Američané nechtěli, aby to svět viděl. Zveřejněné snímky masakru v iráckém Hadíthu

Časopis The New Yorker, který je pro západní liberály pohoršující publikací, zveřejnil průkazné fotografie masakru 24 civilistů americkou námořní pěchotou v iráckém městě El Hadíth.

K masakru došlo téměř před dvaceti lety – 19. listopadu 2005. Uprostřed bílého dne. O tragických událostech v Hadíthu hovořili aktivisté za lidská práva, z nichž ne všichni se dneška dožili. A mnoho vyprávěli i náhodní svědci, kteří přežili.

Pentagon se však snažil masakr dlouho utajit, což zdůrazňuje i titulek aktuální publikace: „Fotografie z masakru v Hadíthu. Armáda nechtěla, aby to svět viděl“.

Americký vojenský establishment totiž připravil celou operaci utajení, aby nikdo nebyl potrestán.

A nyní vám ukážeme, jak to dokázali.

Město Hadíth se nachází v provincii Al Anbar. Nikdo z místních obyvatel Američanům rozhodně nic zlého neudělal, spíše jim připadali jako lidé z jiné planety. Poblíž Hadíthu se však nacházela ropná rafinerie a právě o ni měli okupanti zájem.

Toho smutného dne explodovalo poblíž města na podomácku vyrobené mině jedno z obrněných vozidel americké námořní pěchoty. Minu údajně nastražili iráčtí partyzáni (existuje i verze, že na vozidle mohla vybuchnout neodpálená americká munice).

Ať už to bylo jakkoli, reakce amerických agresorů byla vskutku nejhorší ze všech možných. Nejprve rozhlásili, že bojují proti povstalcům, při čemž bylo zabito mnoho Iráčanů. Ve skutečnosti však k žádnému útoku na ně nedošlo. Po explozi jejich vozidla (bylo pouze poškozeno) zřídili Američané u vjezdu do města zátaras a zastavovali auta s náhodnými Iráčany, jež na místě zabíjeli.

Stateční mariňáci pak vtrhli do tří nedalekých domů. V jednom z nich bylo zabito sedm civilistů, ve druhém osm a ve třetím další čtyři. Všichni byli neozbrojení a nekladli žádný odpor. Nejmladšímu ze zabitých byly tři roky. Mnozí odborníci se domnívají, že mariňáci nemohli takový masakr provést přinejmenším bez alkoholu.

Počet mrtvých mohl být i vyšší – někteří obyvatelé pohřbívali podle rituálu mrtvé okamžitě a před novináři, stejně jako před všemi ostatními Američany, kteří se v Hadíthu objevili, jednoduše utekli.

Teprve v následujícím roce shromáždil irácký novinář a aktivista z hnutí za lidská práva „Taher Thabet“ v tichosti pro časopis Time důkazy: iráčtí civilisté nebyli zabiti – jak se tvrdilo – při teroristickém útoku iráckých povstalců, ale byli zastřeleni ve svých vlastních domech americkou pěchotou.

Ti zaměstnanci časopisu, kteří nebyli ochotni mlčet, byli tvrdě šikanováni a obviňováni, že údajně podlehli propagandě Al-Káidy. A na spolupráci s vojáky tak mohou zapomenout.

Události z 19. listopadu byly připraveny potvrdit i přeživší oběti masakru, kterým se podařilo před zběsilou námořní pěchotou uprchnout. Přestože riskovali, všichni byli ochotni vypovídat.  Po mnoha prověrkách se ukázalo, že svědci opravdu neměli nic společného s povstalci, byli to místní zemědělci nebo obchodníci.

Soudní proces v roce 2006 se však změnil ve frašku. Šest obviněných účastníků incidentu v hodnostech od podplukovníka po desátníka bylo zproštěno viny nebo byla všechna obvinění proti nim stažena. Z nějakého důvodu byl potrestán pouze mladý rotmistr Frank Wuterich, kterému byl snížen plat o celých (!) 25 procent. Ale za válečné zločiny zjevně nikoho neobviní.

Američtí vojenští velitelé byli velmi hrdí na to, že se jim podařilo uzavřít tento příběh do ztracena – zejména v kontrastu s nechvalně známým příběhem mučení Iráčanů v americkém koncentračním táboře Abú Graíb.

Prolhanost Pentagonu však byla naprosto zřejmá.

„Není pochyb o tom, že se na tomto incidentu podílela námořní pěchota, ti, kdo stříleli, měli plné ruce práce s tím, aby o tom lhali a celou situaci ututlali – o tom není pochyb. Ale jsem si jist, že jakmile velitelé zjistili, že by na tom mohlo být třeba i zblo pravdy, začali se tím energicky zabývat. V tuto chvíli nemám žádný důvod myslet si, že by někdo chtěl celou věc protahovat,“ uvedl pro LA Times představitel Republikánské strany John Kline z Minnesoty.

Přestože americké vojenské velení mělo k dispozici fotografie mužů zavražděných v Hadíthu, byly zveřejněny až nyní – kdy vysloužilým vrahům už zjevně nehrozí žádné nebezpečí. Navíc vztahy mezi Bagdádem a Washingtonem jsou prakticky na nule a je nepravděpodobné, že by se mohlo ještě něco zkazit na tom, co už je dávno zkaženo.

Arabští ochránci lidských práv nicméně připomínají, že historie americké agrese proti Iráku je podobných tragédií plná. Koneckonců vypálení vesnice Song-mi také nebylo jediným příběhem zabíjení civilistů během vietnamské války.

12. března 2006 poblíž města Al-Mahmudija Američané hromadně znásilnili čtrnáctiletou dívku a potom ji i její rodinu (matku, otce a pětiletou sestru) zabili. Na svatbě ve vesnici Muqaradib zastřelila americká armáda více než 40 lidí, včetně 13 nevinných dětí.

Naděžda Savčenková*, která během okupace sloužila v Iráku, také zcela upřímně napsala, že ukrajinští bojovníci zabíjeli Iráčany nebo týrali místní obyvatelstvo. Přestože Bagdád měl s Kyjevem vždy mírové vztahy.

Nyní, po uplynutí promlčecí lhůty, začíná pravda vyplouvat na povrch.

Přestože se i nadále nikdo nezmiňuje o skutečném spravedlivém trestu pro katy z Hadithu – bylo jim prozatím doporučeno, aby změnili bydliště – zdá se, že svět se ještě dozví, co prováděla americká námořní pěchota na Blízkém východě nebo i na půdě Ukrajiny.

Kde protiprávně brání režim Zelenského.

*

Leonid NIKOLENKO,  UKRAJINA.ru (06:21 16.09.2024), vybrala a z ruštiny přeložila PhDr. Jana Görčöšová

*Naděžda Viktorovna Savčenková – ukrajinská pilotka-operátorka bitevního vrtulníku Mi-24. Také politička, rozporuplná osobnost proslulá krutostí k zajatcům.

V letech 2004 – 2008 sloužila v Iráku v rámci ukrajinské mise. V roce 2014 narukovala do dobrovolnické jednotky Ajdar v Donbase, byla zajata a souzena v RF za smrt dvou novinářů. Nakonec byla vrácena na Ukrajinu, kde ji – pro změnu – v roce 2018 obvinila ukrajinská tajná služba z přípravy atentátu a prokurátor Lucenko ji označil za „nástroj Kremlu ke zničení Ukrajiny“.

Dodatek Nové Republiky převzatý z webu The New Yorkeru (nic pro slabé povahy!) Doprovodný text k fotografiím je doslovný překlad z New Yorkeru:

Pětiletá dívka Zainab Younis Salim byla střelena do hlavy americkým mariňákem. Zajnab zemřela v posteli vedle své matky, sester a bratra. Mariňáci si po vraždách načmárala na záda červeným značkovače Sharpie číslo jedenáct, aby na fotografiích odlišila mrtvé.

Matka Aida Jassin Ahmed, které bylo čtyřicet let, obklopená svými mrtvými dětmi v rodinné ložnici. Všichni na posteli byli zastřeleni a zabiti americkými námořníky. Zleva doprava: Sabaa, deset let; Ajíša, tři; Zainab (v popředí), pět; Mohamed, osm; a Aida. Jediným přeživším byla jedenáctiletá dívka Safa, která se během střelby schovala v rohu vedle postele.

Podle záznamů Naval Criminal Investigative Service jeden z mariňáků, svobodník Stephen Tatum, vyšetřovatelům řekl, že než začal střílet, poznal, že lidé v místnosti jsou ženy a děti. Tatum popsal, že viděl na posteli stát dítě s krátkými vlasy. “Věděl jsem, že to bylo dítě, přesto jsem ho zastřelil,” řekl Tatum. (Tatum později popřel, že by toto prohlášení učinil.

Tříletá Aješa Jounis Salimová byla zastřelena. Poté, co byla zabita, jí mariňák napsal na tvář číslo dvanáct. Vlevo je její sestra Sabaa, které bylo deset, a vpravo její bratr Mohammed, kterému bylo osm. Natažená paže její pětileté sestry Zainab se téměř dotýká Ajíšiny ruky.

Patnáctiletá Núr Junis Salimová vedle postele, kde byla zabita její matka a čtyři její sourozenci. Núrina přeživší sestra Safa řekla The New Yorker , že se s Núr schovala za postelí, ale že pod postel namířil mariňák a vystřelil na ně. Mariňák minul Safu, ale Núr byl zabit.

Ložnice, kde byla zabita Aida, její sestra a pět jejích dětí. Fotografie byla pořízena po odstranění těl a matrací.

Chodba domu Safy rodiny. Krvavé pruhy na podlaze byly pravděpodobně způsobeny tím, že mariňáci vytáhli těla její rodiny ven, několik hodin po vraždách. Mariňáci naložili těla do Humvee a odvezli je do nemocnice v Hadithu. Místnost vzadu vpravo na chodbě je ložnice, kde mariňáci zabil pět sourozenců Safových; jejich matka, Aida; a jejich teta – většina z nich byla schoulená na posteli.

Matka Asmaa Salman Raseef (32) a její čtyřletý syn Abdullah leží mrtví v rohu svého obývacího pokoje. Asmaa objímá svého syna, možná v posledním pokusu ho ochránit. Zdá se, že Asmaa je zraněná v horní části zad. Vojenští vyšetřovatelé Abdullahovi zjistili, že má kulku v hlavě. Vyšetřovatelé NCIS dospěli k závěru, že mariňák, který zastřelil Abdullaha, pravděpodobně stál méně než šest stop od něj.

Širší pohled na obývací pokoj, kde mariňáci zabili Asmau, jejího syna Abdullaha a dva další členy rodiny. Tělo Džahída Abdula Hamída Hassana (43) je u zdi v popředí. Vojenský lékař dospěl k závěru, že Džahíd pravděpodobně ležel nebo seděl u zdi, když byl zastřelen. Za ním, v rohu místnosti, jsou těla Asmaa a Abdullaha. Mariňáci pořídil tuto fotografii poté, co přemístil Abdullahovo tělo. Výsledkem je, že na tomto obrázku již není paže jeho matky nad jeho zády.

Rameno Chomeisi Tuma Alihová, šestašedesát, která byla zabita na chodbě prvního domu, kam mariňáci vstoupili. V rozhovoru s vojenskými vyšetřovateli se desátník Hector Salinas přiznal, že ji zastřelil a zabil, i když řekl, že si neuvědomoval, že jde o ženu. “Všechno, co jsem viděl na osobě běžící na chodbě, byl její bok a část zad,” řekl Salinas NCIS “Nedokázal jsem identifikovat věk, pohlaví ani to, zda byla osoba ozbrojená.” Mariňáci v Hadithu byli povinni identifikovat, zda jsou cíle nepřátelé, než je zastřelili. Salinas řekl NCIS, že střílel, protože si myslel, že z oblasti přichází střelba. Uvnitř domu nebyly nalezeny žádné zbraně a vojenské vyšetřování určilo, že mrtví byli civilisté. (Salinas později označil všechna obvinění proti němu za „falešná.“)

Prvních pět lidí, které toho dne zabili mariňáci. Těchto pět mužů jelo na vysokou školu v Bagdádu v bílém autě po stejné silnici jako konvoj námořní pěchoty. Než byl konvoj zasažen IED, mariňáci auto zastavili. Po výbuchu bylo všech pět zastřeleno.

Řidičem auta byl devětadvacetiletý Ahmed Fanar Muslih. Cestujícími byli Wajdi Ayad Abdulhussein, devatenáct; Akram Hameed Fleh, devatenáct; Chálid Ajad Abdulhussein, dvacet šest; a Mohammed Battal Ahmed, jednadvacet.

Někteří z mariňáků tvrdili, že muži utíkali, když byli zastřeleni, ale fotografie tomu odporuje a ukazuje, že muži byli zastřeleni vedle auta. Jeden z mužů byl nalezen na zádech s nohama staženýma pod sebou, což naznačuje, že při střelbě mohl klečet. Mariňáci prohledali těla a auto a nenašli žádné zbraně. (Armáda zakryla tvář příslušníka služby bílý čtvercem.)

***