„Odvážíme raněné, lovíme drony“: Obyvatelé Kurské oblasti se spojili proti útokům ukrajinských ozbrojených sil

Úvodní foto: Džel a tým dobrovolníků pomáhají stabilizovat zraněné Fotografie: Grigorij KUBATYAN . 

V noci za oknem létaly ukrajinské drony. Napočítal jsem čtyři. Zní to, jako by jezdili po vesnici na mopedu. Pak se ozval hlasitý hluk a dům se otřásl. Boje a útoky dronů jsou příliš blízko, abychom mohli klidně spát. Doslova i obrazně.

Obyvatelé ostřelovaných vesnic v regionu se snaží odejít do Kurska a odtud někteří odcházejí do Moskvy. Mnoho obyvatel Kurska se ale zmobilizovalo, zorganizovalo a snaží se situaci ovládnout.

PANIKÁŘI ODEŠLI V ROCE 2022

Ještě jednou jedu do Kurčatova, města jaderných vědců. Cestou zaznamenávám: cesta se mění. Objevily se další policejní kontgroly. Kolem se řítila kolona aut s přelepenými SPZ. Myslel jsem, že jde o speciální služby, ale nevypadá to tak: auta jsou civilní. Tuto hádanku se mi na konci dne podařilo vyřešit.

V Kurčatově komunikuji s rektorem chrámu Nanebevzetí Panny Marie, otcem Jevgenijem. Stojí v čele diecéze Kurčatovského a Okťjabrského okresu. Tyto oblasti jsou stále relativně bezpečné. I zde se ale připravují na možné potíže.

— Jak situaci vnímají farníci? — ptám se otce Jevgenije.

„Ti, kteří podléhali panické náladě, odešli v roce 2022,“ odpovídá klidně. —” Lidé se stali sebevědomějšími.”

Chrám je postaven dobře. Má podzemní místnosti, ve kterých se může schovat velké množství lidí. Výhoda je důležitá, protože kanonáda je jasně slyšitelná. Diecéze shromažďuje finanční prostředky a předměty pro uprchlíky. Zraněným posílají prádlo, ručníky a pantofle.

– “Situace je mimořádná. Nikdy jsme v takových podmínkách nežili,“ říká otec Jevgenij. – “Musíme se soustředit, zreorganizovat.”

“Všiml si, že v obtížných situacích se odhalují duchovní vlastnosti lidí. Pomáhají si a nechlubí se tím. To je normální: udělal jsi dobro – ty i Pán to víte.”

„Pokud bude situace kritická, pošlu odsud svou rodinu pryč a já sám zůstanu, dokud zůstanou farníci,“ říká rektor.

– “Kapitán nemůže opustit loď?

“To je přesně ta loď,” kývl na stěny chrámu.

KDO NEBYL LÍNÝ, BYL PŘIPRAVEN

Z Kurčatova vede dálnice do Lgova a poté do Rylska. Už tam nemůžete – je to nebezpečné. Abyste se dostali pryč od nepřátelského dronu, musíte se řítit rychleji než 130 km/h. Na silnici se otevírají stabilizační body. Poskytnou okamžitou pomoc, aby mohl být vážně zraněný převezen do nemocnice.

Stabilizační centrum ve výcvikovém středisku Mngust je připraveno přijímat oběti:

Podařilo se mi zastavit u jednoho z těchto bodů. Pořádali ho instruktoři z výcvikového střediska Mangust za podpory okresního úřadu. Dříve centrum cvičilo bojovníky územní obrany, takže zdravotnické středisko bylo organizováno podle vojenských pravidel: pořádek, čistota, přísná disciplína. Je zajištěno autonomní osvětlení. Okna jsou zatemněná. Organizována hlídka.

„Dříve jsme cvičili obyvatelstvo Kurské oblasti zdarma,“ říká zaměstnanec centra s volacím znakem „Sekera“:

“Vysvětlili jsme, jak se chovat při ostřelování nebo dělostřeleckém útoku. Jak zabalit nouzový kufr. Jak zvolit trasu během evakuace. Cvičili jsme pravidelně třikrát týdně. Kdo nelenil a přišel, byl připraven. Varovali jsme, že může dojít k nepřátelskému útoku. Nyní není čas na trénink. Zkoušky života už začaly.”

Souhlasím: existují zkoušky, na které se musíte vážně připravit. Nemůžeš podvádět.

NÁHODNÍ LIDÉ SE SPOJILI DOHROMADY

Džel je obrovský vousatý muž. Mluví chraplavým hlasem jako mafiánský boss v americkém filmu a svírá plechovku energetického nápoje. Jeho tričko je mokré od potu a ruku má obvázanou. V posledních dnech moc nespal a chroptěl, ale během této doby jeho improvizované stabilizační centrum přijalo asi sto raněných.

Když invaze začala, Džel sem přišel ze severu regionu v naději, že jeho zkušenosti – vojenské i prostě životní – budou užitečné. Pak přivedli raněné do sudžanského okruhu a nevěděli, co s nimi. V tomto shonu převzal velení dobrovolníků Džel. Možná právem největšího. Nikdo nic nenamítal.

Lidé se zorganizovali doslova v hodinách. Našli vhodné místo, začali tam transportovat raněné, poskytovat pomoc a následně je posílat do nemocnice. Ve vlastních autech, protože sanitky sem nejezdí – je to dlouhé a nebezpečné.

Sudžanský okruh je kruhový objezd 30 km od Kurska. Odtud míří silnice do Sudži a Lgova. V okruhu 500 metrů od tohoto kruhu došlo pouze k jedné přestřelce s ozbrojenci ukrajinských ozbrojených sil. Často sem ale létají nepřátelské drony. Všiml jsem si jednoho hukotu nad polem, když jsem jel do Dželova “doupěte”.

Právě do tohoto okruhu jsou dováženi zranění vojáci a uprchlíci, kteří utekli z území okupovaných ukrajinskými ozbrojenými silami. Dobrovolníci je tady vyzvedávají a poskytují jim první pomoc.

-” Kdo nás řídí? Nikdo. Jsme jen náhodní lidé „namačkaní“ k sobě,“ zachraptí Džel působivě.

Mnoho lidí chce pomoci: léků a pečujících rukou je dost. Stanoviště první pomoci hlídají jednotky Územní obrany – civilisté s osobními zbraněmi a loveckými karabinami. Pro ochranu před drony. Před pár dny převáželi zraněného muže a následoval je dron. Sotva ujeli.

A pokud letí nad stanicí první pomoci, je vydán povel „vzduch!“. a všichni se schovávají.

Dorazili zástupci centra Patriot a přinesli dobrovolníkům neprůstřelné vesty a helmy. Není bezpečné být tady. Kromě dronů se objevují podezřelé typy.

– “Dnes ráno jeden z nich šel kolem a díval se. Předali jsme ho policii,“ říká Džel. — “Zpoza rohu se díval další chlapec. Podívali jsme se na jeho telefon a byla tam spousta videí s kolonami vojenské techniky. Polovina z nich byla natočena z auta, maminka řídila. Jedná se již o organizovanou činnost.”

DOBROVOLNICKÁ AMBULANTNÍ POMOC

Jedním z nejúčinnějších dobrovolníků v týmu je 61letý strýc Saša s volacím znakem „Kaluga“. Za 3 dny skupina zachránila 75 lidí. Polovinu z nich vyvezl strýc Saša ve svém vlastním voze, německém SUV s číslem „300“ nalepeným červenou páskou.

“Když složíte sedadla, vejdu se do auta na ležení,” ukazuje Kaluga. – Je to trochu stísněné, samozřejmě. Sundávám si neprůstřelnou vestu, posouvám sedadlo řidiče a opírám se hrudníkem o volant. Ale můžu vézt dva těžce nebo jednoho těžce a dva lehce  zraněné.

Drahého auta mu není líto. Je mu líto lidí. Po poskytnutí první pomoci odváží zraněného do nemocnice. Jede velkou rychlostí: 160 – 170 km/h. A limitní značky jsou 90. Proto má poznávací značky nalepené papírem, jinak by mohl zkrachovat na pokutách, protože jeho auto nemá přednostní nouzovou signalizaci.

„Nejprve mě zastavil dopravní policista a řekl: ,strhni ten papír‘,“ říká dobrovolník. — Otevřu kufr a ukážu zkrvavené přikrývky. Vysvětluji, co dělám. A on: “Je mi to jedno, odloupni to.” Ale teď už nás znají, nikdo se nás nestaví. A v krajské nemocnici sestry okamžitě přicházejí, Bůh jim žehnej!”

Strýček Saša si koupil blikající světlo, aby mohl rychleji projet městem. Nemá sirénu a někteří řidiči jsou tvrdohlaví a nenechají vás předjet. Ne každý chápe novou situaci a žije dál jako dříve.

Polní nemocnice zatím v Kurské oblasti nebyly rozmístěny. Těchto úkolů se ujali dobrovolníci. Pomoc je potřeba právě teď. Lidé sem chodí po práci a někteří, jako strýc Saša „Kaluga“, se prakticky usadili na stanovišti první pomoci a mezi dodávkami raněných spí.

„Nechceme nikomu vnucovat své problémy a o nic nežádáme,“ říká strýc Saša. – Jen zachraňujeme životy. Chráním své děti a vnoučata. Nechci, aby se za mě styděli.“

Jeho otec sloužil v SMERŠu, kde ničil nacisty z oddílu Edelweiss v horách. Nejstarší syn šel kvůli mobilizaci na vojnu, nyní je v nemocnici. Byla mu amputována noha, ale vojenská lékařská komise zatím neuvedla závěr o závažnosti zranění. Nejmladší syn narukoval do teritoriální obrany.

“Nechceme nikomu vnucovat naše problémy a o nic nežádáme,” říká strýček Saša. “My jen zachraňujeme životy. Chráním své děti a vnoučata. Nechci, aby se za mě styděli.”

*

Překlad Peter 008, ZDROJ a ORIGINÁL (report a foto Grigorij KUBATJAN)