Vystavme stopku poplatkům. A vyjasněme si konečně, co je veřejná služba

iVysílání bez veřejné kontroly

Arogance, s jakou Ministerstvo kultury k zákonu přistupuje, je nevídaná. Předkládací zpráva k zákonu mluví o tom, že zákon má reagovat na technologický vývoj prostředí, ve kterém působí elektronická média. Jenže tohle právě zákon vůbec nedělá. Minimálně ne v tom, aby konečně jasně řekl, co to konkrétně je veřejná služba a jak ji právě na těch sítích a v iVysílání veřejnoprávní média naplňují a jakým způsobem se tohle kontroluje. Chybějící kontrolní mechanismus je absolutní slabinou zákona. Ministerstvo si myslí, že když každých pět let uzavře s veřejnoprávními médii jakési zatím ve vzduchoprázdnu plující memorandum, bude všem všechno jasné. Ale to se plete.

Kde si mohou koncesionáři stěžovat?

Dnes si divák či posluchač může stěžovat na média u Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (dále RRTV), což je ze zákona správní orgán pro všechna nejen pro veřejnoprávní média. Pokud se trefíte předmětem stížnosti do kompetencí RRTV, což není vždycky úplně snadné – lidé si často stěžují na něco, co RRTV ze zákona nemůže rozhodovat a takovou stížnost pak vůbec nepřijme – musí se jí tato Rada zabývat. Častým verdiktem RRTV ale bývá odložení stížnosti, tedy neshledání toho, že došlo k pochybení.  U RRTV se z hlediska diváků nejvíc řeší to, co oni ze zákona musí sledovat, a to je objektivita a vyváženost. Jenže ta se vlastně vůbec nesleduje v tom, co veřejnoprávní média publikují právě přes internet. Říká se tomu nejčastěji iVysílání či do toho spadají takzvané služby na vyžádání. Internet totiž není klasické vysílání, takže tam je vyváženost a objektivita vlastně daná na pospas výkladu jen samotným tvůrcům, RRTV nemá v podstatě žádné páky, žádný pořádný zákonný podklad, jak ji sledovat.

Další možností, kde si na veřejnoprávní média lze stěžovat, jsou takzvané malé rady, tedy rady zřizované ze zákona přímo u České televize a Českého rozhlasu. Jejich role je ale zase trochu jiná, ani jedna z nich není správním orgánem, takže postup u stížností si každá vytváří sama a trochu jinak. Zatímco Rada ČRo se stížnostmi zabývá a celkem rychle k nim zaujímá stanoviska, u Rady ČT probíhá i mezi radními plno sporů, jak ke stížnostem vůbec přistupovat. Někteří by jim rádi dali nějaký řád, podle jiných radních nejsou stížnosti na vysílání to, čím by se vůbec měli zabývat. Zákon jim totiž výslovně ukládá věnovat se pouze stížnostem na generálního ředitele. Tudíž stěžující si divák u Rady ČT pochodí často ještě méně než u RRTV která, protože je orgánem správním, alespoň vždycky nějak odpoví, u RČT se odpovědi dočkat můžete, ale nemusíte.

Rýsuje se veřejný odpor

Tímhle přehledem se vlastně dá říci, že jestli jsou veřejnoprávní média skutečně veřejnou službou, tak je to v podstatě jen rétorika, nikoliv faktický stav, protože možnost veřejnosti ovlivňovat tato média je v podstatě nulová. A nový zákon, který jim podstatně zvýší příjmy, jen posílí aroganci a nezávislost právě i na té veřejné kontrole. Vládě mohou občané vystavit vysvědčení volbami, veřejnoprávní média se ale tímto zákonem stanou státem ve státě, jako by jím už trochu nebyla! Tedy entitou, která nebude závislá vůbec na ničem, a proto ji nejmíň bude zajímat hlas jejich diváků a posluchačů.

A proto už zní z veřejnosti hlas, že tohle nechce! Nově vzniklá petice požaduje, aby poslanci napřed definovali obsah veřejnoprávní služby a teprve poté je podle ní možné uvažovat o zvyšování poplatků. Nikoliv naopak. Petici najdete zde: stoppoplatkum.cz

ZDROJ