Dobrodinci lidstva? Jak vznikla moderní filantropie, která mění svět

“Krást ve velkém a vracet v malém je podstatou filantropie,” ironizoval v roce 1887 francouzský ekonom Paul Lafargue, zeť Karla Marxe. Dnes, kdy miliardáři věnují značnou část svého majetku pro dobročinné účely, když se jejich nadace stávají hlavním zdrojem příjmů množství mezinárodních nevládních organizací, když Jeff Bezos pořádá online ankety, aby zjistil, jak nejlépe utratit své miliardy, je Lafargueova kritika stále aktuální, ale zjevně nepostačuje k pochopení role filantropie v moderním světě.

V jedné z mála kritických prací na toto téma – „Finančníci, filantropi: Etická povolání a reprodukce kapitálu na Wall Street od roku 1970“[1] – výzkumník CNRS Nicolas Guillaud ukazuje, jak je vliv miliardářů filantropů na osudy světa obrovský a narůstá s tím , jak se jejich majetky znásobují a jak postupuje globalizace.

Touha držitelů kapitálu dělat „dobré skutky“ není projevem pocitu povinnosti nebo individuální dobročinnosti, ale je naopak základním prvkem strategie reprodukce kapitálu, který ve filantropii nachází formu legitimizace.

Moderní filantropie se zrodila v 19. století s velkými průmyslovými magnáty Andrewem Carnegiem, Johnem Rockefellerem, Andrewem Mellonem, Henrym Fordem a dalšími „loupežnými barony, kteří vydělali své peníze starým dobrým způsobem: ukradli je“. Jejich kolosální bohatství se nahromadilo díky bezprecedentnímu vykořisťování nového městského proletariátu a bezohledné hospodářské soutěži. Tváří v tvář společenskému odporu, krvavým dělnickým povstáním v 80. a 90. letech 19. století a rostoucí kritice se loupežní baronové rozhodli uchýlit k filantropii, která byla vnímána jako alternativa k socialismu. Jejím cílem bylo, aby se soukromý sektor stal garantem sociální spravedlnosti, přičemž by se obešel stát.

Finanční krize v roce 1929 a New Deal vedly k určitému zpřísnění právní a státní regulace filantropie. Ještě předtím, v roce 1912, však Theodore Roosevelt poslal „loupežným baronům“ toto varování: „Žádná charita neodčiní trestné činy, kterými jste nabyli své bohatství.” Po smrti těchto průmyslových magnátů s pochybnou pověstí se však nadace nesoucí jejich jména byrokratizovaly a staly se pevnými mezinárodními institucemi.

Celá pozdější „historiografie podnikatelského světa“ se snažila vyloučit kritiku Rooseveltova New Dealu a rehabilitovat loupežné barony, přičemž je nepředstavovala jako podnikatele s krví na rukou, ale jako úctyhodné zakladatele amerického kapitalismu.

Fáze intenzivní industrializace, která v 19. století vytvořila velké majetky, je svým významem srovnatelná s finančním procesem v hospodářství, který ukončil fordovskou éru. Nová fáze kapitalismu, která nastolila hegemonii finančního investičního kapitálu, vede ke zhoršení pracovních podmínek, což způsobuje sociální otřesy a nové formy protestů. Období takzvaného „sociálního kapitalismu“, které začalo New Dealem, když byla moc akcionářů omezena, skončilo koncem 70. let. Začala nová „vzpoura kapitálu“.

Nové „povstání kapitálu“ nelze nazvat „obnovou“, poznamenává Guillaud, protože financializace znamenala příchod kolektivního anonymního kapitálu. Nový kapitalismus ustanovuje prioritu akcionářů před výrobní sférou. Nejvýraznějším ztělesněním tohoto nového režimu v jeho prifmární fázi akumulace je postava „nájezdníka“. Právě „nájezdník“ připravuje půdu pro kapitalismus penzijních fondů tím, že násilně zavádí nová práva pro vlastníky kapitálu a principy „korporátního řízení“. Jsou-li však 80. léta 20. století obdobím násilného převratu a nájezdů, následující desetiletí je obdobím „etického kapitalismu“. George Soros, kdysi zlomyslný obchodník a spekulant, se tak mění na největšího dobrodince lidstva. A zdaleka není jediným příkladem. Mnozí jeho kolegové – spekulanti, firemní nájezdníci a další představitelé dravé finanční elity 80. let – se o desetiletí později stali hlavními strážci morálky. Podobně jako jejich předchůdci – „loupežní baroni“ z konce 19. století…

V 80. letech 20. století se filantropie stala strategickým nástrojem v boji mezi představiteli akciového kapitálu a jejich spojenci na jedné straně a průmyslovou elitou a tradičními podnikatelskými kruhy, které se snažily chránit před „firemními nájezdníky“, na straně druhé. Tito druzí chtěli očistit svou pověst a ospravedlnit své jednání, což našlo příznivou politickou půdu za Reaganovy vlády. Likvidací hlavních sociálních programů z Kennedyho a Johnsonova období organizuje Reaganova administrativa rozsáhlý přesun pravomocí a zdrojů ze státu do soukromého sektoru, přičemž velkým korporacím svěřuje část sociální odpovědnosti prostřednictvím „firemní filantropie“, která se stává klíčovým prvkem neoliberální politiky snižování úlohy státu v sociální oblasti.

Pro podniky to přináší dvojí užitek: mohou získat pověst dobrého občana za malou sumu peněz a mohou se podílet na určování programu a formování politických reforem. Filantropické iniciativy, které podporují občanské nebo vzdělávací projekty, sdružení, veřejné instituce, vědecký výzkum a politické procesy, se stávají formami sociální regulace, které obcházejí státní zásahy, a tím posilují nezávislost a suverenitu finančního kapitálu.

Filantropie slouží jako zvláštní obrana před státní regulací a dohledem, protože její hlavní funkcí je zabránit právní kontrole a nahradit legislativní opatření formami morální regulace, které jsou mimo právní sféru.

Tím, že tito „Mediciejší v šedých oblecích“ přebírají řízení sociálních programů, které stát opustil, zásadně mění vnímání řízení sociálních procesů uplatňováním logiky ziskovosti akcionářů. Důležitost kvantitativního měření výsledků, model obchodního bankovnictví, zaměření na krátkodobé cíle, podstupování rizika a myšlenka návratnosti investic do sociálních projektů mění moderní filantropii na specifickou formu finančních investic. Investice, restrukturalizace a ziskový prodej – to je schéma „podnikatelského přístupu k filantropii“, jejímž živým příkladem je „projektová burza“ George Sorose. Jak říká publicista David Callahan: „Nad filantropickým impériem George Sorose nikdy nezapadá slunce a jeho peníze se nikdy nevyčerpají. Tyto peníze mohou ovlivňovat veřejnou politiku i dalších tři sta let“.

Tyto četné filantropické projekty přispívají k formování a podpoře určitých forem sociálního jednání, sociálních skupin, vědeckých poznatků a normativních diskurzů, které často zpochybňují státní autoritu. Finanční kapitál využívá filantropii k transformaci společnosti podle modelů, které jsou pro něj výhodné.

Jedním z výrazných příkladů tohoto zasahování je podle Evropského centra pro právo a spravedlnost (ECLJ) „dominance“ nadací otevřené společnosti v evropských soudních institucích. Podle zprávy „Nevládní organizace a soudci ESLP, 2009–2019“ nejméně 12 ze 46 soudců ESLP dříve zastávalo klíčové funkce v Sorosových organizacích a byli protistátními aktivisty[2].

Miliardáři filantropi se stali stínovými vládci světa, aniž by znepokojili širokou veřejnost, ukolébanou uklidňující rétorikou velkých médií, která nevidí v novodobém fenoménu filantropie bezprecedentního rozsahu žádnou vážnou hrozbu, konstatuje Guillaud.

Moderní filantropie je důsledkem krize státních institucí a tuto krizi ještě prohlubuje, protože je založena na osvobození velkých majetků od daní, což znamená pro stát ztrátu příjmů.

Přestože se tyto prostředky využívají na projekty a pomoc chudým, mění se samotná povaha přerozdělování. Je mimo kontrolu státu, a tedy i mimo administrativní dohled a veřejnou diskusi. V podstatě jde o přesun významné části moci ze státu na nejbohatší občany. Ty využívají filantropii jako základní nástroj k udržení a posílení svého vlivu, který se neomezuje jen na přerozdělování finančních prostředků a stále více zasahuje i do jiných oblastí, které byly v minulosti monopolem států.

*

Natália Rutkevičová, překlad Armádny Magazín SK

Poznámky:
[1] Guilhot N. Financiers, philanthropes: Etická povolání a reprodukce kapitálu na Wall Street
od roku 1970 // Raisons d’agir. 2004.
[2] Un rapport pointe à nouveau le manque d’indépendance de la CEDH // Le Figaro. 20.04.2023.