Degradace řemesla

Jednou ze zásadních společenských změn polistopadových let je naprostá likvidace řemesla. Přestože výroba čehokoliv by měla být hnacím motorem ekonomiky, vývoj v oblasti té skutečně řemeslné má výrazně sestupnou tendenci. Vymlouvat se na automatizaci výroby je pouhou zástěrkou toho, že jsme si zlikvidovali učňovské školství a místo začínajících rukodělných odborníků produkujeme naprosto nepoužitelnou mládež většinou neschopnou cokoliv přínosného udělat.

Chtěli li jste si v éře rozvinutého socialismu vydělat více peněz, museli jste jít tzv. do výroby. Dělník vykonávající manuální činnost, navíc s určitou odborností, byl nejen váženým občanem, ale také lépe finančně ohodnocený, než třeba úředník, učitel či prodavač. I komunistům bylo vcelku logicky jasné, že je mnohem lépe uživí produktivní lidé než ti sedící v kancelářích. Dokonce ani lékaři se neměli lépe oproti těžce pracujícím v průmyslu, dolech či v zemědělství. Tedy pokud nezapočítáváme různé úplatky a úlitby ze strany pacientů a jejich rodin. Přestože tedy byla nastolena určitá rovnost platů, ze které se vymykali horníci jak na uhlí, tak i na uranu, účastníci zahraničních i vnitrostátních montáží, také ti pracující třeba na ražbách tunelů pro metro či pro sítě pod Prahou (kolektory), poctivý řemeslník se neměl nikdy hůře, než buzerující úředník.

Doba, kdy čistá práce začala převažovat nad tou, u které se můžete umazat, nás stahuje do propasti. Jistě, technologie pokročila velmi daleko, robotizace výroby v mnoha oborech ulehčuje lidem práci, nicméně i tyto vyspělé stroje musí někdo vytvořit, udržovat, a nakonec i likvidovat. Nic nevznikne samo od sebe. Výroba i údržba čehokoliv je prostě spojena s lidskou prací a naším umem. A chrlí li školství stotisíce nepoužitelných lidí místo podobného počtu učňů majících za sebou čtyřletou praktickou výuku v některém z důležitých oborů, nemůžeme ani doufat v rozvoj průmyslu a zemědělství.

Ukázkou zcestného směřování naší země po roku 1989 je likvidace továren. Třeba pražské Vysočany byly průmyslovou čtvrtí a sídlem několika značek. I když komunisté dlouho dokázali tvořit ve fabrikách získaných jako prvorepublikové dědictví, aniž by je nějak dramaticky modernizovali, díky lidem pracujícím v nich udrželi tehdejší Československo na špici v RVHP, a dokonce nebýt jisté brzdy v zákazech, nařízeních a povinné spolupráci se Sovětským svazem, určitě bychom byli schopni konkurovat Západu ve více oblastech, než tomu ve skutečnosti bylo. Nicméně jsme si udržovali minimální zadluženost, výsadu země s největším množstvím soukromníky vlastněných nemovitostí, především chat a rodinných domů, v čemž ostatně patříme na světě údajně na druhé místo i nyní, je to počítáno na počet obyvatel. A byli jsme schopni vyrábět vše od šroubku až po obrovské turbíny.

Doba se změnila. Z Vysočan zmizely všech výrobní podniky, místo nich jsou tam byty a kanceláře. Absolutní většina tam žijící místo produktivní činnosti dřepí v kancelářských židlích a nic nevyrábí a ani neudržuje. Stejný osud má plno dalších městských čtvrtí po celé republice. Řemeslo, ač má stále zlatější dno, se stalo pro většinu rodičů nepředstavitelnou cestou pro jejich děti. ,,Učňáky“ už neexistují, nebo v nich mají minimum učňů, ostatně už ani nemá kdo je odbornosti učit. Za dnešními padesátníky už nenásleduje generace schopná vzít do ruky nářadí a mluvit u toho česky. Nebýt Ukrajinců prchajících před mobilizací, neměli bychom dostatek lidí v skomírajícím průmyslu, stále chudších službách, v zemědělství. O instalatéra, topenáře, elektrikáře či zámečníka už skoro nezakopnete. A co je paradoxem, chybí i lékaři, zubaři a v podstatě kompletní zdravotnický personál či lidé pracující v terénu v oblasti sociální péče. Za to úředníků a kancelářských máme tolik, že bychom je mohli exportovat do celého světa.

Nakonec malý postřeh. Všimněte si, že za socialismu byla naše filmová a televizní tvorba postavena na příbězích obyčejných lidí a mapovala životy převážně skutečně pracujících spoluobčanů. S přívalem americké kinematografie se mnohé změnilo a hlavní hvězdy tamních trháků u nás promítaných už zdaleka nejsou postavami od soustruhů, svářeček či z kombajnů.  Většinou jde o obchodníky, manažery, vidíme osazenstvo kanceláří, bank, mobilních operátorů, dokonce už i automechanici či zahradníci pomalu končí. A všude pronikají roboti, kyborgové a další obživliny. Prostý člověk schopný něco tvořit rukama je prostě i v tomto světě nezajímavý. Nejsme pesimisté, ale docela by nás zajímalo, kdo tu bude něco vyrábět, až generace tzv. Husákových dětí skutečně odejde do důchodu. Ten okamžik se politici snaží z mnoha důvodů oddálit, ale jednou prostě přijít musí. Kdo tu bude skutečně vydělávat a posouvat Českou republiku k lepším zítřkům? Znáte snad odpověď? Politici to nebudou.

*

Jindřich Kulhavý, iNadhled