- září 1941 se objevilo na stěnách kyjevských domů dva tisíce oznámení s tímto textem.
Následujícího dne došlo k nejkrvavějšímu zločinu v dějinách Velké vlastenecké války. Název místa, kde byl spáchán, se stal světově proslulým a fráze „Židé z města…“ se stala svérázným symbolem nacismu a zločinu proti lidskosti.
Podle sčítání lidu z roku 1939 žilo v Kyjevě asi 850 000 lidí, z toho 224 000 (26,5 %) Židů. Když začala válka, značná část z nich odešla na východ a odvedení muži mířili na frontu. 19. září 1941 vstoupila do města německá vojska. V Kyjevě však ještě stále žilo asi 50 tisíc obyvatel židovské národnosti.
Nacistický režim Třetí říše se vyznačoval ojedinělým antisemitismem. Na začátku Velké vlastenecké války vyhlásilo velení wehrmachtu za jeden ze svých hlavních úkolů ani ne tak vítězství nad SSSR, jako spíše zničení „žido-bolševického systému“ a likvidaci Židů jako hlavních nositelů bolševismu. Tento program začali Němci realizovat již v létě 1941.
Policejní pluk Jih, 304. a 320. policejní prapor a 1. motorizovaná pěší brigáda SS zastřelily na území Ukrajiny během srpna 44 125 lidí, většinou Židů.
Ve dnech 19. a 20. září 1941 vstoupilo do Kyjeva nejen pět divizí 29. armádního sboru 6. armády wehrmachtu, ale také 50 mužů Sonderkommanda 4a Standartenführera SS Paula Blobela z Einsatzgruppe Z. V té době hlavní část této jednotky SS dokončovala „židovskou akci“ v Žitomiru, kde bylo zastřeleno 3145 lidí.
Tito „báječní“ pánové dorazili do Kyjeva 25. září a s nimi 45. záložní policejní prapor SS Sturmbannführera Martina Bessera, 303. policejní prapor SS Sturmbannführera Heinricha Hannibala a také část štábu vrchního führera SS a policie Rusko-Jih, SS Obergruppenführera Friedricha Jekelna.
Právě tyto jednotky a jejich velitelé se měli stát přímými pachateli připravovaného zločin.
20. září dorazili do Kyjeva zástupci Organizace ukrajinských nacionalistů z jejího „melnikovského“ křídla: předvoj (18 mužů) ukrajinské policie vedený jistým B. Konikem a „kozácká setnina“ I. Keduliče. Dne 29. září se zapojilo také dalších 300 Ukrajinců z pomocné policie 454. gardové divize. Role těchto občanů v popisovaných událostech však byla druhořadá.
Antisemitské nálady okupantů se projevily hned první den po obsazení Kyjeva – 19. září podepsalo velení 75. pěší divize 29. armádního sboru, jež vstoupila do města, rozkaz zapojit Židy do prací při odklízení trosek a odminování. Dne 23. září velitel sboru generál Hans von Obstfelder, který zároveň velel i kyjevské posádce, nařídil, aby byli v první vlně zatčeni Židé mužského pohlaví a posláni na práci společně s válečnými zajatci.
Když v následujících dnech vybuchly na Kreščatiku rádiové miny nastražené ustupujícími sovětskými vojsky, zahájil spolu s velitelem města generálmajorem Kurtem Eberhardem odvetnou akci, s níž spojil i vyhlazení několika set až tisíců kyjevských Židů. Od 25. září začaly jednotky sboru umístěné v Kyjevě potlačovat pokusy Židů opustit město.
Dne 26. září uspořádal velitel Kyjeva generálmajor Eberhard poradu, na níž byli přítomni velitelé policejních jednotek SS, kteří již dorazili ze Žitomíru. Bylo rozhodnuto, že ne část, ale celé židovské obyvatelstvo Kyjeva bude zlikvidováno. Akci provede Sonderkommando 4a. Kordonem a doprovodem obětí na místo popravy byly pověřeny 45. a 303. policejní prapor.
Budoucí poprava byla na schůzce označena jako „evakuace“ způsobená požáry zuřícími po explozích na Kreščatiku. Přitom bylo od samého počátku dobře známo, že zaminování města prováděly speciální sapérské jednotky sovětské armády, které neměly s mírumilovným židovským obyvatelstvem Kyjeva nic společného. Němečtí okupanti však šířili falešné zvěsti, že byli zadrženi a zastřeleni Židé, kteří pobíhali po centru Kyjeva s kanystry naplněnými benzinem a úmyslně zapalovali městské budovy.
Střílelo se již 20. září. Okupanti popravovali zajaté politruky a komisaře, židovské civilisty zadržené hlídkami, židovské válečné zajatce, pacienty psychiatrické léčebny u Babího Jaru a ilegální bojovníky, jež udali „dobrotiví“ spoluobčané. Někteří z odsouzených se snažili vyplatit a nabízeli vrahům zlato ukryté ve městě. Ti zlato ochotně přijali, načež byly oběti stejně zlikvidovány.
27. září bylo v tiskárně Východní fronty vytištěno 2000 výtisků výše uvedeného oznámení. Následujícího dne je ukrajinští policisté rozlepili po celém městě. Zároveň byla cíleně šířena fáma, že Židé budou deportováni do Německa.
29. září 1941, den, který zůstane navždy zapsán v dějinách lidstva, začal hromadným odchodem Židů na místo určené jejich budoucími vrahy: k židovskému hřbitovu na severozápadním okraji města na křižovatce ulic Melnikova a Děgťarevská (jejich názvy byly v oznámení uvedeny chybně).
Ti, kteří se snažili zůstat doma, byli vyhnáni na ulici esesáky ze 45. policejního praporu a antisemitsky smýšlejícími „uvědomělými“ občany. Někteří z nich poslali své nedávné sousedy na smrt sami – jednoduše je zabili.
Jeden z takových podlidí, jistý E. Ustinov, při výslechu v NKVD v prosinci 1943 vzpomínal:
…Večer jsem nesl kbelík s vínem do svého bytu… Cestou jsem zaslechl hluk na zahradě a tak jsem tam zabočil. Když jsem přišel blíž, viděl jsem, že lidé zahrabávají zajaté Židy. Zvláště aktivní byl malíř Sergej… Potom vzal Sergej těmto Židům teplou deku a jídlo. Když jsem to viděl, předal jsem vědro s vínem synovi Nikolajovi a běžel jsem pro lopatu a začal jsem jim pomáhat. Celkem jsme zakopali 6 -7 lidí, někteří z nich ještě žili, křičeli a prosili nás, abychom je nepohřbívali, ale my jsme je mlátili lopatami po hlavách a zakopávali. Nejvíc křičela mladá, asi dvacetiletá dívka a také stará žena, kterou jsme s rozbitou hlavou přitáhli k jámě, křičela a prosila nás…“.
Ty, kteří přišli na shromaždiště, poslali Němci k východnímu plotu nedalekého vojenského hřbitova. Zde byli odsouzenci zbaveni svrchního oblečení, šperků a dokladů. Poté byli ve skupinách hnáni podél jižního plotu, hájem, za dva řetězy stráží až k jihovýchodnímu výběžku Babího Jaru.
Zde vrazi nutili své oběti, aby si zuly boty a svlékly se do spodního prádla (podle některých vzpomínek dokonce donaha). Ti, kteří váhali nebo se snažili odporovat, byli zbiti. Místo, kde se to všechno odehrávalo, bylo od Babího jaru odděleno vyvýšeninou s úzkými průchody, které tlumily výstřely přicházející z druhé strany.
Takto připravené skupiny esesáci jednu po druhé hnali průchody do rokle. Několik střeleckých týmů ze Sonderkommanda 4a, z roty SS přidělené k Einsatzgruppen Z a ze 45. policejního praporu zde přinutilo své oběti, aby si lehly tváří k zemi, a stříleli je do týla ranami z automatických pušek Schmeisser 42 rakouské výroby s bočním zásobníkem. Na malé děti náboji neplýtvali, pohřbili je zaživa. První „vrstva“ ještě ležela na zemi, všechny následující skupiny však již ležely na mrtvolách dříve zabitých.
Lidé ochromení hrůzou a neskutečností toho, co se dělo, poslušně, jako mechanické loutky, dělali vše, co po nich jejich vrazi požadovali. Jen několika lidem se podařilo z tohoto pekla na zemi uniknout.
Část kyjevských občanů (podle některých německých údajů až 10 000) se vydala přímo na nákladové nádraží Lukjanivka, jež se nacházelo nedaleko místa popravy. Tito lidé se zřejmě domnívali, že odtud budou odvezeni vlakem do Německa. Tam na ně také čekali esesáci, kteří nešťastníky donutili odevzdat svá „zavazadla“ a poslali je k hlavní skupině.
Během prvního dne zabili nacisté asi 22 tisíc lidí, poprava skončila kolem 17.00 -18.00 hodin. Dalších 11 tisíc lidí bylo zastřeleno 30. září. Podle německých zpráv bylo během těchto dvou hrůzných dnů zlikvidováno západoevropskými „ civilizátory“ celkem 33 771 lidí.
Formát publikace nám neumožňuje zařadit vzpomínky a svědectví všech účastníků a obětí popravy, ale důkazy existují, a není jich málo, a při jejich čtení musí každý normální člověk pocítit hlubokou nenávist k nacismu … Nic jiného, než nenávist…
…Oběti byly přivedeny, nebo samy přicházely z bočních roklí či prohlubní, které navazovaly na tu, kde jsme byli my. Oběti také musely jít přes mrtvoly. Bez jakéhokoliv zvláštního nátlaku si lehaly a obě ruce si pokládaly za zátylek, ležely čelem k zemi. Byly to židovské ženy a muži různého věku. Muži byli ve většině. Nepamatuji si, jestli tam byly nějaké děti,“ zní výpověď jednoho z vrahů.
O dětech lže, všechno si pamatuje, jen se bojí přiznat.
Přímí pachatelé byli také zděšeni tím, co se děje. Jejich velení proto předem nakoupilo pro střelce velké množství alkoholu, včetně rumu, koňaku a šampaňského. „Ti, kteří si odpracovali“ svůj čas v rokli (od jedné do tří hodin), byli nahrazeni novými esesáky. Ti „staří“ byli posláni do kasáren a dostali alkohol. Jednomu z nich to nepomohlo, ztratil rozum a zastřelil dva své spolubojovníky, načež byl zastřelen i on sám.
Ukrajinští nacionalisté a policisté se tentokrát přímého zabíjení lidí neúčastnili, podíleli se pouze na třídění a nakládání věcí mrtvých. Za účelem pohřbení těl popravených byly večer 30. září – na návrh SS Standartenführera Blobela, velitele Sonderkommanda 4a – vyhozeny do povětří výspy Babího Jaru. Půdu srovnali se zemí váleční zajatci přivezení na nákladních autech.
Po zářijovém vraždění pokračovalo zabíjení Židů ještě 1., 2., 8. a 11. října, ale už ne tak masově – Němci likvidovali ty, kterým se podařilo uniknout raziím v předchozích dnech. Tyto operace maskovali slovy „podle vojenských zvyklostí“. Mnoho Židů udali sousedé, kteří si chtěli vzít jejich majetek.
I později stříleli okupanti v Babím Jaru téměř nepřetržitě. Zabíjeli komunisty, komisaře, odbojáře, rukojmí, příliš nezávislé ukrajinské nacionalisty, zločince, narušitele zavedeného pořádku a lidi, kteří se prostě ocitli v nesprávný čas na nesprávném místě. Zastřeleni byli také zajatí námořníci Pinské vojenské flotily, kteří byli drženi v Darnickém táboře.
V létě 1943, když bylo i německým nacistům jasné, že Ukrajina bude brzy osvobozena Rudou armádou a zločiny spáchané Třetí říší v Babím Jaru a na dalších místech se dostanou do povědomí světové veřejnosti, začali „zametat stopy“.
Pověřeným důstojníkem pro tuto operaci byl jmenován tentýž Standartenführer Paul Blobel. Pod jeho velením byl v srpnu 1943 zformován tzv. tým 1005a, k němuž se brzy připojil tým 1005b, který dorazil z Dněpropetrovska. Každý z nich měl četu o 30-40 mužích, které velelo několik velitelů SS z bezpečnostní policie. Hlášení těchto týmů se pro zamaskování nazývala „meteo-hlášeními“ a místa hromadných hrobů, která měla být zlikvidována, se nazývala „místy atmosférických srážek“. Za čísly: „výška mraků“ – se skrýval počet mrtvol za určité časové období.
V Kyjevě se likvidovalo následujícím způsobem.
18. srpna začali Němci přivážet vězně ze Syreckého zajateckého tábora, který sousedil s Babím Jarem, do 28. září se jednalo o 321 osob. Místo, kde byli Židé zastřeleni, bylo obehnáno ostnatým drátem a byly postaveny věže se strážemi.
Pod dohledem esesáků vytvořili vězni z náhrobků na židovském hřbitově jakési pece. Potom vytahovali z hrobů polorozpadlé mrtvoly a pokládali je na náhrobky ve vrstvách, z nichž každou překrývali poleny. Tato oblast je dnes jedním z největších parků ve městě, ale tehdy to byl zalesněný okraj města, takže o palivové dřevo nebyla nouze. Vzniklé stohy, děsivé svým vzhledem i zápachem, se polévaly použitým motorovým olejem, naftou a dalšími hořlavými kapalinami a zapalovaly. Najednou bylo spáleno tři až pět tisíc mrtvol.
Několik desítek vězňů, kteří si uvědomovali, že po likvidaci těl budou zlikvidováni také, jako nežádoucí svědci, si v noci z 28. na 29. září (přesně dva roky po tragédii) odblokovalo okovy, vylomilo zámek na zemljance, kde byli zavřeni, a zaútočilo na dozorce. Samozřejmě, byli odsouzeni k záhubě, protože proti automatickým puškám měli jen motyky a lopaty. Patnácti lidem se však podařilo utéct a později vypovědět pravdu o Babím Jaru.
Celkem byly podle odhadů těchto lidí zničeny ostatky asi 40-50 tisíc civilistů, z nichž polovinu tvořily ženy a děti, a asi 20-25 tisíc vojáků.
Nacistický zločin v Babím Jaru byl největším jednorázovým zabitím civilistů za celou druhou světovou válku. Němci nezabili tolik lidí za jediný den ani v Dachau, ani v Osvětimi, ani v ghettech. Proto zůstane Babí Jar navždy zapsán v dějinách lidstva jako jeden z nejstrašnějších zločinů proti lidskosti. Navždy bude připomínán vedle masakru v Nankingu, Bartolomějské noci, bombardování Drážďan, Stalingradu, Hirošimy a Nagasaki. Jsou zločiny, které nemají promlčecí lhůtu, a tragédie v Babím Jaru k nim patří.
*
Alexej STACENKO, UKRAJINA.ru (08:08 29.09.2024), vybrala a přeložila PhDr. Jana Görčöšová
