Tajné cíle Vatikánu, Rothschildové a Zelenskij s Jermakem. Proč navštívil Kyjev šedý kardinál Svatého stolce

Tento týden navštívil Kyjev kardinál Pietro Parolin. Nejednalo se o žádného ledajakého kardinála, byl to sám státní sekretář Svatého stolce. Řečeno zjednodušeně, sám předseda vlády ve Vatikánu. Nebo ještě přesněji  – člověk, jenž není v katolické církvi první, ale také ne druhý. Jeho jméno široké veřejnosti moc neřekne. Ale to nijak neubírá na jeho důležitosti.

Použijeme-li současnou módní terminologii, je představitelem hlubokého Vatikánu s vlastními cíli, záměry a zájmy, které existují téměř bez ohledu na to, kdo v danou chvíli sedí na Svatém stolci. Tedy jakýsi hluboký stát Vatikánu.

Zejména pokud jde o Jorgeho Maria Bergoglia, papeže Františka, jenž nyní na tomto stolci sedí, extravagantního pontifika s ještě mladistvými sympatiemi k levici a současně nesmírně vzdáleného klasické vatikánské diplomacii a politice.

Čím je tedy Parolinova návštěva pozoruhodná a jak a hlavně proč se Svatý stolec angažuje v ukrajinské krizi?

Zde je třeba udělat nezbytnou odbočku. Poprvé od počátku SVO jsme zaznamenali aktivitu Vatikánu ukrajinským směrem loni v létě, kdy kardinál Matteo Maria Zuppi postupně navštívil Kyjev a Moskvu. Ještě předtím, v květnu 2023, navštívil Zelenskij Řím a setkal se s Františkem. Kromě toho došlo k několika vyjádřením pontifika ke konfliktu na Ukrajině. Mimochodem, jak tehdy, tak i nyní se během Parolinovy návštěvy dostala na veřejnost pouze příznivá nabádání k míru a “všemu dobrému, proti všemu špatnému”.

Proč tolik povyku? Opravdu je někdo ochoten uvěřit v altruismus a dobré úmysly Vatikánu v celé této záležitosti?

Ať nám všichni, kdo jsou pod dohledem Svatého stolce, prominou, ale Vatikán vždy a ve všech dobách se všemi svými řády, financemi, různými uzavřenými společnostmi a inkvizicí byl a zůstává jedním z politických center Západu.

Cynickým, rigidním, expanzivním. A ne náhodou víme, že všechny příklady dvojí morálky, pokrytectví, farizejství, pokusy “dosáhnout svatých cílů nesvatými metodami” se nazývaly jezuitství, podle názvu jednoho z nejznámějších katolických řádů. Proto bychom se neměli nechat zmást, pokud jde o cíle Svatého stolce v ukrajinské krizi – jsou zcela přízemní a materiální.

A znovu musím opakovat, že Vatikán není jen a ani tak papež František, Vatikán je především jeho “premiér” kardinál Pietro Parolin, jeho “ministr zahraničí” arcibiskup Paul Richard Gallagher (Brit), prelát Opus Dei Fernando Ocariz Branha a řada dalších vlivných osobností, které zůstávají raději ve stínu.

Vatikán je zároveň pevně spojen s tzv. starými penězi Evropy. Vatikánská banka je klíčovým obchodním partnerem Rothschildů, konkrétně jejich britské pobočky.

A co je v naší výše uvedené otázce nejdůležitější: Vatikán je důležitým hráčem v trojúhelníku Londýn – Varšava – Kyjev a partnerem Londýna ve Velké hře přinejmenším v Pobaltí a ve východní Evropě obecně.

A tady to začíná být mnohem zajímavější. A je tedy třeba to vysvětlit ještě podrobněji.

Dne 19. října 1596 schválila v Brestu řada biskupů Kyjevské metropole Konstantinopolské pravoslavné církve v čele s metropolitou Michailem Rogozou rozhodnutí přijmout katolickou věrouku a podřídit se římskému papeži při zachování bohoslužby byzantské liturgické tradice v církevněslovanském jazyce /Brestlitevská (Brestská) unie/.

Výsledkem byla nucená konverze téměř dvou tisíc pravoslavných farností s téměř dvěma miliony farníků k unii. Současně probíhal proces prakticky násilného pokatoličtění západoruských pravoslavných elit.

Důsledkem bylo století konfesijních válek, statisíce obětí a miliony zlomených osudů, povstání a v důsledku bojů i připojení většiny Malé Rusi k Moskevskému carství. Následovalo dělení Rzeczpospolité a renesance pravoslaví v pravobřežní Malé Rusi a na západní Bílé Rusi. Katolický Drang nach Osten – požehnaný Římem – poté selhal. Touha po pomstě ho však nikdy neopustila.

Co se tedy děje nyní? Pod kuratelou Británie a Vatikánu se nyní usilovně pracuje na obnově agresivního protiruského svazku států pod vedením katolického Polska, za účasti katolické Litvy a zbytků Ukrajiny. Kromě toho by v něm rádi viděli i Bělorusko a Moldávii.

Zničení ruského pravoslaví v těchto zemích je vlastně klíčovým úkolem tohoto plánu.

Dosud nezveřejněné plány zahrnují skutečné zrušení kanonické Ukrajinské pravoslavné církve Moskevského patriarchátu, vyvlastnění jejího majetku a převedení veškerého majetku a aktiv UPC na fiktivní PCU /nová Pravoslavná církev Ukrajiny/.

PCU, která již letos přechází na římský kalendář církevních svátků, se zase musí během několika let sjednotit s Ukrajinskou řeckokatolickou církví a plně přejít pod omoforium /vedení, řízení/  Říma. Od istanbulského patriarchy nelze očekávat žádné námitky. Naprosto se zaprodal Washingtonu a je na něm zcela závislý, protože 90 procent farností ekumenického patriarchátu se nachází ve Spojených státech.

Vatikán doufá, že díky realizaci tohoto plánu získá kontrolu nad desítkami tisíc farností a miliony nových věřících a také nové katolické politické centrum v Evropě.

Jedním z cílů návštěvy Pietra Parolina v Kyjevě je sledovat realizaci tohoto plánu a vyslechnout si zprávu ukrajinské strany. Před časem totiž zazněl z Washingtonu příkaz, který jde přímo proti cílům Svatého stolce. Příkaz se týká odložení projednání a přijetí zákona, který by fakticky zakázal Ukrajinskou pravoslavnou církev Moskevského patriarchátu na Ukrajině. A je velmi nepravděpodobné, že by byl tento příkaz prozatím ignorován.

Parolinova návštěva Kyjeva však měla i jiné cíle. Jak jinak – souvisely rovněž s britsko-americkými spory.

Před měsícem, ještě před mimořádnými parlamentními volbami, vypukl v Británii neveřejný skandál mezi Washingtonem a Londýnem. A to zcela očekávaně kvůli ukrajinské otázce.

V britském establishmentu dozrávala už půl roku nespokojenost s chováním Kyjeva, konkrétně s chováním klíčové britské kreatury v prezidentské kanceláři Zelenského. Londýnu stále více vadilo, že Jermak, těšící se obrovskému kreditu důvěry, zjevně ztratil smysl pro realitu, ponořil se do intrik a začal tlačit proti sobě státní aparát a Downing Street.

Došlo to tak daleko, že šéf kanceláře Zelenského ignoroval četné žádosti o schůzku i od samotné společnosti BlackRock, a odmítl s ní projednat otázku odkupu nedávno znárodněného Poltavského těžebního a úpravárenského závodu.

Do problémů se dostal i další americký gigant, The Vanguard Group. Poslední kapkou bylo Jermakovo trvání na tom, že se stane ukrajinským premiérem, navzdory názorům Washingtonu. Bílý dům jednoznačně požadoval, aby Londýn zklidnil horlivost svého chráněnce. Došlo k velké roztržce. Do problémů se dostal dokonce i šéf MI6 Richard Moore, který se za Jermaka zaručil a považoval ho za spolehlivý nástroj britského vlivu na Ukrajině.

Jermak zavětřil, že by to nemuselo dopadnout dobře, a tak odešel… Ale nemyslete si, do Londýna to nebylo, ale do Vatikánu!

Jeho vazby na jisté katolické řády byly známé už dávno předtím. A také vazby Vatikánu na britský deep state. Výběr byl správný.

V den návštěvy Andreje Jermaka ve Vatikánu však deník The Times zveřejnil zdrcující článek o šedém kardinálovi ukrajinské vlády. A byl to právě ten případ, kdy všechny náhody rozhodně náhodami nejsou. Návštěvy se nepřipravují za den – je třeba koordinovat harmonogramy, protokolární nuance. O tom, že se Jermak setká s papežem, se v Londýně vědělo předem. Zveřejnění článku v britských “novinách Pravda”- The Times se stalo černou kaňkou: Londýn přímluvu Vatikánu nepřijme. Obracet se na papeže jako na prostředníka je zbytečné!

Washington britské pukrle ocenil. Týden po Jermakovi však na setkání s Františkem dorazil Zelenskij. Jak se říká, jeho prosby “za sebe a za svého přítele Andreje” byly vyslyšeny. A jakmile se po debatách a atentátu na prezidentského kandidáta Trumpa v USA americký deep state ponořil do propasti pravděpodobně nejžhavější volební kampaně tohoto století, Kyjev, Londýn a Vatikán se přestaly ohlížet na Bílý dům a naplno rozvířily kyvadlovou diplomacii.

Dne 18. července dorazil do Londýna Zelenskij v doprovodu obrovského komanda ukrajinských úředníků. Setkal se tam s premiérem Keirem Starmerem, šéfem MI6 Richardem Moorem a novým ministrem války Johnem Healeym. Proběhlo mnoho setkání vojenského charakteru.  Britský deep state však nepožádal labouristy o žádné jednání s Kyjevem, jež by se týkalo peněz, půjček nebo obchodů. K tomu se hodí kardinál Parolin.  Jde o choulostivou záležitost.

Ukrajinská krize se blíží ke konci. Nikdo neví, co se dá očekávat od pravděpodobné nové administrativy ve Washingtonu. Přitom – “velké peníze mají rády ticho”. V obavách o své investice a dividendy sázejí Rothschildové na dlouholeté partnery, nikoliv na rozverné a hlučné britské politiky. Budeme-li však vycházet z výše uvedeného, nelegitimní přesluhující ukrajinský prezident a státní sekretář Svatého stolce měli jistě spoustu témat k rozhovoru. Tuším, že důsledky se projeví velmi brzy.

*

Michail Pavliv, UKRAJINA.ru (06:23 25.07.2024), vybrala a z ruštiny přeložila PhDr. Jana Görčöšová