Boj se systémem je zatím nerovný

Třicetpět let od přelomového roku 1989 uběhlo skutečně rychle. Mnohé se za tu dobu změnilo, přičemž k převratnému vývoji pomohly především komunikační technologie. Jestliže i po tolika letech není problém jezdit v tehdejších autech, vynecháme li tedy pokusy pomocí legislativy a hnusných přísad do pohonných hmot tomu zabránit, pak například telefonní či televizní přístroje a počítačová technika prošly skutečně revolučními změnami a tehdejší kousky patří do muzea.

Bohužel to, co se nemění, je zcela systematický způsob vládnutí elit. Přestože lidstvo prošlo dlouhým vývojem a různými společenskými uspořádáními, měli jsme tu různé druhy zřízení střídající se od prvobytně pospolné společnosti, přes různá kmenová uskupení s náčelníky a šamany, císařství, království, velké i menší říše a otroctví směřující až do republik, kapitalismu a socialismu, elity se nemění. Ve všech těchto etapách bylo vždy u moci určité panstvo, které si nárokovalo právo vládnout a zneužívat svého výsadního postavení k vlastnímu lepšímu bytí. To jediné je jistou osou spojující stovky našich generací. A platí to i dnes, dokonce možná více než kdy jindy.

Současnost je alarmující. Budeme li se zabývat především Českou republikou, je přímo tragická. Kam jsme se dostali za posledních 100 let? Od prvorepublikového nadšení a vzestupu jsme vkročili přímo do područí nacistů za 2.světové války. Po osvobození Rudou armádou se tři roky země otřepávala, zcela logicky vyšly Benešovy dekrety, bohužel se však ukázalo, že komunisté budou mít na pár desetiletí navrch. V roce 1968 jsme chtěli zcela tradičně pošvejkovsky inovovat stranu, nicméně rozkol přímo v ní způsobil další katastrofu v podobě vstupu některých vojsk Varšavské smlouvy a následnou normalizaci. I v ní ještě vznikla Charta 77, byla však potlačena a dalších 12 let jsme si ,,užívali“ socialismu. Celou dobu tu lidé toužili po svobodách blízkých těm, o kterých si mysleli, že jsou na Západu běžné. O to snadněji jsme skočili na špek a v roce 1989 se začaly tvořit dějiny rozvinutého kapitalismu i u nás.

Jen málokdo tehdy pochopil, že výměna stráží není výsledkem útlaku lidu, ale jedná se o jakýsi scénář, který byl připraven a zároveň umocněn nadšením davu. Havel byl na startovní čáře předurčen k několika úkolům, které částečně splnil. Kapitalizace společnosti, čtětě příprava na rozkradení nashromážděného státního majetku, se povedla na výbornou a Čechům nic českého mimo nových dluhů nezůstalo. Rozděleno bylo vcelku lidnaté Československo, zničen domácí průmysl, nepatří nám ani voda vyvěrající z našich hor. Nemáme nic, jenom blbou vládu schopnou nechat se příště zvolit  potomky Sudetských Němců. Změnily se mezilidské vztahy, rozpadly komunity držící pospolu za socialismu a snad jedinou organizací udržující si historickou posloupnost je Sokol.

Dokonce i církev se dostala pod liberální vliv a takový páter Halík patří mezi největší gaunery polistopadového období. A to nesmíme zapomenout na snahy Havla prorazit právě Benešovy dekrety. U sebe a knížete Schwarzenberga nijak nečekali a vzali si zpět, co bylo jejich předkům právem za kolaboraci s nacisty odebráno, nicméně tlak na pokračování v této činnosti stoupá a Pětikoalice už by neměla problém Benešovy dekrety zrušit. Jen má obavy z občanů. Přesto s nacisty kamarádí, viz beseda s příslušníky postbanderovského Azovského pluku v Praze či jejich podpora na Ukrajině. Kam odešla vděčnost k vítězům nad fašismem z roku 1945?

A tak přišel opět čas na potřebu změny. Bohužel boj proti systému je zároveň střetem s kapitálem vloženým do vzniku současné situace. Demonstrace nic nevyřešily, společnost je totiž nejednotná. Politici mají obrovskou moc a jdou na ruku další mocenské klice, tedy korporátům, bankám a nejbohatší třídě. Za to jsou dotováni a korumpováni s tím, že si mohou část vládnutí uzmout pro sebe. K tomu jim slouží i proliberální média a celé toto nadnárodní spojení ovládané zvenčí zhoršuje naše životy mírou nezměrnou. Boj proti tomu je v podstatě bez podpory široké veřejnosti ovlivněné nejednotou a převýchovou mládeže pro zájmy elit nemožný.

Je tedy logické, že přes nespokojenost velké části společnosti, navíc nedávno poštvané proti sobě uvnitř covidem, se do odboje proti vrchnosti opět zapojují především nositelé odkazu partyzánského odboje. Většinou jde o autory různých textů opět se scházející porůznu mimo veřejná místa, blogeři, zdravá a nezbabělá část umělecké scény. Tím to zatím končí, protože buřiči jsou trestáni podobně, jako za předešlého socialismu. A dokud se nespojíme a nepůjdeme hromadně proti systému nastolenému liberály a jejich loutkovodiči, budeme dále stahováni ke dnu bez možnosti nadechnout se. Kolik toho jste ještě ochotni snášet, než se rozhodnete vzepřít se? Nebo vám všem vyhovuje klesající životní úroveň, zvyšující se ceny všeho, mizející svobody a riziko vyvlastňování, byť skrytého za daně, poplatky a pokuty? Není už čas přemýšlet a vzít obrazně cepy do rukou a jít bojovat za lepší budoucnost? Jen se ptáme, zda li o tom aspoň přemýšlíte.

*

Jindřich Kulhavý, iHadhled