Znovuzvolení neschopné arogantní pozérky Ursuly von der Leyenové do čela bruselské byrokracie na dalších 5 let je katastrofou. Katastrofou Evropy. A to i přes neutuchající jásání a frenetické oslavy těch vždycky a jedině správných. Už jsem o tom psal. I když ,přiznávám, že jen velmi rychle a nedostatečně. Kdyby šlo jen o můj názor, lze nad ním ze strany držitelů klíčů mávnout pohrdlivě rukou. Jenže tenhle názor zastává nejen nějaký bezvýznamný vlk. Nýbrž například i vysoce prestižní švýcarský politický web Weltwoche. Jenž jej převzal z velkého německého mainstreamového kanálu Berliner Zeitung.!!!! Který se k znovuzvolení smrtky Ursuly vrátil speciálním článkem s názvem

«Zerfall der demokratischen Sittlichkeit»: Ursula von der Leyen hätte schon vor fünf Jahren nicht zur EU-Chefin ernannt werden dürfen. Mit ihrer Wiederwahl steht Europa vor einer autoritären militaristischen Wende

aneb

„Rozpad demokratické morálky“: Ursula von der Leyenová neměla být před pěti lety jmenována do čela EU. S jejím znovuzvolením Evropa čelí autoritářskému, militaristickému obratu

Před více než dvaceti lety sociolog, evropský komisař a (později) oceňovaný Ralf Dahrendorf, významný představitel tehdejší liberální linie společnosti a státu, diagnostikoval „krize demokracie“.

Existuje dobrý důvod, proč je tato krize uváděna v množném čísle, protože krize – jak víme od Lukácse a dalších – se samozřejmě ve skutečnosti nikdy neomezuje na izolovanou podoblast, na kterou se ji pokoušíme jazykově redukovat. Skutečná krize – logicky vzato – vždy ovlivní celý systém.

„Současná krize demokracie je krizí kontroly a legitimity,“ říká Dahrendorf. Začal postdemokratický věk – charakterizovaný krizí národních států (jako existenční podmínkou demokracie), „ se zásadně nezainteresovaným a apatickým obyvatelstvem“, ztrátou důležitosti a kontrolní úlohyparlamentů, způsobenou nastupující konkurencí nevládních organizací, všelijakými think-tanky, nadnárodními společnostmi a jednotlivci – zkrátka: vznikající globální třídou. To je spojeno se ztrátou transparentnosti v procesu politického rozhodování, což (nezbytně) vede k „plíživému autoritářství“.

O něco více než dvacet let později se „platforma“ vůdců politických klubů, čerstvě delegitimizovaných posledními volbami do EU, sejde, aby inaugurovala antidemokratku, která byla v posledním úsilí přeplácených hlupáků z EU příčinou mnoha skandálů. PR oddělení parlamentu. „Demokracie v akci,“ křičí 25 billboardů s modrým základním nátěrem tuto nejnovější samopropagační frázi (v polopaticky simulovaných národních jazycích) u bran Evropského parlamentu ve Štrasburku, zatímco EPP*) v demokraticky neosvětlených zadních místnostech interiéru budovy , nejtoxičtější z těchto politických sdružení, pracuje na zachování výkonu své moci.

EPP vládne Bruselu 25 let. To je celé čtvrt století, déle než Stalin, Pol Pot a Mao Ce-tung – pravděpodobně dokonce déle než všichni tři dohromady.

Na rozdíl od dojmu vytvořeného s pomocí médií tato Evropská lidová strana vůbec není stranou, ale „mezinárodním sdružením“ podle belgického práva. Asociace! Což degraduje výkonného účetního CSU a předsedu EVP Manfreda Webera ze zářivého vůdce, jímž by chtěl být stylizován na trapného šéfíka klubu, kterým ve skutečnosti je.

Manfred Weber a jeho nedostatek politického charisma jsou tím, co poznamenalo prvních pět let von der Leyenové, protože kdyby nebyl tím, čím je, ale tím, čím by chtěl být, von der Leyeová by neviděla mocenská centra EU zevnitř ani ve snu. V roce 2019 hlavy států a vlád, které se sešly v Radě, bez většího povyku zamávaly Weberovi, který byl koneckonců oficiálním nejvyšším kandidátem jeho politického sdružení, zničilo tak jeho ambice.

Jak víme, všechno dopadlo jinak – alespoň naoko, protože osobní uživatelské rozhraní nepřetržitého výkonu moci jedním a tím samým klubem už skoro nehraje roli – Weber, von der Leyenová, nějaký další papaláš, o němž žádný rozumný člověk nikdy ani neslyšel, na tom přece nezáleží. Paprsek veřejného reflektoru lze libovolně posouvat z jedné postavy na druhou bez sebemenší změny v mocenské struktuře.

Ambiciozních figur je mnoho: od sociálních demokratů, kteří jsou notoricky náchylní k sebehanobení, přes liberály tradičně spojované s lobbisty, až po mocichtivé zelené a vybrané představitele takzvaného politického pravicového extremismu.

Celý projekt EPP není nic jiného než dobře promazaný stroj na organizování vlastního uchování moci, k němuž přirozeně patří spolupráce se vším a všemi, kdo mohou tomuto sdružení zajistit formálně požadovanou parlamentní většinu.

EPP to dělá všem – v ničem jiném než těm, které postavili na vrchol. Viz von der Leyenová ruku v ruce s italskou neofašistkou Giorgia Meloni v partnerském looku meruňkové barvy, což je v mnoha ohledech nevkusný pohled.

Ruku v ruce s řeckým americkým bankéřem Mitsotakisem, který nechal opoziční politiky, novináře a nevládní organizace léta sledovat pomocí izraelského špionážního softwaru. Ruku v ruce s Alexanderem De Croo, který je v Belgii známý pouze svým pokusem o přeměnu takzvaného právního státu na bezchybný dozorcovský stát – s biometrickým rozpoznáváním obličeje, automatizovaným uchováváním dat a řadou dalších nezákonností. Seznam pokračuje.

Co se stalo s EU za posledních 25 let – s paní von der Leyenovou jako logickým a konečným vyvrcholením – je její práce a práce jejího sdružení amerikanizací, NATOizací a militarizací.

Míra chudoby ve výši 25 procent, která zůstala stabilní od začátku sběru dat v EU, eroze středních tříd a zbídačení chudých a nezměrně rostoucí nerovnost.

Navíc pohrdání smlouvami, institucemi a demokracií: sebepověření, otevřené porušování zákona a nepotismus, zákulisní jednání a otevřené úplatkářství. Kromě toho chybí transparentnost a bují organizované vyhýbání se demokratické odpovědnosti – doprovázené koloniálně-profesorskou arogancí, která bezostyšně hraničí s pohrdáním občany a demokracií. Deprese, deindustrializace, destrukce ekonomické a sociální podstaty, deliberalizace společenského diskurzu, autoritářský obrat s cenzurou, kontrola informací a dohled, kohabitování s americkými korporacemi, think-tanky a zvláštními zájmy.

Pohrdání povinnými postupy a závaznými předpisy EU i jasné porušování evropských a mezinárodních právních principů.

Rozpad hmotné a intelektuální infrastruktury, vzdělání, vědy, zdravotnictví, dopravy, dialektiky, administrativy, digitální budoucnosti.

Odhalená arogance, politické chybné úsudky, neustálá přehnaná regulace. Geostrategická bezvýznamnost. Erodování a rozklad všech dříve vnímaných hodnot.

Každý, kdo si něco takového hledá, bezpochyby vděčí EPP za nejkatastrofálnější nežádoucí vývoj za celý svůj (politický) život. A jak se, opravdu se musíte ptát, má se v této EU něco změnit, případně k lepšímu, když tam vládne stále stejný klub?

Sedmdesát let po zahájení evropského projektu se všechny naděje na nový začátek – v lepší, spravedlivější, demokratičtější, transparentnější, občansky orientované, společné dobro a mírové časy – beze stopy vypařily.

Všem politickým silám v Evropském parlamentu, které se maskují jako „(pro)Evropané“ a „demokraté“, již nestačí, aby se držely intelektu a lidské nepřívětivosti systému, který pomáhali vytvořit. Bez pohnutí brvou přecházejí od jednoho extremismu k druhému: válka, dluhy a špiclování mají být společným markantem (komisí EU, kterou lze jen s obtížemi morálně legitimizovat za von der Leyenové) nechutné bitevní platformy, která zase spočívá v řízené implozi a řízené demolici všech integrálních základů civilizovaných společenských struktur.

Po lingvistickém a ikonickém obratu, který přinesl dominanci slova a poté i obrazu, čelí Evropané nyní totalitní změně, autoritativnímu militaristickému obratu.

Ideologickým základním kamenem této nové Evropy je toto: součet všech těchto obratů vyvolávajících nevolnost, umístěných jako brutalistická útočná zbraň, jíž horliví parlamentní vojáci (a mediální poskoci) běžně přiřazují svůj sémantický protiklad – mír, svobodu, demokracii – Orwell zavazuje – spolu s existenčním největším nic , co toto – v Dahrendorfově smyslu – postdemokratické, skoro by se muselo říci: post-politická globální třída kdy zavrhla, a to je tak absolutní, všezahrnující a nevyhnutelné, že to kdysi vedol k existencialismu a dnes k předsedovi Komise jako je von der Leyenová . Filosofická a etická nicota, kterou představuje, nejen dosáhla svého (ne)demokratického bodu zvratu, ale překročila ho sedmimílovými botami.

Von der Leyen a EPP. Fráze a nic.

Arogantní samolibost, s níž oba fenomeny ignorují vše, co by nám mohlo alespoň matně připomínat demokracii – nebo Evropskou unii (jak byla kdysi koncipována) – už nezná mezí.

Kvůli chaotické konzultační aféře, kterou po sobě zanechala v Německu, neměla být von der Leyenová před pěti lety jmenována předsedkyní Evropské komise. Ani tehdy nesplnila přísné požadavky, které jsou na případné členy komise kladeny z hlediska chování a mravní bezúhonnosti. Už tehdy si ji pozorovatelé dokázali představit jako „nejlepší“ z (tehdy ještě) 500 milionů občanů EU po požití drog. O pět let později, četná porušení pravidel, porušení smluv a další špinavé záležitosti, je toho daleko více a nepředstavitelnější než kdy dříve.

Kritéria stanovená Dahrendorfem pro legitimní výkon moci jsou vystavena dosud nejtěžší zkoušce, pokud jde o současnou EU, která byla deformována EPP a von der Leyenovou: možnost nenásilné změny, komplexní kontrola těch, kdo uplatňují moc a skutečná participace občanů Výkon moci v této EU budete hledat marně. Rezignovaný neklid obyvatelstva vůči této mocenské struktuře, která se maskuje jako „politická“, je výsledkem dalšího oddělování politické nadstavby a občanské společnosti. Když popracujeme s Hegelem, vidíme (nezastavitelný) kolaps demokratické morálky.

Von der Leyenová je loutka a zosobnění (morálního) úpadku demokracie, karikaturně zkreslený obraz stavu EU, obraz postdemokratické krize. To, co Dahrendorf popsal před dvaceti lety, lze dnes snadno vidět v EU – a u paní von der Leyenové. Sotva někdo dokázal ztělesnit celosystémový stav politické krize – nedemokratickou demokracii – výstižněji než von der Leyenová, ona je dokonalou postdemokratickou volbou. A – nejen v tomto smyslu – se hodí do své kanceláře stejně jako Joe Biden do té jeho.

Kolaps vnějšího řádu jde nevyhnutelně ruku v ruce s kolapsem toho vnitřního. „Když vládnoucí třída ztratila konsenzus, což znamená, že už „nevede“, ale prostě „vládne“, krize „spočívá právě v tom, že – promiňte: staré umírá a nové na svět nemůže přijít,“ píše Gramsci o takzvaném interregnu, tomto stavu politického mezidobí, který produkuje ty nejbizarnější příznaky společenské nemoci. Je čas příšer.

Žádný rozumný člověk nemůže být překvapen, že vizionářský duch těch, kteří řídí EU v tomto mezivládním období, se shoduje s duchem těch, pro které byla navržena. Tohle je – to bude – doba monster a idiotů.

A teď vzhůru do bazénu!

**

Kdybych se postavil na hlavu a odrážel ušima, lepší text o Leyenové, současné EU a podmínkách kolektivně západní Evropy bych nedal dohromady!

Podotýkám, že jde původně o článek z Berliner Zeitung! 225 největší internetový portál v Německu a 34 mezi tamními zpravodajskými platformami!!! Tedy žádné béčko. Vedle toho ho převzalo švýcarské Weltwoche, což je také zatraceně dobrá adresa!

Zkrátka už mnozí vidí a komunikují, že král je nahý a Ursula smrtka. Smrtka Evropy v níž se dá žít a vychovávat další generace. Evropy, která má světu co dát a nabídnout. S tímhle je ovšem, po jejím znovuzvolení definitivní konec. Bez ohledu na to, co za slinty o tomtéž trousí so světa Fiala nebo nájemní psáči typu Krupka z takových Deníků. cz

Evropo, zanech vší naděje!

*

Petr Vlk, Kosa Zostra

*) EPP (anglicky: European People’s Party)Evropská lidová strana  je evropská politická strana s křesťansko-demokratickými, konzervativními a liberálně-konzervativními členskými stranami.