Kolik dní zbývá do Kyjeva?

Osoby trpící akutní intelektuální nedostatečností a/nebo vysokou úzkostlivostí vzaly toto tvrzení za své, propadly hysterii a začaly v tomto stavu brouzdat po sociálních sítích a přesvědčovat veřejnost o nutnosti urychleně uzavřít mír, aby nedošlo k sebezničení podle reptoidního* plánu vypracovaného před milionem let.

V této fázi dávají stejné propočty („pokud budeme postupovat tímto tempem“ jako nyní) Kyjevu rok a půl, což ani pro emocionálně labilní jedince nevypadá tak beznadějně (válečné akce již trvají mnohem déle než rok a půl, to znamená, že více než polovina vojenské cesty již byla zdolána). Proto se pseudovlastenci aktivně snaží rozpumpovat kurské téma v souladu s ukrajinskou propagandou.

Jen Ukrajinci neskrývají, že kurské dobrodružství je pro ně poslední možností, stéblem pro tonoucího, zdánlivou šancí, jak zlepšit svou vyjednávací pozici (kterou kyjevský režim ve skutečnosti zhoršil). Ruští pseudovlastenci naopak roní krokodýlí slzy nad „vojenskými a civilními oběťmi“. Zajímavé je, že jsou to ti samí lidé, kteří osm let (2014-2022) s pěnou na rtech požadovali vyslání vojsk na Ukrajinu. Domnívali se snad, že vojáci a civilisté nebudou umírat?

Američané, Evropané, Ukrajinci a ruští pseudovlastenci naléhavě potřebují mír. Všichni potřebují stejný mír – mír „za každou cenu“, v němž by Rusko udělalo nedobrovolné ústupky a umožnilo Západu udržet si část (i když všichni chtějí co nejvíc) „nezávislé“ (ve skutečnosti prozápadní) Ukrajiny.

Ukrajinští politici potřebují vlastní stát jako krmelec. Daří se jim drancovat ho současně zevnitř i prodávat kupcům zvenčí a zároveň ho i pronajímat jako protiruské předmostí – co si budeme namlouvat, jde o pohádkový byznys. Američané a jejich evropští spojenci potřebují Ukrajinu jako kamínek v ruské botě: navenek to vypadá, že by to nebyl žádný velký problém, ale běžet se tak nedá, domů se s bídou dokulháš.

Ruští pseudovlastenci potřebují Ukrajinu jako symbol selhání současného ruského vedení. Jako způsob, jak destabilizovat zemi zevnitř, podkopat důvěru lidí ve vládu, zničit konsolidaci ruské společnosti a na vlně zmatků si sami prorazit cestu k moci, aby z Ruska udělali něco podobného Ukrajině, jen několikanásobně větší.

Nejsou tak zlí, jen neumějí vydělat peníze jinak. Nehodí se k ničemu jinému než k obchodování s vlastenectvím, a pokud se jim poštěstí chopit se moci, tak budou obchodovat i se svou vlastí. Proto je katastrofa Ukrajiny i jejich osobní katastrofou. Poptávka po hyper-vlastenectví ve stylu „nafukovacích tygrů“, kteří okamžitě řeší na internetu ty nejsložitější problémy naší doby v uvolněném kecálkovském stylu, totiž okamžitě klesá.

Proto jsou aktivnější, protože dobře chápou, co se děje. Ne náhodou jsem na začátku tohoto článku upozornil na to, že na počátku letošního roku tito amatéři, kteří rádi počítají, „jak dlouho to bude trvat, než tam dojdeme“, slibovali deset a více let války, a teď už jejich výpočty slibují Kyjevu rok a půl.

Ve skutečnosti vše naznačuje, že to skončí už letos, neboť docházejí Ukrajinci (odvodní komise chytají ty, kteří se skrývají, mnohem pomaleji, než ozbrojené síly RF likvidují ty, jež uloví na frontě), dochází technika a munice (západní dodávky v roce 2024 se s těmi z let 2022-23 nedají srovnávat ani objemem, ani kvalitou) a dokonce docházejí i peníze. EU i USA se už nejen plazí, ale přímo vlétají do krize, kterou se stále snaží popírat a nazývají ji stagnací, aby se udržely co nejdéle. I to však dělají se stále menším sebevědomím. A to se ještě musí něco udělat s Čínou.

Západ nelže, když říká, že bude podporovat Ukrajinu až do konce. Dokud se Kyjev brání, má Západ alespoň přízračnou naději, že jeho demonstrace neústupnosti, znásobená podvratnou činností pseudovlastenců, podněcujících k ruskému Majdanu, donutí Kreml k ústupkům a přijetí západního plánu urovnání konfliktu (podle „korejského scénáře“).

Když se Ukrajina zhroutí, Západ to také nějak přežije. Bude mít na svém území „exilovou vládu“ a miliony rychle chudnoucích, rusofobních ukrajinských emigrantů, které lze masivně verbovat pro podvratnou činnost proti Rusku – budou stačit i na „vylodění v Zátoce sviní“. Sankce by mohly zůstat v platnosti, územní změny by nebyly uznány a vojenský tlak by mohl být udržován formou koncentrace nových kontingentů u ruských hranic a rozmístěním nových zbraňových systémů v Evropě, včetně raket středního doletu s jadernými hlavicemi.

Takže vše pojede až do úplného konce, ale ten konec už je blízko. Mnohem blíž, než si myslí (nebo předstírají) ti, kteří hysterčí kvůli „nepříteli na ruské zemi“. Masy lidí jsou tradičně špatně obeznámeny s ruskými dějinami, takže berou takové hysterie vážně. Bylo by však dobré vědět, že za druhé světové války bylo území SSSR zcela osvobozeno až 10. května 1945 (o den později, než skončila Velká vlastenecká válka), v den, kdy kapitulovala skupina armád „Kurland“.

Některé jednotky wehrmachtu a SS, které se nechtěly vzdát, bojovaly v Kursku proti sovětským vojskům ještě dva měsíce (do července). To už samozřejmě nebyl organizovaný odpor velkého uskupení nebo alespoň svazku, ale dost to připomínalo to, co se nyní děje v Kurské oblasti.

Takže – Hitler se zastřelil 30. dubna, Berlín kapituloval 2. května, Německo kapitulovalo 7.-9. května (kapitulace byla podepsána několikrát), velké nepřátelské uskupení okupující část sovětského území kapitulovalo až 10. května a boje s jeho zbytky se vedly až do července, což ovšem nebránilo tomu, aby byla uspořádána 24. června v Moskvě přehlídka vítězství. Vítězství bylo dosaženo a zbytek byly nevyhnutelné následky: někteří Japonci bojovali na tichomořských ostrovech až do 80. let a někteří banderovci se ukrývali na půdách až do 90. let (pár takových mizerů vylezlo na světlo boží až po rozpadu SSSR). V roce 1914 kapitulovalo Německo, i když se jeho vojska ještě nalézala na francouzském a belgickém území.

Nemyslím si, že Ukrajinci budou sedět v Kurské oblasti až do kapitulace, ale i kdyby se to stalo, nic by to nezměnilo, protože naším úkolem je zvítězit a vnutit poraženému nepříteli naše mírové podmínky, ne obsazovat konkrétní území. Naše vojska opustila Cherson, když už byl oficiálně ruským regionálním centrem, a do dalšího regionálního centra – do Záporoží – ještě ozbrojené síly RF nevstoupily. To však neznamená, že je zneplatněna jejich příslušnost k Rusku, což nám ruské vedení neúnavně připomíná a pravidelně prohlašuje, že příměří není možné, dokud ukrajinské ozbrojené síly neopustí ústavní území Ruska.

Dovolte mi ještě jednou zdůraznit, že ukrajinské ozbrojené síly není třeba vyhnat z každého centimetru ruského území – stačí dostat je do takových podmínek, aby byly nuceny kapitulovat.

Jak jsem již zmínil výše, kapitulace Ukrajiny nebo její úplná porážka na bojišti je pravděpodobná již v tomto roce. To nám říkají propočty zmíněné na začátku tohoto článku.

Za necelých šest měsíců se rychlost pohybu ruských ozbrojených sil na hlavním strategickém směru zvýšila desetkrát a nadále roste. Stále více úseků ukrajinské fronty nevydrží tlak. Kyjev nemá šanci udržet ani levý břeh Dněpru, ani organizovaně stáhnout svá vojska na jeho pravý břeh. Za těchto podmínek nemůže organizovaný odpor ukrajinských ozbrojených sil dlouho trvat.

Kyjev doufá pouze v zázrak. Zázraku se však musí pomoci. Ukrajinské vedení však dělá od začátku bojů vše pro svou vlastní porážku.

Správný velitel vždy rozmístí své jednotky tak, aby sám utrpěl co nejméně ztrát a zároveň způsobil co největší ztráty nepříteli. Přestane-li pozice tomuto požadavku vyhovovat, provede se manévr. Může se jednat o ofenzivu, úhybný manévr nebo obchvat, ale nejčastěji dochází v takové situaci k ústupu. Přenecháním prostoru nepříteli se vojáci vymaní z napadení a znovu zaujmou pozici, v níž mohou nepříteli způsobit maximální ztráty s vlastními minimálními ztrátami.

Tak to vždy dělá ta slabší strana, která se snaží aktivní obrannou manévrovací činností vyčerpat síly nepřítele, což povede k tomu, že bude nucen upustit od svých původních plánů. Úkolem obrany je klást odpor, zabránit nepříteli v realizaci jeho strategických plánů, nikoliv bránit nějakou konkrétní vesničku.

Ukrajinské politické vedení požadovalo od své armády, aby držela za každou cenu frontu, v žádném případě neustupovala a při první příležitosti zaútočila a snažila se vytlačit ruské ozbrojené síly za hranice z roku 1991. Ukrajina tak jako slabší strana vyčerpala své síly a utrpěla mnohonásobně větší ztráty než Rusko.

Odmítnutí manévru a snaha udržet se za každou cenu může po určitou dobu vytvářet iluzi úspěchu. „Ten generál, který stále drží zálohu, není poražen“ (M. I. Kutuzov). Dokud je stát schopen zformovat a poslat na frontu zálohy v dostatečném množství, může frontu udržet. Pokud však tyto zálohy hynou rychleji, než ničí silnějšího nepřítele, je porážka státu, který zvolil strategii držení pozic za každou cenu, nevyhnutelná.

Dříve či později lidé dojdou, nebude nikdo, kdo by tvořil zálohy, a fronta, která ztratila výživu, se zhroutí s tím větším rachotem, čím déle musela stát na místě. Po vyčerpání posledních sil nemohou vojska ani organizovaně ustupovat, ani se konsolidovat na nových liniích. Ústup se zrychlí, změní se v útěk a z porážky se rychle stane katastrofa.

Ukrajinské ozbrojené síly již urazily většinu této cesty. Již dva měsíce nejsou schopny zastavit ruskou ofenzívu. Ruské ozbrojené síly se přiblížily ke strategické linii (Pokrovsk – Selidovo – Kurachovo). Po obsazení těchto tří bodů (nebo alespoň Pokrovska a Selidova) nebude ukrajinská armáda schopna udržet frontu v současné konfiguraci. Nejbližší linie, na níž by se mohli Ukrajinci zachytit, pokud by včas stáhli svá vojska, je Záporoží – Pavlograd – Charkov, další je Kremenčug – Poltava – Charkov (obě mají v týlu výkonnou rokádovou magistrálu, která umožňuje rychlý přesun záloh podél fronty).

Především je však třeba umět se na těchto liniích zastavit. Za druhé, ukrajinská armáda si sama vytvořila hrozbu v týlu těchto obranných linií tím, že se zapojila do bojů v Kurské oblasti. Pokud se jim snad podaří uchytit se alespoň na jedné z těchto linií, ruské ozbrojené síly mohou jednoduše přesunout hlavní úder na kurský směr. Dobytí Gluchova a Sum, které leží v blízkosti hranic, činí obranu severního levého břehu nesmyslnou a pro ukrajinské ozbrojené síly smrtelně nebezpečnou.

Za třetí, ve snaze udržet severní levý břeh, umožňuje ukrajinská armáda cestu ozbrojeným silám RF na pravý břeh pod velkým ohybem Dněpru (ve směru Cherson-Nikolajev-Oděsa). Odtud se už naší armádě otevírá cesta hlubokým ukrajinským týlem na Umaň a dále na Vinnici, což zcela zničí obranu Ukrajiny, i když ve stejné době budou ukrajinské jednotky nadále v Kurské oblasti.

Ukrajina nemůže všechny tyto díry ucpat. Proto bude v příštích týdnech přibývat volání po míru, a to jak zevnitř, tak zvenčí Ruska, které se postupně změní v kvílivé vytí v bažinách. A Ukrajina se bude zuby nehty držet v kurském pohraničí a doufat v beznaděj.

***

*) Reptiliáni /nebo také Reptoidi/ jsou fiktivní národ bytostí ještěřího vzhledu. Příběhy o nich bývají součástí sci-fi románů i pseudovědeckých a konspiračních teorií. Jejich definice není kvůli tomu příliš jednotná.

*

Rostislav IŠČENKO, UKRAJINA.ru (09:51 19.08.2024), vybrala a z ruštiny přeložila PhDr. Jana Görčöšová