Pařížské panoptikum není náš svět

prvnizpravy

Velké civilizace si vytvářejí vlastní originální styl, který dokáže inspirovat a motivovat celá staletí. Ale pozor, ona výběrovost se vždy se zvláštní zákonitostí kloní k patologickému či přímo zločinnému pólu příslušného kulturního vzoru, varuje Ivo Budil.

„Člověk je homo ludens, tvor hravý, a povaha jeho her, způsob prezentace, styl či obrazy, do nichž se stylizuje, vypovídají mnohé o jeho vnitřním rozpoložení a hodnotě jeho společnosti.

Skutečně velké civilizace si vytvářejí vlastní originální styl, který dokáže inspirovat a motivovat celá staletí. Jako příklad mohou sloužit staří Řekové.
Jiné, méně invenční společnosti si eklekticky vybírají ze vzorů minulosti, jež odrážejí jejich vlastní aspirace. Na Davidových plátnech z doby Francouzské revoluce a napoleonských válek snadno rozeznáme touhu vyrovnat se patosu a heroismu římské republiky. Nacistická estetika vyjadřovala přání dosáhnout nadřazenosti a nemilosrdnosti árijských božstev.
Co říci k estetice zahajovacího ceremoniálu olympijských her v Paříži? Byla výrazně eklektická. Byli jsme svědky rozmachu od antiky přes renesanci, dvůr Ludvíka XIV., Francouzskou revoluci až po psychedelické experimenty dvacátého století.

Ale pozor! Ona výběrovost se vždy se zvláštní zákonitostí kloní ke zvrácenému, patologickému či přímo zločinnému pólu příslušného kulturního vzoru. To je velké varování! Jsme příslušníky společnosti, která dává přednost ohavnosti před krásou, pokrytectví před upřímností, deviaci před normálností, lži před pravdou a válce před mírem. To, co jsme viděli v Paříži, mohlo být závěrečné představení bájné Atlantidy, než se nad ní uzavřela mořská hladina jako akt milosrdenství.
Máme poslední šanci! Musíme ukázat, že pařížské panoptikum není náš svět! Je to svět finanční oligarchie a jejích přisluhovačů, Ursuly von der Leyenové, Emmanuela Macrona, Keira Starmera, Petra Pavla či Petra Fialy.

Nebouříme se kvůli jejich špatnému vkusu – ten lze omluvit – ale kvůli jejich sklonu ke zkaženosti a patologii, která nás vede k ekonomickému a intelektuálnímu úpadku či k možné jaderné apokalypse,” uzavírá své zamyšlení ohledně “francouzského skanzenu” profesor Ivo Budil.