Rostislav Iščenko: Evropanů se nebudou ptát, zda chtějí válčit s Ruskem, jednoduše jim to sdělí – a oni půjdou.

Rozhovor s Rostislavem Iščenkem, publicistou agentury Rossija Segodňa, pro Ukraina.ru.

– Rostislave Vladimiroviči, ukázalo se, že Ukrajina je jedinou zemí, kde více než polovina obyvatel stále ještě věří ve vítězství nad Ruskem. Takové jsou výsledky evropského průzkumu, který byl proveden v 15 zemích. V ostatních zemích jsou takoví optimisté v menšině, v některých zemích, například v Itálii a v Řecku je jich drtivá menšina, 3 %, ale ani v Estonsku a Polsku nevěří ve vítězství tolik lidí – v Estonsku 38 % a v Polsku 20 %. Mohl byste se prosím k těmto číslům vyjádřit?

– Soudě podle toho, že Ukrajinci na frontě pokračují v boji, skutečně asi nadále věří ve vítězství. Je to přirozená reakce lidské psychiky. Když probíhala v 19. století paraguaysko-argentinsko-brazilsko-uruguayská válka, v Paraguayi už téměř žádní muži nebyli. Dokonce tam byla na čas zavedena polygamie, aby se obnovil demografický potenciál země. Přesto Paraguayci nadále věřili ve vítězství. Až do úplného konce. A tak bojovali dál, protože – když nevěříte ve vítězství, tak proč byste vůbec bojovali?

Pro stát, pro obyvatelstvo, pro lidi, kteří jsou zataženi do válečných akcí, je neodmyslitelnou součástí neadekvátní hodnocení jejich schopností nebo vyhlídek. Mimochodem, můžete se podívat i na ruské sociální sítě, kde se lidem říká, no, může se stát, že se dokonce celá Evropa obrátí proti Rusku. To znamená, že Spojené státy na tom pracují, snaží se o to; zatím se jim to nepodařilo, ale teoreticky toho mohou dosáhnout.

Někteří lidé to berou vážně, ale někteří si říkají: Co tam jakási Evropa, my máme jaderné zbraně. Kolik té Evropy je? Totéž si myslí i Ukrajinci, co tam jakési Rusko? Je pravda, že nemají jaderné zbraně, ale proč by nemohli bojovat dál? Bojují už dva roky, bojují třetím rokem, proč nebojovat dál? Vždyť nakonec přece jen přijdou na pomoc Spojené státy. Člověk se vždycky snaží – zvlášť v kritické situaci – myslet na něco, co mu v tu chvíli nabídne lepší výsledek.

A tak Ukrajinci čekají – čekají na přílet stíhaček F-16. Předtím čekali na Javeliny, potom na dělostřelectvo, a také na Heimarsy a Abramsy. Teď čekají na F-16. Čekají i na Polsko, pobaltské státy, Spojené státy, Francii, Německo, budou ještě čekat na Taurusy, Německo zatím nesouhlasilo s jejich dodávkou. A budou si pořád říkat, ještě trochu všech druhů výzbroje nám dodají, ještě trošičku.

Když k tomu připočteme sklony Ukrajinců k úvahám, že když je na Ukrajině špatně, v Rusku je desetkrát hůř, dovedete si představit, co si Ukrajinci myslí o Rusku, když se podívají na své hřbitovy. Můžete jim do nekonečna opakovat, že Rusko ztrácí na frontě 10krát nebo 50krát méně, naposledy prezident řekl, že 50krát méně než Ukrajina. A já tomu ochotně věřím, protože Rusko teď používá mnohem větší škálu zbraní. Ukrajina nemá takové množství a takovou kvalitu leteckých pum s UMPC*.

Navíc ukrajinská kádrová armáda už neexistuje, a jak ukazuje praxe a zkušenosti, vycvičený voják v poli, byť se stejnými zbraněmi, má cenu deseti. Ano, je docela dobře možné, že ztrácejí vojáky v poměru 50:1, ale oni tomu stejně nevěří, věří, že všechno je přesně naopak. Také vám pohotově vysvětlí, že při ofenzivě musí mít útočník trojnásobnou převahu. V dějinách válek se takové případy stávaly poměrně zřídka. A nemusela to být ani trojnásobná přesila, ani jakákoliv jiná. Často docházelo buď k rovnosti sil, nebo útočící armáda ani neměla proti nepříteli početní převahu.

Suvorov dobyl Izmail /psáno také: Izmajil – město v Oděské oblasti/, v té době superpevnost, s armádou o síle 32 000 mužů, zatímco posádka Izmailu měla přesilu v počtu 40 000 mužů. Fridrich Veliký nikdy nevedl jedinou vlastní bitvu, v níž by měl převahu v síle, a přesto všechny bitvy vyhrál. Totéž lze říci o Alexandru Velikém, králi makedonském /Alexandr III. Makedonský/. Němci, když bojovali proti Francii, neměli žádnou převahu v síle. Když zaútočili na Sovětský svaz, měli v první fázi, v prvních šesti měsících, relativní převahu v pěchotě.

V té chvíli měli dokonce horší techniku, letadla, dělostřelectvo, tanky, a přesto vítězili. V roce 1942 vyhrávali bitvu na jižním křídle, přičemž už měli nedostatek sil. To znamená, že Sovětský svaz je tehdy převyšoval v silách podél celé frontové linie, ale oni vyhrávali, protože plánovali své operace lépe a uměli v té době lépe bojovat.

A tak kterákoli země v kterékoli době, dokonce i Američané v Tichomoří často obsazovali ostrovy, kde japonská posádka převyšovala počet útočících Američanů dvakrát až třikrát. Ale pořád existují lidé, kteří jsou ochotni věřit povídačkám o tom, že útočníci vždy ztrácejí na životech třikrát víc než obránci, dokonce někdy i ještě víc.

– Ukrajinci čekají, že jim Evropané pomohou, ale Evropa jim chystá další „zradu“. Čísla jsem už uvedla.

– Existují i jiná čísla. Podle některých průzkumů Evropané tvrdí, že by Rusko nemělo vyhrát. S tím souhlasí 60 procent Evropanů.

Ale sami bojovat nebudou. Faktem je, že evropské armády jsou stále armádami smluvními. Zatím se jen mluví o zavedení všeobecné branné povinnosti.

Američané měli po druhé světové válce odvodní armády pouze v Koreji a ve Vietnamu. Po vietnamské katastrofě se z toho rychle vymanili. Všichni ostatní měli do šedesátých let minulého století také odvodní armády. Odvody však už také zrušili. Pouze Francie měla vždy Cizineckou legii.

Evropané si tedy myslí, že ano, Ukrajina selhává. Ano, Rusko nesmí zvítězit, protože to bude pro Evropany katastrofa. Takže by se Ukrajině mělo pomoci. Otázkou je, kdo bude pomáhat a za jakých podmínek. Poláci byli připraveni pomoci ještě před rokem. Od té doby své postoje poněkud přehodnotili, protože jim bylo otevřeně řečeno, že pomůže pouze Polsko. A všichni ostatní budou pomáhat Polsku, stejně, jako pomáhají Ukrajině. Poláci provedli určité výpočty a došli k závěru, že je to velmi nevýhodné, protože Polsko se tak stane další Ukrajinou.

To však nezastavilo ani je, ani Američany. Pracují na vytvoření Unie východoevropských států, která by se mohla pod nějakou věrohodnou záminkou postavit Rusku v důsledku nějaké provokace. A která by tak postupně vtáhla do konfliktu západoevropské země.

Dokud budeme pokračovat ve válce se Spojenými státy, všechny fronty, které se proti nám otevírají, bychom měli považovat pouze za přechodné momenty. Stále se budou snažit stavět proti nám nové a nové zástupné cíle.

V nejhorším případě pro nás se jim aspoň něco podaří. Je stále na těch nejpovolanějších, aby se rozhodli, zda bojovat, či nebojovat, a pokud bojovat, kdy bojovat a s kým bojovat. Evropských národů se nikdo ptát nebude, zda chtějí bojovat, nebo ne. Bude jim řečeno “musíte” – a oni půjdou. Stejně jako to udělali Ukrajinci.

V Evropě panuje obecná představa, vštípená obyvatelstvu místní propagandou, že ruské vítězství na Ukrajině by bylo pro Evropu katastrofou. Dnes jsou Rusové v Kyjevě, zítra v Paříži. Varšava, Praha a všechna ostatní hlavní města jsou bez šance. Proto je nutné Rusy na Ukrajině zadržet. Pak nastane obvyklé handrkování o to, kdo je bude zadržovat.

Stále existuje značná část obyvatelstva, která se domnívá, že je třeba uzavřít s Ruskem mír. Ale také ne za každou cenu. Velmi často jsme uváděli, podívejte se, 50 % Evropanů, 49 % Evropanů, 53 % Evropanů v různých zemích si přeje uzavřít mír s Ruskem. Oni si to přejí. Ale když za nimi přijdete a zeptáte se, jaké podmínky míru považují za dostatečné, aby jejich země uzavřela mír s Ruskem, zjistíte, že žádný mír nebude. Zelenskij také říká, že bychom měli uzavřít mír. I Biden říká, že bychom měli uzavřít mír. Všichni říkají, musíme uzavřít mír. Ale kde a jaký mír? A za jakých podmínek?

– Ještě k sociologii. Všeruské centrum pro výzkum veřejného mínění provedlo průzkum, podle jehož výsledků se 93 % obyvatel Ruska nehodlá stěhovat za trvalým pobytem do jiných zemí. Je to maximální číslo od roku 1991. Myslíte si, že je to způsobeno rusofobií v Evropě a USA, nebo výrazně zvýšenou mírou patriotismu v Rusku?

– Především je to ovlivněno tím, že život v Rusku je mnohem lepší než v Evropě. Nemáte takové problémy s juvenilní justicí jako v Evropě, kde se vaše dítě může zítra rozhodnout, že je transsexuál nebo kočka nebo něco jiného, a vy budete vynervovaní, že vám ho seberou.

To hraje velmi důležitou roli při rozhodování o tom, kde budete chtít žít. Zejména pro lidi s dětmi, především pro lidi s malými dětmi. Životní úroveň v Evropě klesá, v Rusku roste. Úroveň komfortu v Rusku stoupá, v Evropě klesá. Lidé, kteří odešli z Ruska do Evropy, začínají plakat krvavé slzy nad tím, že nemají všechno, na co jsou v Rusku zvyklí. A to je velmi bolestivé.

Vlastenectví se nerodí z ničeho. Když vlastenci debatují na sociálních sítích, vždycky vytáhnou nějaký argument. Náš život je lepší, naše země je slušnější, naše domácí legislativa je příznivější pro podnikání, posiluje rodinu a tak dále a tak dále.

V období drsné zahraničněpolitické konfrontace dochází k výrazné konsolidaci obyvatelstva. Horní Lars** posloužil k tomu, aby k ní mohlo dojít. Nejdříve odešli ti, kteří nebyli spokojeni. Bez emigrace jsme se neobešli. Odešli ti, kteří říkali, že nemohou žít v zemi, která válčí se svými sousedy.

Ti, kteří počítali s tím, že Západ už už zítra zvítězí a oni se vrátí na korbě vítězné armády, aby vedli své pošetilé krajany, kteří se postavili samotnému Velkému Západu. Ti, kteří odešli, byli prostě ti, kteří již dlouho čekali na příležitost odejít na Západ. Takovou příležitost prostě neměli, neboť byli žebráky odsunutými na okraj společnosti, kteří si mysleli, že na Západě je přijmou s otevřenou náručí, dají jim peníze, budou je krmit lžičkou a všechny ubytují v paláci.

To znamená, že samotný proces konsolidace, který je také významnou součástí růstu vlasteneckého cítění, neprobíhá beze stop, neprobíhá bez rozdělení. Víte, než se můžete sjednotit, musíte se vlastně rozdělit. Probíhá rozdělení a zároveň dochází ke konsolidaci většiny obyvatelstva, pro niž pojem státu není abstraktní, ale konkrétní. Žádné řeči jako “vytvořili jsme Ukrajinu, abychom odtamtud skočili do Evropy”, – ale – my máme Rusko, kde se nám bude žít lépe než v Evropě, Americe a Číně dohromady”.

*

Rozhovor vedli Taťána Čugajenko a Denis Rudomjotov,  UKRAJINA.ru (05:40 08.07.2024), vybrala a z ruštiny přeložila PhDr. Jana Görčöšová

*UMPC – jednotná sada plánovacích a opravných modulů určených k přeměně volně padajících leteckých pum na přesnou klouzavou naváděnou munici

**Horní Lars je kontrolní bod /přechod/ v oblasti rusko-gruzínské hranice na ´gruzínské vojenské dálnici´, což je historická horská silnice spojující Rusko a Gruzii.

*