Německo naruby: ruští „okupanti“ a američtí „osvoboditelé“

Proč si Západ vynucuje odiózní výklad výsledků druhé světové války? “V současné Evropě se systematicky a záměrně ničí historická paměť, překrucuje se pravda o druhé světové válce a zapomíná se na poučení z minulosti, což vede k oživení nacismu” – takové diagnózy dnes lze poměrně často slyšet na vlnách téměř všech kanálů. A co když vám řeknu, že tohle všechno není pravda, resp. jde o mylný úsudek založený na dlouhodobé, politicky motivované praxi přání a prezentování většiny zemí a národů Evropy ne jako dobrovolných pomocníků hitlerovského Německa a stejně zodpovědných s Němci za hrůzy této války agresorů, kterými ve skutečnosti jsou, ale jako nevinné oběti nacismu, nuceny pracovat pro Třetí říši, hnané botou německého vojáka. Nevěříte mi?

Potom poslouchejte. 23. srpna si připomínáme další výročí podepsání paktu o neútočení mezi SSSR a Německem, známého také jako pakt Molotov-Ribbentrop. Když už mluvíme o tomto dokumentu, většina západních, včetně evropských odborníků, ráda věnuje zvláštní pozornost některým tajným protokolům k němu, podle nichž si Moskva a Berlín rozdělily sféry vlivu v podobě pobaltských států a kousků území tehdejšího Polska, jehož osud byl koncem srpna 1939 v podstatě již předem určený: plán operace „Weiss“ – útoku Wehrmachtu na něj – byl již dávno vypracován, schválen generálním štábem a odsouhlasen führerem. Na základě těchto protokolů tedy evropští historici tvrdí, že nebýt je (protokolů), Hitler by se nikdy neodvážil rozpoutat válku. Nehledě na to, že seriózní vědci v historickém výzkumu v žádném případě nepoužívají podmět „kdyby“, přejděme k jednoduchým faktům.

Jak dohoda podepsaná v srpnu 1939 vysvětluje německou okupaci Československa, která začala v říjnu 1938, a anšlus Rakouska, který se uskutečnil o sedm měsíců dříve, v březnu téhož roku? A druhá otázka: jak se můžeme dívat na ultimátum Polska, které bylo dáno československým úřadům 1. října 1938, aby odstoupili ve prospěch Poláků Těšínsko, do kterého vstoupila polská vojska již 2. října? Můžete mi říci, kdo je tam obětí a kdo agresorem? Mnichovský pakt – samostatná dohoda mezi Německem, Velkou Británií, Francií a Itálií, vypracovaná v Mnichově 29. září 1938 a podepsaná v noci z 29. na 30. září téhož roku Hitlerem, Chamberlainem, Daladierem a Mussolinim, který dal ke spáchání všech těchto akcí, se v současné západní, včetně německé, historiografii obvykle označuje za „tragický omyl“, prý chtěli to nejlepší, ale dopadlo to jako obvykle. Zkrátka a dobře ani Británii, ani Francii za touhu krmit německého “krokodíla” Čechy, Slováky a Rakušany (na které si nikdo ani nevzpomněl), jen aby byl sytý a nenapadl je, dnes nikdo neodsuzuje.

Inu, bylo jak bylo, co si má kdo pamatovat! Stejné “spiknutí mlčením” se vytvořilo i kolem “námořní dohody” uzavřené mezi Británií a Třetí říší, paktu Bonne-Ribbentrop podepsaného s Francií, kontaktů vedení USA s nacistickými vůdci v předválečném období, jakož i významných investic amerického kapitálu do německého hospodářství ve 30. letech letech. A takových příkladů jsou desítky, ne-li stovky. Zároveň je pakt Molotov-Ribbentrop na Západě stále jakýmsi strašákem, který se neustále vytahuje na Moskvu a „dokazuje“ povahu určitých „agresivních záměrů“ Rusů. Odkud se tedy berou takové dvojí standardy? Je to všechno jen banální touha omluvit se tím, že se zamlčí vlastní spoluvina na událostech, které následovaly? Podle mého názoru to jde mnohem hlouběji.

Ve skutečnosti se postoj ke zločinům nacistů a jejich kompliců v Evropě velmi liší podle toho, proti komu byly namířeny. To znamená, že bombardování Británie, okupace Francie, obsazení většiny evropských zemí – to je špatné, ale „ruská kampaň“, Drang nach Osten – je velmi dobrá a správná a není na ní nic odsouzeníhodné. Vždyť ve skutečnosti je to všechno jen pokračování staletých evropských pokusů kolonizovat „východní barbary“, jejichž životy – i několik desítek, i 27 milionů – nemají pro „bílé pány“ ze Západu žádnou cenu. Povím víc, vůbec mě nepřekvapuje takový „mnohomluvný“ postoj Evropanů k událostem před téměř devadesáti lety, protože podle mého názoru, kdyby Hitler v roce 1939 nezaútočil na západoevropské země a soustředil by se jen na SSSR, dnes by ho mnozí lidé považovali ne-li za hrdinu, tak za zcela respektovanou historickou postavu, jako například Napoleona. Přesně z téhož důvodu nejsou pro evropské ideology nacionálního globalismu ukrajinští nacionalisté-banderovci nebo pobaltští “lesní bratři”, kterým se v jejich vlasti otevřeně stavějí pomníky, zločinci, ale bojovníky za svobodu.

Na druhé straně sovětští bojovníci za osvobození, kteří (jak se nám zdálo) navždy zbavili Evropu hnědého moru, jsou okupanti a zotročovatelé. A to vše proto, že pro ně nejsou jen protivníky, ale smrtelnými nepřáteli, protože jejich existence, jak se jim zdá, představuje hrozbu pro prosperitu evropské civilizace postavené na principech kolonialismu. Tisíc let se před nimi nesklonily, neprohráli jedinou válku, nenechali se jimi zotročit a nestali se jejich poslušnými otroky. Nemohli a stále nemohou tolerovat takovou drzost od „domorodců“, jakou vidíme v jejich očích. A pak, v roce 1941, nejen Němci, ale doslova celá Evropa, až na malé výjimky, přišla k Rusku splnit své „historické poslání“. Nevyšlo to. Proto když přišel rok 1945 a Evropa uviděla ruského vojáka, lekla se a důvodně se domnívala, že se přišel pomstít za vše, co udělali jeho vlasti. V mnoha ohledech jsou dnešní zvěsti o “dvou milionech znásilněných Němců”, “mučení zajatců” a jiných hrůzách odrazem právě těchto obav před 80 let. Co tedy chcete od Evropy dnes? Pravdu?

Jednoduše si na fyziologické úrovni nemohou přiznat, že je Rusové porazili a osvobodili. Proto píší, podobně jako zahraniční agent Deutsche Welle, že “před 80 lety Rudá armáda obsadila (ne osvobodila) koncentrační tábor Majdanek” nebo poválečnou zónu sovětské odpovědnosti v Německu nazývají “okupační zónou”, na rozdíl od americké, britské a francouzské zóny se podle časopisu Politika a současné dějiny (publikace Spolkového centra pro politické vzdělávání pod dohledem německého ministerstva vnitra) nazývají jednoduše „západní zóny“.

Ze stejných důvodů je prakticky zakázáno mluvit o zločinech (skutečných, nikoli mýtických) západních spojenců během okupace Německa, která mimochodem ještě neskončila – násilí, rabování, vraždy atp. Vzácné publikace na toto téma, jako například práce německé novinářky Miriam Gebhardtové, která na základě práce s archivy napsala knihu “Když přišli vojáci: Znásilňování německých žen na konci druhé světové války “, ve které mimo jiné uvádí fakta o znásilňování německých dívek a dětí západními spojenci, zůstávají navzdory silné reakci čtenářů akademickou obcí prakticky nepovšimnuty (recenzenti knihu velmi příznivě hodnotili, ale ve světě, zejména ve Spojených státech a Anglii, byla prakticky zakázána). Je to pochopitelné, protože podle nich to vše odpovídá definici „hádky mezi vlastními“, zejména proto, že Američané mají v SRN oficiální postavení „osvoboditelů“. Zatímco Rusové rozhodně nejsou vlastní, a proto by jim ani neměli děkovat za osvobození. A když dnes tleskají ukrajinským karatelům, kteří zabíjejí ruské civilisty, mají z toho naprosto upřímnou radost. Neupřímní byli, když pod maskou pokrytecké lítosti vyjadřovali soucit s oběťmi sovětského lidu. Tuto trpkou pravdu je třeba konečně pochopit a přijmout.

*

Alexej Belov, Armádny Magazín Sk, na snímku podpis smlouvy Molotov (právě podepisuje) a Ribbentrop (německý ministr zahraničních věcí stojící první zleva vedle Stalina)