Ukažme si na ukrajinskou propagandu v českých médiích

Dehumanizace protivníka je zbraní propagandy, která v současné válce na Ukrajině rozehrává děsivou symfonii nenávisti a násilí. Přirovnávání nepřátelských vojáků k „nacistům, fašistům, okupantům“ nebo „orkům“ má jediný cíl: zbavit je lidskosti a proměnit je v monstrózní bytosti, které si nezaslouží soucit ani slitování. Tímto způsobem propaganda nejenže ospravedlňuje brutalitu a násilí, ale také mobilizuje národy k větší obětavosti a jednotě. Strach a nenávist se šíří jako požár, manipulují veřejným míněním a rozdělují společnost na „my“ proti „nim“. Ruská propaganda označuje Ukrajince za „nacisty“, zatímco ukrajinská strana přirovnává ruské vojáky k „orkům“. Tyto démonizující obrazy slouží k posílení odhodlání a podpory, ospravedlnění krutostí a udržování válečné mašinerie v chodu. V této válce pravda a lidskost často padají jako první oběti.

Metody českého mainstreamu

Od prvních dnů války na Ukrajině zaplavila česká média dramatické a emotivně nabité záběry z bojů, které sloužily jako nástroje (pro)ukrajinské propagandy. Pečlivě vybrané a sestříhané měly za cíl zasáhnout hluboko do srdcí veřejnosti a mobilizovat podporu pro Ukrajinu. Můžeme definovat řadu žánrů ukrajinské audiovizuální propagandy: Ruský voják se vzdává dronu – scény zachycují technologickou převahu ukrajinské armády a demonstrují její humanitární přístup k nepřátelům. Ukazují ruské vojáky jako bezmocné a demoralizované, zatímco Ukrajinci jsou vyobrazeni jako technologicky zdatní a milosrdní vítězové.

Ruský voják je zabit granátem shozeným z dronu – záběry útoků dronů na ruské pozice zdůrazňují preciznost a smrtící účinnost ukrajinské vojenské technologie. Tyto obrazy mají za úkol nejen šokovat, ale i demoralizovat nepřátelské síly a posílit morálku ukrajinského lidu.

Ruský voják páchá v zoufalství sebevraždu – extrémně vzácné a kontroverzní záběry sebevražd ruských vojáků pod psychickým tlakem mají ukázat drsnou realitu a zoufalství nepřítele. Scény jsou publikovány s varováním kvůli jejich brutálnímu obsahu a mají hluboký emocionální dopad. I přes vzácnost těchto záběrů se podařilo českým mediím vytvořit obrázek kontinuálního zoufalství ruských vojáků, díky uveřejnění téměř všech těchto incidentů.

Vzdušný útok na ruské kolony – záběry leteckých úderů na ruské vojenské konvoje, plné výbuchů a chaosu, ilustrují schopnost ukrajinské armády provádět přesné a devastující útoky, které mají zdůraznit ztráty Rusů a posílit bojového ducha Ukrajinců. Na začátku konfliktu, kdy se ještě ruská armáda nacházela v módu „speciální operace“ a její protivzdušná obrana nebyla plně rozvinuta, se v tomto propagandistickém paradigmatu značně proslavily turecké drony typu Bayraktar.

Kromě videí se nástrojem ukrajinské propagandy staly i statistiky: Ztráty tanků a živé síly – právě tyto dvě položky z ruských armádních aktiv se staly nejzmiňovanějšími aspekty ruských ztrát na bojišti. Tank – ocelový lev každé armády a počty, které často definují její sílu. A pak také člověk nebo lépe řečeno lidé, hodně lidí, bez kterých to nikdy nejde, protože konec konců, kdyby nebyli lidé, nebyla by ani válka.

Další metoda by se dala nazvat: Není úspěch jako úspěch – zveličování úspěchu ukrajinské strany a bagatelizování úspěchů té ruské, tak by se dala pojmenovat velmi častá metoda, která byla použita například při ruském obsazení města Bachmut. Zejména pak v případě obsazení vesničky Robotino ukrajinskými silami, které bylo prezentováno jako průlom, i když se z něj nakonec vyklubalo hořké memento krachu letní ukrajinské ofenzívy z loňského léta. Velice zajímavou metodu informační války se podařilo ukrajinské a proukrajinské propagandě vytvořit v prostoru informování o námořních bojích.

Slabé chvilky

V době, kdy ukrajinské námořnictvo prakticky už neexistuje, se daří této propagandě od této skutečnosti odvádět pozornost a současně v mediálním prostoru ponižovat ruského soupeře. Jedná se konkrétně o námořní partizánskou či asymetrickou válku, která spočívá v útocích na plavidla ruské Černomořské flotily za pomocí námořních dronů či protilodních střel, aniž by vystavovala vlastní plavidla nebezpečí, protože už žádná relevantní plavidla ve své podstatě nemá. Díky čemuž se v otázce námořních bojů v médiích objevují zprávy pouze o ruských ztrátách. Velice častou propagandistickou metodou používanou v tuzemských médiích by se dala nazvat: Made in West. Tato metoda by se dala jednoduše vysvětlit a parodovat zároveň skrze slavnou „americko-zápalkovou“ scénou z filmu Pelíšky.

Proukrajinská propaganda v českých médiích procházela několika etapami útlumu, které korelovaly s klíčovými vojenskými událostmi a změnami v dynamice konfliktu. V počáteční fázi invaze, během února a března 2022, rychlé postupy ruských sil a hrozba pádu Kyjeva způsobily šok, přičemž zprávy o tomto vývoji často zastínily proukrajinskou propagandu.

Následné těžké boje o Mariupol v dubnu a květnu 2022, stejně jako neúspěšná ukrajinská protiofenziva v Chersonské oblasti během července a srpna 2022, vedly k zvýšenému informování o těžkých ztrátách a obtížích ukrajinských sil. Zimní stagnace a intenzivní boje v Donbasu od prosince 2022 do února 2023 přinesly vysoké ztráty a těžké podmínky pro obě strany, což dále oslabilo proukrajinskou propagandu.

Podobně neúspěšná protiofenziva na jihu v srpnu a září 2023 vedla k velkým ztrátám a strategickým problémům, což způsobilo, že se více prosakovaly informace o obtížné situaci ukrajinských sil. Hlavními důvody pro tyto útlumy byla realita válečných ztrát, psychologický dopad opakovaných neúspěchů a změny v komunikační strategii Ukrajinců. V těchto obdobích útlumu se propaganda soustředila především na ztráty ruské armády, které ruské velení připouštělo výměnou za „nevýznamné územní zisky“.

Proruská propaganda

Pokud se chceme podívat na zoubek ruské či proruské propagandě v Česku, narazíme na zásadní problém. V mainstreamových médií se prakticky nevyskytuje, což je důležitá skutečnost, jelikož podle některých odhadů informace z těchto médiích čerpá více než 70 % obyvatel naší země. Jen asi necelá třetina konzumuje i jiné než mainstreamové informace. Je důležité zmínit, že weby, které pracovaly s ruskými narativy, byly na začátku války na jistou dobu zablokovány a tím se vliv proruské propagandy ještě znatelně snížil.

(Weby s objektivnějším zpravodajstvím, které nekopírují propagandu NATO a Ukrajiny, byly cenzurovány nejen v České republice, ale ve stejnou chvíli i na Slovensku a v Polsku. O situaci v dalších zemích – bývalých členech Varšavské smlouvy – sice nemáme podrobnější informace., ale ukazuje to na centrální zahraniční režii proukrajinské resp. protiruské propagandy na příkaz americké administrativy – pozn.red. N.R. -vd-)

Pokud se už rozhodneme „konzumovat ruský pohled na svět“ a dostaneme se na okrajové weby s tímto obsahem, můžeme se setkat s následujícími propagandistickými narativy:

Ukrajina je nacistická – ruská propaganda se snažila a snaží vylíčit svůj boj jako boj s nacismem či fašismem, využívá k tomu skutečnost, že v ukrajinské společnosti je v kontextu celé Evropy poměrně častý projev sympatií s třetí říší a nacismem obecně, zejména ve smyslu jeho boje proti SSSR. Toto se projevuje i na frontě, odkud pochází fotky a videa hajlujících vojáků ukrajinské armády anebo velmi kontroverzní povrchová úprava ukrajinských obrněných vozidel, jenž připomínají skrze šedý nátěr a trámové kříže vzhled nacistických obrněnců z dob německého útoku na SSSR v roce 1941.

(Autor zapomíná, že v případě ukrajinského nacizmu nejde o nějaké okrajové jevy v spoučasné ukrajinské společnosti, ale o silný trend prosazovaný téměř všemi dosavadním ukrajinskými vládami -např. celostátní kampaň přejmenování Puškinových ulic na ulice Banderovy nebo široká nacifikace mládeže ve školách a předškolních začízeních apod. – pozn.red. N.R. -vd-)

Válku vyvolal Západ – tato druhá nejčastější metoda vyobrazuje Západ a zejména pak NATO jako imperialistického agresora, jenž se tlačí na ruské hranice svými vojenskými kapacitami. Tento konkrétní propagandistický narativ si zasluhuje hlubší rozebrání. Nad otázkou, kdo konflikt na Ukrajině jako takový rozpoutal, není potřeba dlouhých polemik, bylo to samozřejmě Rusko, které napadlo Ukrajinu. * V tomto kontextu je samozřejmě ruská propaganda lživá. Avšak i zde, stejně jako v případě nacismu, vychází tento ruský narativ z jistých realismů. Prvním z nich je praktická neochota západních představitelů slevit ze svých zahraničněpolitických aktivit, které Rusko vnímá jako imperialistické a namířené proti němu. Druhým je vyzbrojování Ukrajiny a snaha o vyčerpání ruských vojenských kapacit. Na tomto místě můžeme mluvit o dvou úrovních ukrajinského konfliktu: 1. Ruská válka proti Ukrajině. 2. Válka Západu proti Rusku.

(* Ruský preventivní útok na Ukrajinu je obdobou útoku Izraele na své arabské sousedy v roce 1967. I únoru 2022 Rusko předešlo ukrajinskou stranu a zabránilo genocidnímu útoku ukrajisnké strany na ruské obyvatelstvo Donbasu. Stejně jako izraelská i dnešní ruská “propaganda” lživá není !- pozn.red. N.R. -vd-)

Kdo jsou obětí propagandy?

Na tuto otázku by šlo odpovědět poměrně snadno, většina společnosti. Pokud jde o proruskou propagandu, pak její vliv sahá především do poměrně omezené výseče českého obyvatelstva. Jedná se o jedince, kteří cíleně vyhledávají zpravodajství tohoto typu. Domnívám se, že takových jedinců je v České republice mezi 5 až 10 procenty. Zhruba taková část českých občanů je otevřeně proruská, avšak do oné skupiny „ruských filcek“ je škatulkováno mnohonásobně více lidí, pokud přihlédneme k negativnímu nálepkování z řad liberálů. Je důležité zmínit, že jde o poměrně uzavřenou názorovou bublinu a tak prosáknutí této propagandy do většinové společnosti je spíše méně pravděpodobné.

Dopady na českou společnost

Politici často mluví o rozdělené společnosti, kterou více či méně upřímně touží spojovat. Nic však za dlouhá léta nezasadila naší společnosti tak bolestnou a krvavou ránu jako právě válka na Ukrajině. Politická diskuze lidí opačných názorů se stala ještě více tabu. Zastánci havelských humanistických pozic* začali používat nálepky jako je chcimír, či dezolát a přispívali na zbraně pro Ukrajinu. Vzhledem k tomu, že tuto rétoriku zastává jak současná vláda, tak většina tuzemských novinářů, je nabíledni předpokládat, že se situace jen tak nezlepší. Diskuse s dezoláty a chcimíry je prakticky vyloučena a mediální prostor vyváženost neviděl ani z rychlíku – tak co teď.

(*) Psát o ´havelských humanistických pozicích´ v kontextu Havlova prohlášení o “humanitárním bombardování” Jugoslávie či jeho připojení ke štvaní formou otevřeného dopisu několika evropských politiků do války s Irákem na základě vylhaných báchorek o zbraních hromadného ničení v držení Saddáma Husajna je poněkud mimo. U Havla šlo v obou případech jen o přikládání lokajského dvojího metru podle přání zámořské velmoci, které dával přednost i před českými národními zájmy. – pozn. red. N.R. -vd-)

Lze bezpečně předpokládat, že do uzavření konfliktu na východě se situace nezlepší, ba co víc, pravděpodobnější je opačný vývoj situace. Český občan se zejména s pomalu se blížícími parlamentními volbami může (ne) „těšit“ na předvolební kampaň, jakou ještě neviděl. Andrej Babiš už v těchto volbách nebude jen populistou, ale hlavní tváří české „proruské scény“. A tak nás v médiích a billboardech budou oblažovat slogany typu: Volba Babiše je volba pro Rusko. Pokud k tomu připočítáme dvě nové koalice (Stačilo! a Přísaha–Motoristé), které nemají nic lepšího na práci než nás vyvést z tábora „Pravdy a lásky“ a s téměř absolutní jistotou skončí ve škatulce Putinův slouha, tak se můžeme „těšit“ na souboj dvou gladiátorů symbolizující nesmiřitelnost dvou skupin, českých politických „barikádníků“.

Kde čerpat informace?

Pokud se chce český občan za současné situace dostat k co nejobjektivnějším informacím, respektive se dopátrat reálného obrazu vývoje válečné situace na „východní frontě“, musí se vyhnout mainstreamovým médiím a zabrousit do nebezpečného informačního prostoru, který se „honosí“ názvem sociální sítě. Jedná se konkrétně o platformu X (dříve Twitter), na které se setkáte mimo relevantních informací i s tou nejhorší válečnou propagandou obou stran.

Jednou z ideálních cest, jak získávat pravdivé informace o vývoji na frontě, je odebírat informace z vybraných účtů obou válčících stran, které dlouhodobě ukazují, že disponují kvalitními informacemi. Příkladem takových účtů může být Americký institut pro studium války a ruský (původně telegramový účet) Rybar. Pokud konzument informace z těchto účtů porovnává, získává kvalitní informace a zároveň je odolnější vůči válečné propagandě řádící ve většině médií. Na druhou stranu je však potřeba přiznat, že tato metoda není všespásná. Zejména pokud jde o události typu: dopad rakety na dětskou nemocnici či na území členského státu Severoatlantické aliance. V případě těchto extrémně kontroverzních a choulostivých událostí prostému člověku nezbývá nic jiného než se obrnit trpělivostí a počkat na dobu, kdy se média vybouří a na povrch se začnou dostávat relevantní informace o daných incidentech a událostech

*