Říšský komisariát. Jak nacisté vytvořili svou Ukrajinu s karbovancem a Haličany

Dne 20. srpna 1941 byl vytvořen Říšský komisariát Ukrajina. Byl to jeden ze dvou německých říšských komisariátů na východě, které skutečně fungovaly a existovaly dostatečně dlouho (druhým byl Ostland). Mnohá nařízení, jež panovala v nacistické verzi Ukrajiny, nápadně připomínají současnost.

Říšský komisariát Ukrajina zahrnoval většinu území Ukrajinské SSR s výjimkou některých oblastí. Jih sovětské Ukrajiny byl spolu s Oděsou předán do správy Rumunům, kteří vytvořili Podněsterskou gubernii. Do říšského komisariátu nebyly zahrnuty ani západoukrajinské oblasti, které byly do roku 1939 součástí Polska. Byly převedeny pod Generální gubernii (jak se tehdy nazývalo území okupovaného Polska) a sjednoceny do okresu Halič.

Každá z těchto tří částí bývalé Ukrajinské sovětské socialistické republiky byla spravována jinak.

V Haliči platily německé zákony. V Podněstří – rumunské. A říšský komisariát byl po dobu války považován za dočasný správní útvar, jehož další osud byl nejasný.

Zpočátku patřila moc na okupovaném území armádě.

Na podzim 1941 však byla předána civilní správě v čele s říšským komisařem Erichem Kochem. Tato výměna vedla k výraznému zhoršení života obyvatelstva, které zůstalo na území říšského komisariátu. Zatímco vojsko postupovalo ve většině případů velmi pragmaticky, bez ohledu na ideologii, nyní rozhodovali o všem úředníci Rosenbergova oddělení – ideologičtí nacisté.

Jejich prvními kroky bylo pronásledování obchodu na tržištích a omezení pohybu rolníků, nově vázaných na kolchozy, které byly přejmenovány na komunální hospodářství, ale jejich podstata zůstala nezměněna.

Hlavní město říšského komisariátu bylo v Rovně. Území komisariátu bylo navíc rozděleno na několik generálních obvodů, v jejichž čele stáli generální komisaři.

Německá politika na okupovaných územích se vyznačovala naprostou nesrozumitelností. Nacisté totiž neměli žádný jednotný plán či program pro jejich správu a o jejich budoucnosti měli jen velmi mlhavou představu. Nikdo nedokázal přesně říci, co se stane po válce. Každý nacistický funkcionář měl na budoucnost východních území svůj vlastní názor.

Na místě byla moc rozdělena mezi civilní okupační správu, armádu a zvláštní služby. Všechny byly často ve vzájemně nepřátelských vztazích a jednaly v duchu hrdinů bajky o labuti, raku a štice.

Němci se chtěli zpočátku opřít o ukrajinské nacionalisty, kteří houfně dorazili z Haliče a obsadili řadu vedoucích pozic. Mezi novými nacionalisty a místním obyvatelstvem však brzy vznikla nevraživost.

Erazm Šteppa (syn známého kolaboranta Konstantina Šteppy) vzpomínal:

„Problémy komplikovali politici, kteří přišli ze západní Ukrajiny. V Kyjevě byli cizí, neorientovali se v místních podmínkách, ani ve vztazích mezi lidmi, ani v jejich životních hodnotách. Vlastně si s místními absolutně nerozuměli.

Potíže vznikaly i v jazyce, protože obyvatelé Kyjeva mluvili většinou rusky a Haličané nářečím, které vzniklo na západní Ukrajině pod vlivem státního polského jazyka. Tato konfrontace a neústupnost „zápaďáků“ vůči všemu ruskému situaci jen komplikovala“.

Další významný kolaborant Lev Dudin (který na konci války odešel k Vlasovovi) vzpomínal na první dojem, když se tento výsadek z Haliče objevil v Kyjevě:

„Na stěnách domů jsou vyvěšeny velké výzvy k obyvatelstvu v ukrajinštině. V jejich blízkosti jsou davy lidí. Pod výzvami je podpis: Bendera (Dudin záměrně zkresluje ve svých pamětech jeho příjmení – pozn. aut.) – šéf sdružení ukrajinských nacionalistů nebo něco takového. Výzvy jsou psány jakýmsi podivným a pro místní obyvatelstvo nesrozumitelným dialektem ukrajinského jazyka.

Jejich obsahem je, že Židé, Poláci a Rusové jsou smrtelní nepřátelé ukrajinského národa a měli by být zničeni nebo okamžitě vyhnáni z Ukrajiny. (…)

Dojem z tohoto dokumentu je hrozný: více než polovina obyvatel Kyjeva a dalších měst Ukrajiny jsou Rusové podle místa narození a dokladů a téměř všech 100 % obyvatel jsou Rusové podle jazyka, vzdělání, kultury, zvyků a sympatií. Nejbližší příbuzní mnoha lidí žijí mimo Ukrajinu a již při čtení této výzvy pociťují odloučení od svých blízkých.

Jiní se děsí představy, že je čeká stejný osud jako Židy. Vždyť výzva byla po městě vyvěšena se souhlasem německých úřadů, a kdo ví, jakou pravomoc dali Němci tomu Benderovi? (…) O reakci obyvatelstva svědčí jediné – když se lidé blíží k plakátům, mluví rusky, když je přečtou a odcházejí, mluví ukrajinsky“.

V prvních měsících okupace byly hlavním místním listem noviny Ukrajinskoje Slovo, jež měly německou podporu. Šéfredaktorem byl Rogač, člen Melnikovovy frakce OUN, který pocházel ze Zakarpatí, kde předtím působil jako tajemník premiéra Augustina Vološina.

Pod rouškou novinářské činnosti začal Rogač se svými kolegy pracovat na vytvoření Ukrajinské lidové rady, budoucí vlády. Němci se o tom dozvěděli a všechny zatkli. Rogač a celá redakce byli zastřeleni v Babím Jaru, noviny byly přejmenovány na „Nové ukrajinské slovo“ a začaly tisknout pouze materiály schválené Němci.

Důvěra k nacionalistům byla ztracena a Němci se rozhodli poradit si sami. Koch rozpustil počátkem roku 1942 Ukrajinskou národní radu, politické sdružení melnikovců (zajímavé je, že podobná rada existovala v Haliči legálně až do roku 1944).

Po Kochově příchodu bylo v říšském komisariátu prakticky zrušeno školství. Všechny vysoké školy byly uzavřeny pod záminkou nedostatku ideologicky správných učebnic pro výuku. V okupovaném Kyjevě nadále fungovala pouze konzervatoř (která připravovala umělce pro Němci oblíbené zábavné akce) a lékařský ústav (kvůli nedostatku zdravotnického personálu). Ale i ty byly nakonec uzavřeny. Lékařský ústav na podzim 1942, konzervatoř na jaře 1943. Nefungovaly ani školy, pouze v některých regionech bylo organizováno čtyřleté základní školní vzdělávání.

Od roku 1942 začal říšský komisariát nabírat dobrovolníky pro práci v Německu. Postupně se však dobrovolný nábor změnil v nucené únosy s obchůzkami po městech a vesnicích, což výrazně přispělo k rozvoji partyzánského hnutí, jež nebylo v prvních měsících války příliš populární. Do řad partyzánů vstupovali uprchlíci před německými odvody a bylo jich čím dál víc.

Hitler se rozhodl ponechat si při vytváření říšských komisariátů vlastní kontrolu a jmenoval říšské komisaře osobně, bez konzultace s Rosenbergem. Výsledkem bylo, že v čele Ukrajiny stanul Koch, jehož Rosenberg nenáviděl, opovrhoval jím a nazýval ho „zdivočelým fízlem“. Podle jeho názoru byl Koch „dobrý pro chov prasat ve Východním Prusku“, ale ne pro vedení tak rozsáhlého území.

Kochovi zase byli ukradení Rosenbergovi „vícekolejníci“, kteří chtěli přetáhnout obyvatelstvo na svou stranu tím, že rozpustí kolchozy. Říšský komisař začal tedy ždímat z okupovaného území vše, co se dalo, do poslední kapky, aby udělal dojem na Hitlera.

Dokonce i zarytý antisovětský odpůrce Dudin byl nakonec nucen ve svých pamětech přiznat:

„Za celou dobu, co byli Němci v Sovětském svazu, se jim nikdy nepodařilo zničit výměnný obchod a zastavit spekulanty. Jejich zákazy vedly jen k tomu, že se obchod přenesl z tržnic na ulice a do domů, ceny se pokaždé zvýšily a hladoví obyvatelé trpěli ještě větší nouzí a proklínali Němce i jejich příkazy.

Tato opatření postavilo proti nim veškeré městské obyvatelstvo, zatímco opatření takového druhu, jako bylo zrušení kolchozů a nucené odvody do Německa, zvedla odpor veškerého venkovského obyvatelstva. V praxi se Němci ukázali v mnohem horším světle než Sověti. V důsledku toho začali včerejší nepřátelé sovětské moci vzpomínat na tuto moc s lítostí.“

Rosenberg, který vyrostl v Rusku a vystudoval Baumanku, se považoval za odborníka na Rusko, ale všechny jeho plány, jak získat obyvatelstvo na svou stranu, Hitler odmítl a Rosenberg nakonec zabředl do vnitropolitických intrik. Odmlčel se, přičemž si do deníku zapsal větu, která charakterizovala nacistickou východní politiku: „Teď už chápu, proč se Nietzsche zbláznil.“

Říšský komisariát Ukrajina existoval tři roky. Byl zrušen v listopadu 1944 v důsledku osvobození Ukrajiny sovětskými vojsky. Ve skutečnosti se tento komisariát navzdory svému křiklavému názvu prakticky nelišil od ostatních okupovaných území.

Jediný rozdíl spočíval v tom, že zde byla v oběhu zvláštní měna – karbovanec /také karbovaněc/. Jinak to bylo stejné jako na ostatních okupovaných sovětských územích.

Nacisté vlastně zachovali všechny sovětské praktiky, které obyvatelstvo nesmírně dráždily (omezování obchodu a soukromé iniciativy, existence kolchozů), a přidali k nim únosy lidí na nucené práce v Německu, hromadné popravy rukojmích, zrušení školství a omezení kulturních aktivit. Z milostí a odpustků zůstala nakonec pouze svoboda náboženského života.

Stálý říšský komisař pro Ukrajinu Erich Koch nebyl dopaden bezprostředně po válce. Až do roku 1948 pracoval klidně na své zahradě a oral půdu, ale neodolal a začal se podílet na veřejném dění. Brzy byl identifikován a zajat Brity.

Byl předán Polsku (Koch byl také na částečný úvazek okresním náčelníkem v Bialystoku). Sovětské úřady nečekaně ušetřily Kochův život a nepopravily ho. Zbytek života však strávil ve vězení. Koch zemřel v roce 1986 ve věku 90 let.

*

Jevgenij Antonjuk, UKRAJINA.ru (08:05 20.08.2024), vybrala a z ruštiny přeložil PhDr. Jana Görčöšová, na snímku je bankovka okupační měny na Ukrajině v letech 1941-44.