Chorvatská „Bouře“ a speciální vojenská operace

4. srpna 1995 zahájily armády Chorvatska a Bosny a Hercegoviny operaci Bouře, jejímž cílem bylo zlikvidovat Srbskou Krajinu. Začala jedna z největších etnických čistek v moderní Evropě.

Srbové a Chorvati žijí na Balkáně v těsném sousedství již více než tisíc tři sta let. Tyto slovanské kmeny sem přesídlily z území dnešní Ukrajiny na počátku 7. století n. l. v době Avarského kaganátu*. Srbové a Chorvati mluví prakticky stejným jazykem (po staletí se mu říkalo srbochorvatština), rozděluje je však náboženství: Chorvati jsou katolíci, Srbové pravoslavní. Srbové žili na území dnešního Chorvatska již od vzniku prvních chorvatských států v 8. století, avšak většina Srbů se přestěhovala do chorvatských zemí během útěku před Turky v 15. – 16. století, kdy se osmanská říše zmocnila Srbska a Bosny.

Právě tehdy vznikla Srbská Krajina, území Chorvatska, obývané převážně Srby. Uherský král Matyáš Korvin (od 11. století byly chorvatské země pod uherskou nadvládou) osvobodil Srby od daní a zaručil jim svobodu vyznání, museli však bránit hranice před tureckými nájezdy. Srbští uprchlíci získali později od habsburské monarchie, která spolu s Chorvatskem anektovala i Uhry, status pohraniční domobrany. Výměnou za půdu doživotně bránili hranice říše proti Turkům (tuto zkušenost využilo Rusko při vytváření kozáckých osad).

Po rozpadu Rakouska-Uherska se prakticky všechny jeho jihoslovanské země dobrovolně staly součástí Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, později Království Jugoslávie. Tento stát však byl centralizovaný, proto brzy přestal vyhovovat náladám chorvatských elit, které si přály výraznou autonomii nebo nezávislost. To zkomplikovalo srbsko-chorvatské vztahy a způsobilo řadu politických krizí. Po okupaci Jugoslávie nacistickým Německem a jeho spojenci v roce 1941 vznikl Nezávislý stát Chorvatsko (který zahrnoval území dnešního Chorvatska, Bosny a Hercegoviny a část Srbska) v čele s chorvatskými fašisty – ustašovci. Ti se hlásili k velko-chorvatské myšlence a vyznačovali se extrémní srbofobií, která vyústila v genocidu Srbů, Židů a Cikánů.

Přesný počet srbských obětí není znám, pohybuje se od 197 000 /podle chorvatské verze/ po 800 000 /podle srbské verze/, přičemž značná část obětí zemřela v chorvatských koncentračních táborech. Asi 240 000 Srbů bylo násilně obráceno na katolickou víru a dalších 400 000 bylo nuceno uprchnout do Srbska. Tyto události změnily etnickou mapu území dnešního Chorvatska, Bosny a Hercegoviny i Srbska a měly mimořádně negativní dopad na vztahy mezi Srby a Chorvaty. Po osvobození celého území Jugoslávie a vzniku Socialistické federativní republiky Jugoslávie získali Srbové v Chorvatsku status konstitutivního národa rovnoprávného s Chorvaty.

V roce 1990 se konaly v celé Jugoslávii volby, v nichž kandidoval větší počet stran. V Chorvatsku zvítězilo Chorvatské demokratické společenství (HDZ), které se vyslovilo pro odtržení od SFRJ a pro ústavní změny. Srbové, žijící kompaktně v Chorvatsku, podporovali buď Srbskou demokratickou stranu umírněného politika Jovana Raškoviće, nebo komunistická či socialistická hnutí. Po volbách se tak ocitli bez zastoupení v chorvatské vládě a formálně se stali pouze jednou z národnostních menšin. Požadovali tedy alespoň kulturní autonomii, která jim byla odepřena.

Situaci v Chorvatsku ještě zhoršila nacionalistická opatření nové vlády. Zvláště ostrou reakci Srbů vyvolal výrok prezidenta republiky Tudjmana, že Chorvatsko nebylo za druhé světové války jen nacistickým subjektem, ale vyjadřovalo i tisícileté touhy chorvatského národa. Budoucí prezident země Stipe Mesić zase prohlásil, že jedinou srbskou zemí v Chorvatsku je ta, kterou si Srbové přinesli na podrážkách svých bot. Srbsko-chorvatský jazyk byl přejmenován na chorvatštinu, nejprve byl změněn název a poté i gramatické normy jazyka. V úřední korespondenci i v médiích bylo zakázáno používat cyrilici, ze školních osnov byly odstraněny texty o srbských dějinách, srbských spisovatelích a básnících. Srbové, pracující ve státních institucích, byli nuceni k podpisu “listin věrnosti” nové chorvatské vládě. Ti, kteří to odmítli učinit, byli okamžitě propuštěni ze všech funkcí a systém ministerstva vnitra byl „očištěn“ od Srbů totálně.

V srpnu 1990 až únoru 1991 vznikla v Srby obývaných částech Chorvatska Srbská autonomní oblast Krajina /SAO Kninska Krajina, později SAO Krajina/, jež vyhlásila 28. února odtržení od Chorvatska a připojení k Jugoslávii. Na jaře 1991 začali do Krajiny přicházet srbští uprchlíci z území kontrolovaných Záhřebem. Část z nich pak odešla do Srbska nebo Černé Hory, ale asi 100 000 jich v Krajině zůstalo. Na druhé straně z Krajiny uprchlo nebo bylo vyhnáno více než 220 000 Chorvatů. V létě 1991 vypukly v Srbské Krajině boje mezi chorvatskými polovojenskými jednotkami a silami chorvatského ministerstva vnitra na jedné straně a srbskými milicemi na straně druhé. Dne 19. prosince 1991 vyhlásili srbští autonomové suverénní Republiku Srbská Krajina (RSK). Podle přijaté ústavy byla RSK “národním státem srbského národa a všech občanů, kteří v něm žijí”.

V lednu 1992 byly – díky mezinárodnímu zásahu – ukončeny rozsáhlé boje a do Republiky Srbská Krajina byly vyslány síly OSN (UNPROFOR). “Modré přilby” se nacházely na linii střetu mezi srbskými a chorvatskými jednotkami, aby zastavily palbu a kontrolovaly stahování těžkých zbraní z frontové linie. Síly OSN však ve skutečnosti nebránily pravidelným chorvatským ofenzivám, ani obsazování území Srbské Krajiny chorvatskými jednotkami. V letech 1994-95 začala za mezinárodní podpory, včetně ruského zprostředkování, jednání mezi chorvatským vedením a RSK (Republika Srbská Krajina) o normalizaci hospodářských vztahů, návratu uprchlíků atd. Pro Záhřeb to však byla jen zástěrka pro přípravu vojenského řešení “srbské otázky”.

Ve dnech 1. – 3. května 1995 obsadila chorvatská armáda, která překonala srbskou obranu, jednu z oblastí Srbské Krajiny, Západní Slavonii, a fakticky ji zlikvidovala. Výsledkem operace byl exodus většiny srbského obyvatelstva z regionu a masivní ztráty na životech civilistů. Ve snaze zmařit chorvatskou ofenzívu nařídil prezident RSK Martić ostřelování Záhřebu, které bylo později označeno za válečný zločin, ale zastavit chorvatskou ofenzívu se nepodařilo. 4. srpna 1995 začala operace Bouře, během níž chorvatská armáda a policie, podporovaná jednotkami bosenských Muslimů, obsadila za necelý týden hlavní část Srbské Krajiny. Již 5. srpna obsadili Chorvati hlavní město Republiky Srbská Krajina, Knin. Toto datum je nyní chorvatským státním svátkem, Dnem vítězství a vděčnosti vlasti.

Během operace Bouře uprchlo z území Srbské Krajiny 230 – 250 000 Srbů a chorvatští vojáci se dopustili mnoha válečných zločinů proti kolonám uprchlíků a zbývajícímu civilnímu obyvatelstvu, včetně masakru ve Dvoru a v Grubori. “Mírové síly” OSN se ani nepokusily chorvatským akcím zabránit.

Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii, který následně odsoudil generály Gotovinu a Markače, uvedl, že operace Bouře byla součástí společného zločinného spiknutí organizovaného chorvatským vojenským a politickým vedením. Jejím cílem bylo vyhnat Srby z Chorvatska a osídlit Krajinu Chorvaty, což se také plně podařilo.

Přitom pouze Východní Slavonie, příhraniční region Republiky Srbská Krajina, byla připojena k Chorvatsku mírovou cestou díky mezinárodnímu zprostředkování, které vyvrcholilo rezolucí Rady bezpečnosti OSN z 15. ledna 1996. Všeobecně se však ví, že likvidace Republiky Srbská Krajina byla možná jen díky politice jugoslávského vedení, které neudělalo pro ochranu statisíců Srbů vůbec nic.

Od samého počátku ozbrojeného konfliktu v Donbasu hlásají ukrajinští politici a propagandisté, že je třeba vše řešit podle “chorvatského scénáře”. Ani podpis minských dohod a tlak mezinárodního společenství na jejich plnění, ani vůle občanů Ukrajiny, vyjádřená ve volbách – naprostá většina si přála ukončení války v Donbasu – nezchladily válečnický zápal oficiální ukrajinské vlády.

Dne 25. července 2019 prohlásil ukrajinský velvyslanec v Chorvatsku a v Bosně a Hercegovině Alexandr Levčenko, že “chorvatský scénář” je pro Ukrajinu správnější”. Diplomat vzápětí dodal, že měl na mysli “scénář vstupu mírových sil”. Chování „modrých přileb“ během operace Bouře zřetelně ukazuje, že ve skutečnosti pomáhaly ústředním orgánům v boji proti povstalcům, v což zjevně doufali i v Kyjevě.

Uznání donbaských republik a jejich následné začlenění do Ruska však tyto plány zmařilo.

***

*Avarský kaganát existoval v letech 562 – 823. Byla to multietnická mocnost, z hlediska jedněch patrně mongolsky mluvící etnická skupina, jiní vědci tvrdí, že to byl kmenový svaz turkicky mluvících kmenů. V dobách svého rozkvětu zahrnoval území současného Maďarska, Rakouska, Slovenska, Bavorska /částečně/, Polska, Ukrajiny, Chorvatska a Srbska. Na krátkou dobu ovládl i východní Evropu včetně části Kyjevské Rusi. Nejvyšší moc patřila kaganovi, kterého volilo lidové shromáždění.

*

Oleg Chavič, UKRAJINA.ru (15:58 04.08.2024), vybrala a z ruštiny přeložila PhDr. Jana Görčöšová