ÚPADEK DVORNÍCH ŠAŠKŮ

Zaměstnání dvorních šašků v Čechách nezaniklo, ale změnilo se jeho poslání. Proslulý šašek na dvoře Jiřího z Poděbrad, známý pod jménem Jan Paleček, nebyl veřejným mluvčím svého krále, ale tichým hlasem jeho svědomí. Jeho pravdomluvnost byla beztrestná, což v oněch dobách bývalo privilegiem královských šašků nebo-li bláznů. Palečkova „strategická komunikace“ mezi lidem a panovníkem pomáhala napravovat křivky a řešit spory. Paleček nebyl předobrazem Dona Quijota, byl to inteligentní a talentem pro spravedlnost obdařený muž, který svou unikátní pozici (králova důvěrníka) s radostností dítěte ale současně se zdravým rozumem užíval k obecnému prospěchu. Jeho „šaškovství“ bylo prostořeké a důvtipné, nikoho ale neponižoval prvoplánově. Když ze sebe dělal „popletu“, byl si jistý, že král jeho „bláznivosti“ rozumí a že jej kárá jen naoko. Doložená skutečnost, že Paleček každému říkal bratře (nebo sestro), měla dva důvody. Ten zjevný odrážel duši člověka, který si navzdory trpkým zkušenostem zachoval důvěřivý pohled na svět a víru v převahu dobra v lidech. Skrytým motivem byla příslušnost králova důvěrníka Jana Palečka k Jednotě bratrské.

JAKÝ KRÁL, TAKOVÉHO ŠAŠKA SI HLEDÁ

Šašky, kteří obstarávají dnešní „komunikaci“ mezi „dvorem a lidem obecným,“ by decentní prezident Masaryk označil za „nepěkné“ lidi. Tím pojmem označoval osoby s pokřiveným charakterem. Starosta Řeporyjí, proslulý svými surovými urážkami jednotlivců i českého národa, sice není placeným důvěrníkem vlády, ale vládní politici (včetně státního prezidenta) se k němu lísají jako k nedotknutelnému souvěrci a jeho hanebné výroky tolerují. Na rozdíl od autentického divouse Rasputina, který do své posedlosti „vyvoleného rádce a zachránce carské rodiny“ zapadl bez obranných reflexů, řeporyjský šašek je předvídavý a pro případ, že spadne klec, si ponechává úniková vrátka. Šířené odpudivé snímky s obnaženou starostovou řití budou pro jeho budoucího obhájce důkazním materiálem pro soudní verdikt, že stíhaný patří do Bohnic a ne do Valdic.

Plukovník Foltýn, nově angažovaný dvorní šašek, nevystrkuje do objektivu řiť, ale jeho zupácké běsnění do mikrofonu a nenávistné vyhrožování občanům, kteří svobodu informací vnímají jako ústavou zaručené právo, ukazují, k jakým způsobům komunikace se dvorní junta už uchýlila, aby se udržela. Plk. Foltýn má v české literatuře mnoho komických předobrazů, ale nejspíš je nezná, a tak do své role spadl i s výložkami. Jeho někdejší druh ve zbrani – současný státní prezident – už mu svou generální důvěru vyslovil. To, že si loutková vláda pro svou strategickou komunikaci s veřejností vybrala vulgárního zlého šaška, a ani glejt s podpisy třiačtyřiceti klaunů na jeho podporu, nemůže parodii na vládnutí prodloužit. Spíš to urychlí změnu v dosud setrvačném smýšlení mnohých lidí. A ti pak, společně s uráženými bratry „kacíři,“ místo prohlubování příkopů mezi sebou je začnou svorně zasypávat. Je totiž známo, že každý příkop, vykopaný na příkaz nenávistných šašků s výložkami, může být použitý i pro hromadný hrob.