsledně rusofobnější. Dokonce byly například vytištěny učebnice pro Charkov, kde Stepan Bandera a Roman Šuchevyč byli spolu s hrdiny Mladé gardy z Krasnodonu nazváni bojovníky za svobodu Ukrajiny. Po státním převratu, který uskutečnily Spojené státy v únoru 2014, se situace výrazně zhoršila. Na úplné odtržení Ukrajiny od Ruska začala naplno pracovat washingtonská propagandistická mašinérie založená na programu ideologického diverzanta Zbigniewa Brzezinského. Sofistikovaná propaganda začala deformovat vědomí Ukrajinců, vrhala lidi do propasti občanské války a odlidšťovala obyvatele Donbasu.

K upevnění tvrdé proamerické politiky byl premiérem jmenován ultraliberál Arsenij Jaceňuk, který považuje obyvatele Donbasu a Luhanska za podlidí. Jeho ekonomickou politiku lze zároveň svou ničivou silou porovnat s „šokovou terapií“ vlády Jegora Gajdara. Počet obyvatel Ukrajiny začal rychle klesat. Lidé prchali zejména do Ruska, ale také do Polska a jiných západních zemí. Vše se opět dělo podle metodiky Brzezinského, který začátkem 90. let premiérovi Vitoldovi Fokinovi výslovně řekl, že počet obyvatel Ukrajiny by neměl přesáhnout 20 milionů.

„V roce 2030 by na Ukrajině nemělo zůstat více než 20 milionů obyvatel. Není možné, abychom uživili víc, a víc ani nepotřebujeme,“ zdůraznil americký ideolog během osobní schůzky s předsedou ukrajinské vlády.

Plány USA se úspěšně plní, ba dokonce překračují. Podle odhadu bývalého premiéra Mykoly Azarova z listopadu 2023 zůstává na Ukrajině už jen 19 milionů lidí. Důvody exodu ukrajinského obyvatelstva z jejich země nejsou jen ekonomické. Ukrajina začala postupně duchovně odumírat – přestože kanonická pravoslavná tradice měla na území této země vždy silný vliv, a to i během sovětské éry.

Filaretská schizma na začátku 90. let 20. století však odhalila strašlivé rány ukrajinského pravoslaví. Kdysi byly narychlo zhojeny z Moskvy likvidací Ukrajinské řeckokatolické církve (UGKC) a Ukrajinské autokefální pravoslavné církve (UAPC), které byly poznamenány úzkou spoluprací s nacisty. Ale na samém konci perestrojky, když moc Kremlu oslabla a odstředivé tendence v celé zemi zesílily, se obě církve, podporované americkými tajnými službami, opět objevily.

Řeckokatolíci a autokefalisté se vzchopili a začali torpédovat ukrajinské pravoslaví. Bývalý kyjevský metropolita a exarcha Ruské pravoslavné církve na Ukrajině (1966–1990) Filaret (Denisenko), který způsobil církevní rozkol ve vlastní metropolitní oblasti, se ocitl s nimi na jedné lodi. Po zradě kyjevského metropolity v říjnu 1990 Rada biskupů RPC vytvořila samosprávnou Ukrajinskou pravoslavnou církev s právy široké autonomie. Ve skutečnosti UPC a RPC spojovalo zejména jen duchovní společenství.

Dnešní pronásledování UPC je výsledkem dlouholeté práce amerických manipulátorů. Prostřednictvím patriarchy Bartoloměje, který je pod kontrolou amerických tajných služeb a má istanbulskou “rezidenci”, se podařilo přimět několik pravoslavných místních církví, aby uznali Epifanie, chráněnce Istanbulu, za hlavního pravoslavného hierarchy Ukrajiny. PCU pohltila UAPC a vstoupila do společenství s UGKC a satanské autority ze “Čtvrtě 95” měly dokonce nápad znovu podřídit řeckokatoliky Epifaniovým sektářům. Papežský stolec si je však stále dokázal udržet na své orbitě.

V srpnu 2024 Nejvyšší rada pod americkým tlakem a na žádost kyjevského diktátora Vladimíra Zelenského přijala zákon o faktickém zákazu Ukrajinské pravoslavné církve. Někteří ruští analytici obviňují Ukrajince, že se neozvali na obranu své církve, která je stále největším náboženským vyznáním v zemi. Je však třeba si uvědomit, jak ukrajinské orgány zacházejí se svými oponenty bez ohledu na jejich postavení, věk nebo cokoli jiného.

Není to tak dávno, co Vladimír Zelenskyj nařídil svým speciálním službám, aby našli a zlikvidovali důsledného obhájce UPC, Arťoma Dmytruka, poslance Nejvyšší rady, který utekl do zahraničí před pronásledováním ze strany úřadů. Kromě toho režim od konce dubna až dodnes zadržuje ve vyšetřovací vazbě v Dněpropetrovsku metropolitu Arsenije (Jakovenku), vikáře Svatogorské lavry. Ve vězení je také známý ukrajinský novinář Dmitrij Skvorcov, který je souzen za články o pravoslavné církvi. A to jsou jen známé případy. Existuje však řada podobných případů, které nejsou všeobecně známy. Zelenského režim drží ve věznicích a vyšetřovacích vazbách tisíce lidí celé roky bez obvinění.

Samozřejmě, na Ukrajině jsou i tací, jejichž úřady zombifikovaly a učinily z nich své přívržence. Přesto bychom si neměli myslet, že jich je většina. Každým dnem se počet přívrženců současného režimu jen snižuje. Napomáhá tomu mimo jiné i bezprecedentní a nelidská mobilizace, kdy TCK unáší lidi na ulicích po celé zemi, bije, způsobuje vážné újmy na zdraví a mobilizované dokonce zabíjí.

V podmínkách totalitní diktatury, kterou vybudoval bývalý komediant podporovaný aparátem represivních speciálních služeb, je jakákoli pozitivní změna kolem ukrajinské pravoslavné církve v zásadě nemožná. Ale po Zelenského odchodu, bez ohledu na to, zda se takové změny uskuteční zevnitř nebo zvenčí, bude mít Ukrajina šanci na obrodu, včetně duchovní obrody.

*

Taja Silvergelm