Ukrajinské štěstí: žít na dluh, platit krví

Ukrajina nemá ekonomiku, ale má ekonomy. Ne, není to tak směšné, jak se zdá, protože každý stát musí z něčeho žít: platí platy státním zaměstnancům a příspěvky mezinárodním organizacím, platí propagandu, armádu a zahraniční politiku. Obvykle se na tyto účely vynakládají daně a různé druhy odvodů (cla, spotřební daně atd.).

Pokud stát svou ekonomiku zabil, jako to udělala Ukrajina, hlavní položky rozpočtových příjmů prudce klesají. Lidé sice pracují v podnicích, ale pokud je ekonomika mrtvá, většina podniků nepracuje, a proto také samy neplatí daně a neposkytují práci lidem, kteří zase, protože nemají žádný příjem, neplatí ani daň z příjmu.

Když není výroba, není ani zpracování, klesá vývoz a dovoz, klesá obrat přístavního nákladu a cla. Obecně lze říci, že všechny zdroje příjmů do státní pokladny najednou vyschnou. Ale žít se přece nějak musí.

A Ukrajina žije. Navíc vede vleklou válku, a to také není levná záležitost, k zastavení války se však Kyjev nechystá. Opakovaně zvyšuje platy vojákům a další různé platby, a ty jsou poměrně vysoké. To, že se mnohé z nich k řadovým vojákům nedostanou, nijak nezbavuje rozpočet zátěže. Peníze jsou v něm stále zahrnuty, jenom je rozkrádají velcí i malí šéfové. Ale stát to všechno stále platí.

Ukrajina také pravidelně prohlašuje, že je připravena nakoupit ty typy zbraní, které jí nechtějí dodat v rámci západní vojenské pomoci, ale které by Kyjev rád měl. Moderní zbraně jsou drahé, a pokud jde o jejich prodej válčící zemi, která potřebuje tolik zbraní a munice, že zásoby NATO byly vyčerpány za rok a půl bojů (již na podzim 2023), cena se okamžitě zvyšuje na dvojnásobek, trojnásobek i více.

Ale Ukrajina má peníze na všechno. Dokonce i na ekonomy. A na ty utrácí Kyjev v první řadě – a sumičky jsou opravdu slušné. Vždyť to byli právě ekonomové, kteří vymysleli způsob, jak žít bez ekonomiky a bez problémů s financemi.

Přesněji řečeno, jejich západní kolegové jim napověděli, jak se to dělá, a na ukrajinské ekonomy zbyl těžký propagandistický úkol. Ne každý národ lze hravě přesvědčit, že bude možné vybudovat šťastný život podle západních receptů. Pověst Západu totiž nijak moc nepřispívá k důvěře ani v politických, ani ve finančních otázkách.

Ukrajinci se však bránili jenom krátce, protože vlastně něco takového sami instinktivně už dávno hledali, a jakmile jim bylo nabídnuto, aby použili západní recept na bezpracný blahobyt, souhlasili.

Trik byl jednoduchý – nemusíte vůbec pracovat, továrny se dají (a dokonce by se měly) prodat do šrotu. Stačí se jen dobře chovat a plnit všechny politické a ekonomické požadavky Západu. Za to vám půjčí tolik, kolik budete chtít. A každý jednotlivý Ukrajinec také nebude nic vracet – vždyť je to státní dluh – a Ukrajinci se se státem nikdy moc neztotožňovali.

Těm nejopatrnějším, kteří se ptali, jak bude stát splácet dluhy, které nashromáždil, když nemá nic než občany, z nichž snad nechce stáhnout tři kůže, aby splatil své dluhy, bylo vysvětleno, že stát nebude splácet nikomu nic – dluhy budou nakonec odepsány za dobré chování.

Hosana! „Volňásky!“ Ukrajinci si uvědomili, že dlouho očekávaný blahobyt, v nějž věřili po celé generace, ale nikdo jim nedokázal vyjít vstříc, teď konečně přišel. Touha po snadném životě za západní peníze nebyla jediným, ale jedním z hlavních faktorů, které hnaly davy Ukrajinců na Majdan. Ukrajinci neměli rádi ty politiky, kteří říkali, že k tomu, aby se dobře žilo, je třeba tvrdě pracovat. Proto je označovali za proruské.

Občané nezávislého ukrajinského státu jsou v podstatě živým příkladem toho, že všichni lidé jsou stejní, jejich způsob myšlení a styl chování je diktován životními podmínkami. Dokud byli současní Ukrajinci Rusy, žili jako všichni Rusové – ne že by nějak zvlášť toužili po tom, že budou orat od rána do večera, ale od práce jednoduše neutíkali. Když se stali obyvateli limitrofního státu, převládla u nich limitrofní psychologie, která diktovala potřebu přimknout se k někomu silnému a bohatému, aby je nakrmil, napojil a chránil výměnou za politickou loajalitu.

Inspirativním příkladem bylo zrušení dluhů Polska za jeho snahu o rozbití CMEA a OVD. Ukrajinci se oprávněně domnívali, že oni udělali v zájmu Západu mnohem více než Poláci. Proto ukrajinští ekonomové minulý týden vyli rozhořčením, když se dozvěděli, že MMF nehodlá dluhy odepsat. A pokud neodepisuje dluhy MMF, znamená to, že Západ neodepisuje ani dluhy na úrovni států.

Za svou touhu žít na dluh platí Ukrajinci vlastní krví – Západ je poslal do války s Ruskem a nyní cynicky (protože veřejně a neskrývaně) vypočítává, kolik kanónenfutru ještě Ukrajina má, protože jakmile dojde, je třeba urychleně zahájit konstruktivní dialog s Ruskem, jinak bychom museli válčit sami, a takhle Západ nehraje.

Stejný faktor (nejen on, ale i on) vysvětluje schizofrenní paradox ukrajinského vědomí, kdy každý z Ukrajinců zvlášť je pro mír za jakýchkoli podmínek, ale všichni společně jsou pro válku až do nedosažitelného vítězství.

Jde o to, že, jak jsem již uvedl, Ukrajinci se se státem neztotožňují. Proto je ani nezajímá, zda Západ dluhy odepíše, nebo ne – účty přece platí stát.

Ukrajinci jsou přesvědčeni, že peníze nedostává každý jednotlivec, ale oni všichni jako kolektiv dobře se chovajících lidí. V jejich souřadnicovém systému chovat se dobře znamená plnit jakákoli přání Západu, zejména teď to znamená bojovat proti Rusku do posledního Ukrajince.

Každý Ukrajinec zvlášť však chápe, že do posledního – je jenom obrazné vyjádření. Každý nebude zabit. Zároveň však nechce být mezi mrtvými. Chce žít a užívat si západních svobod. Proto se jednotliví Ukrajinci pečlivě vyhýbají mobilizaci: utíkají do zahraničí, skrývají se, utíkají před představiteli vojenských odvodních komisí, perou se s nimi, vycházejí na ulici převlečeni za ženy atd.

Ale všichni dohromady podporují válku a jsou připraveni zabít každého, kdo by je chtěl přesvědčovat o potřebě míru. Koneckonců Západ platí za mír s Ruskem mnohem méně než za válku s ním. Průměrný Ukrajinec se tedy domnívá, že každý, kdo agituje pro mír, mu prakticky krade peníze z kapsy, a proto si zaslouží co nejpřísnější trest.

Ale ukrajinská teorie “volňásků” předpokládá, že za peníze přidělené všem zaplatí jen ti, kteří ve válce zemřou nebo budou zmrzačeni. Pro ně a pouze jenom pro ně to nebude zadarmo. Na Ukrajině není “nefachčenko” jen Zelenskyj, ale devět lidí z deseti. Nikdo nechce umírat, aby si to ostatní potom užili. A tak se ukazuje, že jednotlivě sice před válkou utíkají, ale kolektivně po ní volají a zabíjejí každého, kdo se snaží válku zastavit.

*

Rostislav IŠČENKO,  UKRAJINA.ru (15:35 30.06.2024), vybrala a z ruštiny přeložila PhDr. Jana Görčöšová

*

Redakce Nové Republiky děkuje všem dárcům, kteří vědí, že nežijeme ani z reklam ani ze sponzoringu, a proto nám zaslali na účet zapsaného spolku Nová Republika peněžní dary.

Fiobanka: 2300 736 297 / 2010

Pokud se rozhodnete přispět, napište do zprávy příjemci, že se jedná o dar.

Velmi si vaší pomoci vážíme. Zaslané prostředky slouží k realizaci našich seminářů a panelových diskuzí a konferencí, k jejich audiovizuálnímu záznamu, tvorbě podcastů a zveřejnění a k rozšíření činnosti a působení spolku Nová Republika.

Všechny texty autorů a překladatelů Nové Republiky jsou volně šiřitelné.

*