Politici, „správná“ média, cinknuté informace. Takto to vše funguje, odhalil Drulák

„Liberálně demokratický systém se snaží nepřetržitě vyrábět nějaký konsenzus… Oni v sobě mají tu ideologii tak zakořeněnou, že žádný jiný názor neakceptují, oni mají jen svá fakta, kterým důvěřují,“ uvedl na letní škole Spolku Svatopluk Drulák, že s lidmi s jiným názorem nejsou ochotni mluvit a místo toho je označí například za dezoláty.

Profesor Drulák na letní škole Spolku Svatopluk přednášel o manipulaci s informacemi, která probíhá v Česku a jiných západních zemích. „My tady ve veřejném prostoru narážíme na nějakou obrovskou zeď manipulací, ty informace, s nimiž pracujeme, nejsou informace věrně odrážející realitu. Lidem, kteří dělají politická rozhodnutí, totiž unikají fakta. Jak je to možné, že většina klíčových politických rozhodnutí je přijímána na základě informací, které jsou ve zjevném rozporu s fakty, jsou v rozporu s realitou,“ říká Drulák, že se to týká všech možných oblastí politiky, ať už ekonomické, sociální a dalších.

„Ty důvody jsou mnohé, každý v kdejaké hospodě vám asi řekne, že ti nahoře jsou buď blbí, nebo zkorumpovaní, aby se fakty neřídili za účelem nějakého zisku. A když se podíváme na naši současnou vládu, tak obě hypotézy určitě dávají smysl, u řady těch lidí to tak určitě bude. Ale není to hlavní vysvětlení,“ upozorňuje profesor Drulák.

Téma je totiž složitější, jak uvádí na příkladu Francie, kde jsou lidé v nejvyšších patrech politiky opravdu vzdělaní a chytří, protože museli projít sítem prestižních francouzských škol, a přesto dělají nesmyslná rozhodnutí. „Takže tu máme ten Green Deal, podporu války na Ukrajině, gender nebo migraci, která prý obohacuje společnost, což je přitom zřejmý nesmysl. Tohle všechno je evidentně špatně, ale přesto to ti lidé prosazují, ale jak to?“ ptá se Drulák.

Všechno je to podle něj výsledkem složitého systému manipulace, který používá současná tzv. liberálně demokratická společnost. Tam patří i Česká republika a země Západu jako Německo, Francie, Anglie nebo Spojené státy. „Zde jsou všude stejné mechanismy moci, které už začátkem 20. století popsal synovec Sigmunda Freuda, americký psychoanalytik Edward Bernays, který se věnoval tématu propagandy. Bernays mimo jiné pomáhal americkému prezidentu Wilsonovi připravit americkou společnost na vstup do první světové války, když se rozjela první masivní americká politická snaha o ovlivňování veřejného mínění,“ říká Drulák.

A zajímavé je to, že Bernays propagandu neboli veřejné vztahy považoval za něco správného. „Byl přesvědčen, že moderní americká společnost se bez toho neobejde, protože je příliš velká s příliš mnoha zájmy, a taková společnost se čas od času potřebuje sjednotit za nějaký jeden názor, za nějakým jedním člověkem. Umění propagandy je podle něj zásadní silou, která se dá použít v politice, v ekonomice prostřednictvím korporací, které chtějí něco prodat i jinde. Aktivně se působí na veřejné mínění manipulativními technikami,“ vysvětluje Drulák s tím, že s největším mistrovstvím Bernaysovy názory implementoval Joseph Goebbels v nacistickém Německu.

Právě s totalitními režimy je pojem propaganda nejvíce spojen, jenže podle Druláka propagandu mnohem více potřebují právě liberálně demokratické systémy. „Ten totalitní režim spoustu věcí může udělat na sílu, což úplně v těch našich režimech nejde. U nás se musí zajistit, aby občané začali chtít to, co ve skutečnosti chtějí politici. Takže právě ten liberálně demokratický systém se snaží nepřetržitě vyrábět nějaký konsenzus, na tom je založen,“ upozorňuje profesor Drulák.

Poté Drulák zmínil dalšího amerického intelektuálního velikána, Noama Chomského. Filozof, lingvista a kognitivní vědec Noam Chomsky se mimo jiné také věnoval tématu výroby konsenzu. „Chomsky už od 60. let kritizoval americkou zahraniční politiku, jejich angažmá v Latinské Americe, jak tam ovlivňují tamní režimy, později ve válce ve Vietnamu, a kritizoval, jak Spojené státy neustále mluví o lidských právech a demokracii, ačkoliv tohle všechno v zahraniční politice porušují,“ pokračoval Drulák v přednášce.

Právě Chomsky odhalil zásadní roli médií v tom, jak se utváří společenský obraz, společenské mínění. „Podle Chomského nám média předávají filtrované informace a těch filtrů mezi realitou a tím obrazem, který dostáváme z médií, je podle Chomského pět. A bohužel na základě těchto filtrovaných informací se politici s výkonnou mocí častokrát rozhodují,“ říká Drulák.

První filtr vychází už z logiky toho, že média jsou povětšinou soukromé subjekty, jsou to firmy a jejich cílem není nutně nestranné informování veřejnosti, ale maximalizace zisku. „Takže důležitější je zisk od čtenářů než úplné a pravdivé informace. Ještě horší ale je, když vlastníci médií mají další ekonomické zájmy, což je u nás obvyklé, ať už jde o Křetínského, Bakalu nebo svého času Babiše. Pro ně je klíčový zdroj zisku někde jinde a ta média slouží jen jako podpůrné opatření pro jejich pravý byznys, a to ovlivňuje, jaké informace ta média poskytují,“ nastínil Drulák první filtr.

Druhý filtr ovlivňující informace v médiích je inzerent, ten, kdo si platí reklamu a pozitivní PR. „A ti největší inzerenti mají významný vliv a mezi ně patří právě i stát, jednotlivá ministerstva. Třetí filtr je zdroj informací, kdy ti novináři se snaží v zájmu čtenosti přijít s informacemi, které nikdo jiný nemá. Proto musí mít nějaké zdroje informací přímo z těch míst, o kterých píše, takže například z jednotlivých politických stran. Jenže to jsou poněkud pochybní informátoři, protože i oni hrají s novináři své taktické hry a říkají jen to, co se jim hodí, a snaží se tím docílit vlastního politického cíle. A každá taková informace je vždycky cinknutá, nikdy není zcela pravdivá, vždycky tam bude něco podstatného vynecháno,“ tvrdí Drulák.

Takhle podle něj fungují i státní instituce, které podávají cinknuté informace ovlivňující veřejné mínění. „To jsou všechny ty informace od ‚anonymních důvěryhodných zdrojů‘, které ve skutečnosti můžou pocházet přímo z nejvyšších pater. Ale ti politici nebo vysocí úředníci třeba z armády a jiných míst tím zaprvé sledují vlastní cíle a zadruhé si ty novináře zavazují, protože kdyby o nich napsali něco poškozujícího, už jim nikdy žádné informace zevnitř nedají,“ říká bývalý velvyslanec s tím, že zejména diplomaté v tomto excelovali.

Čtvrtý filtr jsou strážci, což jsou lidé, kteří se snaží zabránit, aby se zveřejnila nějaká nepohodlná informace nebo se ji potom snaží přehlušit jinými zprávami. „Dnes je tento systém patrný zejména na internetu, kde se dá zjistit úplně všechno, jsou tam všechny informace, ale ty pro někoho nepohodlné jsou hůře dohledatelné, jsou více ukryté, ten Google nebo Facebook je primárně nezobrazují. To jsou dnešní strážci, stejně jako lobbisté, třeba lobby mocných firem, zbrojních firem a tak podobně. Ale jsou to i obyčejní lidé, nějaké vlivové sítě,“ přednášel Drulák dále.

Poslední je ideologický filtr, který je ten nejzásadnější. A právě progresivisté od 80. let v západní společnosti podle Druláka dosáhli ideologického vítězství. „Tito lidé nejsou ochotni bavit se s lidmi, kteří mají jinou ideologii, dejme tomu vlasteneckou. To pro ně nejsou partneři do debaty, místo toho jim dají nálepky hlupáků, kteří se neřídí základními fakty. Oni v sobě mají tu ideologii tak zakořeněnou, že žádný jiný názor neakceptují, oni mají jen svá fakta, kterým důvěřují. A tahle progresivistická ideologie se usadila v nejvyšších politických a státních strukturách včetně České republiky,“ upozorňuje Drulák.

A právě tady je ta odpověď na tu otázku, jak je možné, že politici ve zmíněné Francii, vzdělaní na nejprestižnějších školách, dělají tak nesmyslná rozhodnutí. „Protože jednají v zájmu ideologie, na těch školách se jim totiž kromě vzdělání dostala pod kůži tato ideologie, oni byli do té progresivistické ideologie socializováni, takže už od mládí se jim tak jako nenápadně říká, že přece nechtějí mít nic společného s Le Penovou, u nás by to byl Okamura nebo Babiš. A těm mladým lidem se to takhle vštěpuje už na škole a zavádějí se mechanismy kontroly myšlení,“ vysvětluje profesor Drulák.

„Tito lidé pak žijí v začarovaném kruhu, ideologicky je směřuje už škola, oni pak čtou jen ta média, která mají ‚správné informace‘, jako je Deník N, Hospodářské noviny nebo Česká televize, a všechno ostatní jsou pro ně dezoláti. A takoví lidé nejsou připraveni vést otevřenou debatu, oni sami na sebe raději zavádějí autocenzuru, protože se obávají vyslovit myšlenky, že třeba ten Okamura má v některých věcech i pravdu, to se přece ve slušné společnosti říci nesmí,“ dodává Drulák s tím, že se tento systém možná rozpadá, jak naznačuje poslední vývoj, kdy musejí progresivistické elity v zájmu zachování své nadvlády přitvrzovat v totalitních praktikách v údajném boji proti dezinformacím.

ZDROJ