Velký valčík generála Artěmjeva: 80 let od přehlídky německých zajatců v Moskvě

Americký muzikál „Velký valčík“ /The Great Waltz, 1938/ je filmovým ztvárněním jedné z epizod života krále valčíků Johanna Strausse. Film byl v SSSR velmi populární – v roce 1940 jej vidělo přes 25 milionů sovětských občanů. Byl to jeden z nejoblíbenějších Stalinových filmů. Není divu, že titul byl použit také pro jednu z nejlepších “her” tohoto “dramatika”.

Na německém velitelství nebyli žádní fanoušci H. G. Wellse. Proto Němci zpočátku vůbec nechápali, co se děje, když se na opevnění skupiny „Střed“ místo očekávaných partyzánských oddílů vyvalily z neprostupných polesských bažin čtyři armády a dva tankové sbory 1. Běloruského frontu armádního generála Konstantina Rokossovského.

I když… Co se děje, bylo jasné už o dva dny dříve – 22. června 1944 vojska 1. pobaltského frontu Ivana Bagramjana prolomila při rozvědce bojem německou obranu a postoupila o 5-7 kilometrů. Následujícího dne prolomil německou frontu 1. běloruský front Ivana Čerňachovského. Právě to, co bylo 23. června ještě pouhou operační krizí, se změnilo 24. června v naprostou katastrofu, srovnatelnou s katastrofou na západní frontě v červnu 1941.

Již 3. července byl osvobozen Minsk. V té chvíli, zbavena letecké podpory (téměř veškeré letectvo bylo nasazeno na odražení spojeneckého vylodění – operace Overlord začala 6. června), přestala prakticky existovat skupina armád „Střed“. Během pouhých dvou týdnů ztratili Němci asi 400 000 mužů. Jen generálů bylo zajato 21.

Tempo sovětské ofenzívy a odhady německých ztrát byly takové, že se mezi spojenci začaly šířit pochybnosti – je to vůbec možné? Ano, psal se už rok 44, ale přeci jenom – jednalo se o Němce… Navíc se začaly v týlu i na frontě znovu objevovat divize, které byly podle sovětských údajů poraženy. Z propagandistických důvodů byla čísla divizí vyřazených z bojů v důsledku sovětské ofenzivy přiřazována k novým formacím.

Když se tyto zvěsti dostaly ke Stalinovi, rozhodl se, že je nenechá rozvinout až do morbidnosti a nařídil valčík. Režisérem inscenace byl jmenován generálporučík NKVD Pavel Artěmjev, velitel Moskevského vojenského okruhu. Mimochodem, jednalo se o zkušeného režiséra – velel přehlídce 7. listopadu 1941 a později zabezpečoval generální režii přehlídky vítězství 24. června 1945. Hlavní rozhodnutí byla zřejmě přijata v posledních červnových dnech nebo na začátku července a převoz zajatců začal 14. července.

17. července 1944 prošla ulicemi Moskvy v rámci operace Velký valčík celá armáda 57 600 německých vojáků a důstojníků. Přehlídku německých vojsk v Moskvě slíboval už na podzim roku 1941 Adolf Hitler, ale jeho představa byla asi poněkud jiná…

Zajatci byli přiváženi přímo z fronty, přičemž byli vybíráni ti, kteří byli zdraví a dostatečně silní, aby mohli ujít poměrně dlouhou vzdálenost (mimochodem, lékaři nevěděli, proč a za jakým účelem zajatce vybírají).  Vyžádalo si to také přidělení 40 ešelonů – což nebyl zrovna jednoduchý logistický úkol. Z fronty přijížděly vlaky většinou prázdné, proto bylo třeba upravit jejich jízdní řády tak, aby soupravy mohly projíždět na frontu. Zajatci byli soustředěni na hipodromu v Chorošově a na stadionu Dynama na Chodynském poli.

Němci měli k dispozici vodu – dost na pití, ale ne dost na umytí, byli vydatně krmeni, dostávali také suché příděly (chléb a sádlo). Nepřevlékali se: chodili tak, jak byli – otrhaní, upocení a špinaví, často bosí.

V čele kolon stála skupina 19 generálů a 6 plukovníků, kteří si na rozdíl od ostatních směli dát do pořádku uniformy a nosit vyznamenání: generálmajor Gottfried von Erdmansdorf, bývalý velitel Mogileva, generálmajor Günther Klammt, velitel 260. pěší divize, velitel 27. armádního sboru, generál pěchoty Paul Völkers, velitel 45. pěší divize, generálmajor Joachim Engel, velitel 53. armádního sboru, generál pěchoty Friedrich Golwitzer a další. Dva z nich byli později oběšeni za válečné zločiny.

Obě kolony procházely podél Sadavovo kalca /Zahradního okruhu/ tak, aby se dostaly do blízkosti představitelů hlavních diplomatických misí spojenců.

O bezpečnost se staralo 16 000 mužů z konvojových jednotek. Jejich úkolem nebyla ani tak eskorta (zajatci byli demoralizovaní a vystrašení a představovali nebezpečí jen svou masou), jako spíše ochrana před Moskvany – úřady se obávaly incidentů.

Ukázalo se však, že obavy byly zbytečné a bezpečnostní opatření přehnaná. Moskvané, kteří byli o události informováni rozhlasem v sedm hodin ráno, sledovali podívanou většinou mlčky. Zpráva Lavrentije Beriji se zmiňuje o výkřicích z davu a několika pokusech o útok, které však byly zmařeny eskortou. Vzhledem k dané situaci lze tyto incidenty považovat za zcela bezvýznamné.

Překladatel Valentin Berežkov potom napsal: ” … později se mi naskytla v západním Německu možnost setkat se s některými účastníky “přehlídky” německých zajatců v ulicích Moskvy. (…)  Obávali se, že se stanou obětí pomsty, že budou “pěšky vyhnáni až na Sibiř”, kde všichni umrznou. A předtím, jak si mysleli, budou vedeni rozzuřeným davem, aby mohl dát průchod své zlobě a nenávisti. (…) Moji respondenti neustále říkali, že žasnou nad výdrží a klidem Moskvanů, kteří je pozorovali”. Známá autora článku (bylo jí tehdy devět let) mu vyprávěla, že se trápila tím, že u sebe neměla ani kousek chleba – jeden z vězňů byl tak zubožený a připomínal jí jejího dědečka…

Poprvé od roku 1941 projely trasu za kolonami kropicí stroje. Obvykle se zdůrazňuje, že jejich průjezd měl symbolický význam, ale ve skutečnosti panovaly jisté obavy – vždyť vězni, z nichž někteří nejedli několik dní, byli nakrmeni mastnou kaší… Později si účastníci této “přehlídky” stěžovali na žaludeční potíže a je docela možné, že se to neobešlo bez trapností.

16. srpna 1944 se uskutečnil podobný pochod německých válečných zajatců v Kyjevě: městem prošla kolona 36 918 válečných zajatců, včetně 549 důstojníků.

V roce 1949 podepsal SSSR třetí Ženevskou úmluvu o zacházení s válečnými zajatci, která podobné pochody zakazovala. Tím byla zrušena tradice zavedená egyptskými faraony – po vítězstvích ukázat nejen vítěze, ale i poražené.

Dne 25. srpna 2014 prošla Doněckem kolona ukrajinských zajatců (celkem asi 50 osob).

V červnu a červenci 2022 se objevila v Moskvě dvě náměstí: náměstí Doněcké lidové republiky a náměstí Luhanské lidové republiky. Jejich symbolický význam je stejný jako u průvodu zajatců – na těchto náměstích se nacházejí velvyslanectví USA a Velké Británie.

*

VASILIJ STOJAKIN, UKRAJINA.ru (07:59 17.07.2024), vybrala a z ruštiny přeložila PhDr. Jana Görčöšová

*

*

Vážení čtenáři, texty, které přejímáme a překládáme z jiných zdrojů, sice nemusí vždy odpovídat názoru redakce, ale uveřejňujeme je proto, aby vyvažovaly jednostrannou ulhanost a překrucování českých médií a ukázaly jiné pohledy na politické, kulturní a společenské problémy. Věříme, že naši čtenáři to chápají a proto náš web v hojném počtu navštěvují.

Děkujeme i za podporu Nové Republiky finančními dary na konto FIO banky:

2300 736 297 / 2010

Pokud se rozhodnete přispět, napište do zprávy příjemci, že se jedná o dar.

Všechny texty autorů a překladatelů Nové Republiky jsou volně šiřitelné.

*