V rusko-čínských vztazích leží klíč k budoucnosti značné části světa, tvrdí po mírovém summitu bezpečnostní analytik Jan Schneider

převzato

Jak hodnotíte výsledek mírového summitu o Ukrajině ve Švýcarsku? Mají takovéto akce smysl, když tam chybí jedna ze dvou hlavních válčících stran?

Protože tento nepodařený podnik obestírá mediální mlha, odhaduji to na fiasko. Když i prezidentka pořadatelského Švýcarska řekla, že bez Ruska to nemá cenu, a v novinách se lze dočíst, že summit bude mít pokračování, tentokrát již s Ruskem, je zřejmé, že si účastníci tu cestu mohli odpustit a nic by se nestalo.

Podle ruského senátora Sergeje Cekova nemá konference ve Švýcarsku nic společného s dosažením míru na Ukrajině, ale je to zkouška Ruska. Co vy na to?

Jestli senátor Cekov měl na mysli, že Západ chtěl Rusko »poštengrovat«, vyprovokovat opět k nějaké akci, jak tomu výroku rozumím já, pak je to sice možné, ale jako pokus poněkud nezpůsobilé. Takové plácnutí do vody. Myslím, že Rusko a Čína svými mírovými návrhy předvedly, jak se realita liší od představ a přání mýtotvorného Západu.

Jak moc velká chyba je, že se nezúčastnila Čína?

Chyba to byla zásadní a kardinální. S Čínou v její neuvěřitelně rostoucí formě nebude v budoucnu jednoduché jednání, bude to čím dále tvrdší a sebevědomější velmoc, nicméně – na rozdíl od plytkého historického zakotvení zejména americké strany – pracují Číňané s hlubokou historickou zkušeností, řekl bych téměř v každodenním životě.

Zatímco tedy Západ se už po několikáté snaží k uzoufání stejným způsobem dobýt nerostné bohatství ruské země, aniž by se poučil z předchozích výprasků (a to nejen od Rusů, ale i od Korejců, Vietnamců, Afghánců, Iráčanů a mnoha dalších), tak Čína nyní již dosáhla satisfakce za historické ponížení Opiovými válkami a zná své meze.

Nicméně existuje ještě jeden parametr k posouzení síly, stojící za závěrečným dokumentem tohoto nepovedeného švýcarského summitu. Je to ekonomická výkonnost signatářských států oproti ekonomickému výkonu států, které ten dokument nesignovaly. Odhaduji, že výkonnost těch nesignatářských států je sumárně asi dvoj- až trojnásobná. Pořadatelé summitu tedy co do získání souhlasu se závěrečným dokumentem v podstatě paběrkovali.

Jak tedy čtete vzkaz, že někteří účastníci včetně Brazílie, Mexika, Saúdské Arábie nebo Indie se k závěrečné deklaraci jednání ve Švýcarsku nepřihlásili?

Já jsem četl poměrně obsáhlý výčet zemí, které onen závěrečný dokument nepodepsaly, který mi ale různí lidé důvodně zpochybnili, takže si jím nejsem zcela jist. Nicméně pokud se vámi uvedené země nepřipojily podpisem, je to značně významná okolnost. Jde především o členské země sdružení BRICS, plus mnoho ze zemí, které projevily zájem o vstup do BRICS. To naznačuje velmi zřetelně kontury nového uspořádání světa. A je dobré si uvědomit, že kolem BRICS se sdružují země, které odmítají dolarový monopol.

Ruský prezident Vladimir Putin v předvečer mírového summitu předložil Ukrajině mírový návrh, který předpokládá uznání Doněcké a Luhanské lidové republiky, jakož i Chersonské a Záporožské oblasti za ruská území, upevnění statusu Ukrajiny jako nezúčastněné a bezjaderné země, její demilitarizaci a denacifikaci a zrušení protiruských sankcí. Je to reálné? A nebo jde o ultimátum, jak zaznívá od druhé strany?

Řekl bych, že je to velmi reálné ultimátum, založené na velmi realistickém vyhodnocení situace. Podle mého soudu jde o návrat k uspořádání ukrajinských záležitostí v roce 1994, kdy bylo podepsáno Budapešťské memorandum. Ten kontext je převelmi důležitý: Ukrajina byla tehdy dle svých základních dokumentů (Deklarace o státní suverenitě Ukrajiny, 1990 a Deklarace o nezávislosti Ukrajiny, 1991) neutrálním státem (to bylo posléze vtěleno do ukrajinské ústavy, 1996). Státem, který vyhlásil, že se nestane členem žádného vojenského bloku a vzdal se jaderných ambicí. Za to mu byla garantována územní celistvost – v podstatě s otevřenou výjimkou Krymu, protože podle článku 138 ukrajinské ústavy měla Nejvyšší rada Autonomní republiky Krym právo uspořádat místní referenda a řídit se jejich výsledky při rozhodování o zásadních otázkách.

To všechno – a mnoho dalšího – představitelé Ukrajiny postupně porušili, čímž se sami vzdali garance územní celistvosti.

Myslím si, že Putinův návrh je pro Ukrajinu v této situaci logický, protože ty další budou čím dál méně výhodné.

Rozhodnou podle vás jednání, nebo bude klíčový vývoj na bojišti, kde to s Ukrajinci nevypadá zrovna růžově?

Rozhoduje situace na bojišti, nicméně se obávám, že Západ bude ozbrojený konflikt protahovat, aby se Ukrajina co nejvíce zadlužila – podobně jako například Velká Británie a Sovětský svaz, které své závazky vyplývající z americké pomoci za druhé světové války splatily v podstatě nedávno.

A Ukrajina strká sama hlavu do této dluhové oprátky.

Mírová jednání už ztroskotala v roce 2022 v Turecku. Kde byl tehdy zakopaný pes?

Ukrajina zmařila již krátce po vzniku konfliktu návrh na mírové ujednání po oněch proslulých istanbulských jednáních, intervencí Borise Johnsona. Ten jednal v tradiční linii britské fanatické snahy ovládnout kus ruského bohatství, kteréžto přání spaluje Britům (ale i Francouzům a Němcům a Američanům a Japoncům) mozek již přes sto let, aniž by si reprezentace těchto národů vzala poučení z historie.

Jaké by bylo »nejčistší« řešení válečné krize podle Jana Schneidera?

Spoléhám na moderující roli Číny, jejíž postavení je čím dál tím více nezávislé a velmi sebevědomé. Bude to dobře, protože obě strany ukončovaného konfliktu musí vidět, že i ta druhá strana je přinucena učinit určité ústupky. Rusům to ale jistě bude vyhovovat, nechat vyniknout Čínu na tomto diplomatickém jevišti dějin, protože v rusko-čínských vztazích leží klíč k budoucnosti značné části světa, podstatně ovlivňující globální situaci.

Možná proto jsou Putinovy návrhy hodnoceny jako maximalistické, tedy co do geografického řešení. Nicméně z těch ostatních Rusové asi ustupovat nehodlají: neutralita, bezblokovost a bezjadernost Ukrajiny a její denacifikace (nakolik je Ukrajina tímto morem prolezlá, přesvědčivě dokázal Lev Golinkin v americkém časopise Forward 27. ledna 2021).

Nikdy jsme nebyli tak blízko třetí světové válce, zaznělo na nedávných Mírových dnech pořádaných aktivistou Ladislavem Vrabelem. Souhlasíte?

Myslím, že to je zase součást psychologické války, aby obyvatelstvo méně remcalo, když se vydávají naprosto šílené částky na zbrojení.

Milan Syruček ve své knize Odtajněno (2022) vychází z dokumentů amerického Národního bezpečnostního archivu, a dochází k naprosto neuvěřitelnému zjištění, že od vyvinutí jaderné zbraně do doby odtajnění těchto archivních materiálů se v Bílém domě téměř stokrát vážně rokovalo o tom, zda použít jadernou zbraň! Tedy v průměru třikrát za každé dva roky…!

Takže jsme seděli na sudu dynamitu už mockrát, ale nevěděli jsme o tom, že pošuci, blázni a fanatici, kteří se božím dopuštěním dostali do rozhodovacích pozic, si hrají se sirkami.

Myslím, že docela paradoxně je od použití těchto zbraní posledního dne odradili vojáci, kteří těm cvokům vysvětlili, o co vlastně jde – a jaká by byla odpověď protistrany.

Takže nezbývá než doufat, protože rozumu je v těch politických špičkách pomálu…

Jak moc do vývoje mírových jednání (či naopak eskalace konfliktu) přispěly volby do Evropského parlamentu, v nichž posílila pravice, včetně té krajní?

Bohužel, změny sice nastaly, ale podle mého mínění nikoliv zásadní, takže ti zaúkolovaní škůdci budou svou štvavou agendu plnit dál. Nadto se obávám, že se jistá část europoslanců »znormalizuje«, zapomene či se zvysoka vykašle na to, co říkali před volbami a nechají se koupit za příslib dalších lukrativních kariér po ukončení mandátů europoslanců.

Asi nejvýznačnějším obratem ve vývoji by se mohly stát parlamentní volby ve Francii, tedy přesněji řečeno další Macronův výprask.

My bychom pak mohli a měli pracovat na jiném pojetí V4, a to zřejmě bez Polska, v podstatě na půdorysu bývalého Rakousko-Uherska, neboť i Rakušané začínají mít EU plné zuby. Moje naděje hledí tímto směrem.