Jsem vděčen Otakaru Foltýnovi za jeho vyjádření o názorových oponentech – že jsou svině

Jeden prostý výrok, a hned vím téměř s jistotou, že ho pronesl sebevědomý hulvát, netolerantní, velmi konformní s formální autoritou, úsudkově závislý, atd. Kolik práce by dalo toto zjistit, kdyby maskoval svoje vlastnosti uhlazeným a vstřícným vystupováním.

Současně si dále zpřesňujme představu o osobách, které Otakara Foltýna do funkce nominovaly. Tak mnoho informací lze dovodit z jednoho prostého výroku!

Nebýt například veřejného vystupování paní Danuše Nerudové, mohli jsme se zásadně mýlit ovlivněni jejími tituly a zastávanou funkcí, i když z Brna známe více pozoruhodných bývalých rektorů.

Svoboda vyjadřování (nejen verbálního) je tedy pro naši orientaci v sociálním prostředí nanejvýš blahodárná.

Pamatuji doby, kdy tetování měli téměř výhradně kriminální recidivisté, prostitutky a vůbec osoby s nejnižším společenským statutem. To se značně zlepšilo a dnes můžeme z tetováží „číst“ dříve téměř nedostupné informace o jejich nositelích.

Doba vyžadující dodržování přísných norem a tedy vynucenou konformitou překáží identifikaci vlastností jiných osob. Za minulého režimu jsme se o jiných dozvídali velmi málo podobně jako za budoucího režimu, pokud se těch darebáků ve vládě nezbavíme.

Proto nám „velká listopadová“ přinesla mnohá překvapení. Lidé přestali používat ochranné zbarvení jako chameleóni. Například jeden můj kolega v zaměstnání prohlásil, že doufá, že jeho děti až budou dospělé, už nebudou umět česky. Kandidaturu (CSc.) získal za pobytu v SSSR a oba jeho rodiče byli členy normalizované KSČ. Myslím, že je dost zklamán, protože jeho děti stále ještě česky umějí.

Jan Schneider (ZDE) polemizuje s Viliamem Buchertem tvrdícím (ZDE), že v zájmu demokracie, k níž patří svoboda slova, nemají být omezovány ani urážky, nechutnosti či lži. Hranicí přípustnosti mají být výzvy k násilí. S tím Jan Schneider souhlasí, ale domnívá se, že nikdo nemá právo lhát a někoho urážet. Kloním se k názoru Viliama Bucherta, kterého osobně neznám, a nesouhlasím s přítelem Janem Schneiderem. Kdo a podle čeho rozhodne, co je lež, a co urážka?

Svoboda je velká vymoženost také proto, že nám usnadňuje orientaci ve společnosti. Například Petr Fiala je opakovaně usvědčený lhář a víme tedy o něm něco důležitého. Vnímat nějaké tvrzení jako urážku je čistě subjektivní. Velmi mnozí nemají naději, že mě urazí, protože jejich názor nemá pro mne váhu. Je to jistě zklamání pro pisatele anonymních komentářů.

A šel bych ve své podpoře svobody slova ještě dál než Buchert. Nevadí mi ani výzvy k násilí, pokud je pronášejí osoby, jejichž výzvy nelze brát vážně nebo z jiných důvodů nejsou způsobilé vyvolat jejich výzvami vážné riziko újmy osoby či skupiny osob, jimž je vyhrožováno. Komentář veřejnosti neznámé osoby nebo dokonce lajkování komentáře nestojí podle mne za povšimnutí. Něco úplně jiného je vyjadřování vlivných osob nebo pracovníků velkých médií. Eurounijní „boj proti nenávistným projevům“pokládám za velmi nebezpečný.

Hlavní problém je dvojí metr. Veřejnosti jinak zcela neznámý občan dostane za hloupý komentář pět let „natvrdo“, ale vládní zmocněnec se cítí zcela bezpečně, když veřejně vyhrožuje „vykopáním příkopů“ proti osobám s jiným názorem. Samozřejmě chápeme, že tím míní omezení jejich demokratických občanských práv. Meze svobody vyjadřování určené paragrafy definující opravdové ohrožení oprávněných zájmů jiných osob zcela postačí.

Nepřipusťme schválení vágně formulovaných paragrafů jako biče na svobodu vyjadřování. Zemští škůdci, kteří dnes sedí ve vládě, a nejenom tam, vědí, že svobodná výměna názorů ohrožuje jejich postavení. Nechtějí se zodpovídat ze svých činů.

Přicházející totalitě se musíme bránit, aby se nám tu nezabydlela. Nemuseli bychom se dožít příležitosti k jejímu svržení.

*

MUDr. Ivan David, CSc.