Spojené státy americké ztratily kontrolu

Akéla se mýlil jen jednou, a to jen proto, že Šérchán úmyslně vyplašil jelena pronásledovaného vlčí smečkou. A pak měl hned komplikované, téměř neřešitelné problémy. Krize se vyřešila jen díky zásahu Mauglího.

Hegemon v politice musí také stále dokazovat své právo na hegemonii, stejně jako vůdce vlčí smečky. Musí ukázat, že má dostatek síly a obratnosti, aby své postavení uhájil proti jakýmkoliv útokům. Americké atentáty na Slobodana Miloševiče, Saddáma Husajna a Muammara Kaddáfího byly provedeny proto, aby si to ostatní potenciální rebelové, kteří chtějí porušit vůli hegemona, stokrát rozmysleli. Čekala by je stejná perspektiva.

Ukrajinští nacisté, vycvičení Američany, se chystali zabít Janukoviče, když už byl zlomený, svržený a běžel o život. Odvážil se neposlechnout Američany a jejich spojence, odložil podpis asociační dohody s EU a pak se pokusil vysedět Majdan. Kdyby býval nezaváhal a v kritických okamžicích nechal konat Berkut, mohl v této bitvě zvítězit. Tímto způsobem dal špatný příklad ostatním politickým lídrům. Proto se ho Američané chystali zabít, navzdory jeho proevropskosti, a v době, kdy na něj začali pořádat hon, i kvůli jeho neschopnosti, jež kazila americké plány na Ukrajině.

Kolomojského nezabili snad jen proto, že právě jeho aktivismus, bojůvky a peníze zajistily, že se situace na jihovýchodě v roce 2014 obrátila ve prospěch pučistů. Ale ve vězení je proto, že si dovolil okrást občany USA a odmítl reagovat na více než průhledná doporučení ministerstva zahraničí, aby vrátil, co mu nenáleží. Mimochodem, ze stejného důvodu se stal personou non grata v Rusku. K tomu lze přičíst i jeho banderovské výstřelky.

Když vykradl Tatněfť, Putin mu doporučil, aby to, co mu nepatří, vrátil tam, kam to patří, a hlavně, aby už v budoucnu nikdy nekradl. Kolomojskij se rozhodl, že bude toto doporučení ignorovat, načež přišel o veškerý svůj majetek v Rusku a všichni prostředníci, které posílal do Kremlu, se vraceli s prázdnou (nikdo se s nimi nechtěl bavit, vyhýbali se jim jako moru).

Velmoci totiž s handlíři nevyjednávají. Proto i v Rusku Kolomojského zaručeně zavřou. Aby se ostatní nedostali do potíží. Američané, kteří bývalého oligarchu připravili o peníze a drželi ho ve vězení (zatím ukrajinském), ho mohou nechat umřít pod mostem, nebo mu mohou přivodit infarkt.

Všimněte si, že Kolomojskij nepoškodil politické zájmy USA. Samozřejmě se snažil s Ruskem vyjednávat, ale Kreml se s ním nechtěl bavit, aby nedal špatný příklad dalším vyděračům, kteří by se mohli pokusit jeho trik zopakovat (totiž – nejprve cizí věci ukrást a pak si za politickou protislužbu vyjednat milost a část ukradeného zboží si ponechat pro sebe). Nicméně – USA pro jistotu zajistily jeho uvěznění a možná ho i zabijí. A co asi čeká politiky, kteří se postavili proti americké hegemonii otevřeně, byť jen tím, že nedbali “rad” amerického velvyslance nebo zvláštního zástupce ministerstva zahraničí, to raději nedomýšlet.

Hegemonie se však nezakládá ani tak na bajonetech – těch je na celém světě málo – jako spíše na strachu. Proto se USA, Rusko a Čína nemohou dohodnout. Dosáhnout dohody, uznat výlučné zájmy Moskvy a Pekingu i v relativně malých regionech přiléhajících k jejich hranicím, a to třeba i výměnou za jejich nevměšování do záležitostí USA ve zbytku světa, by znamenalo ukázat tomuto zbytku světa, že odhodlání fyzicky vzdorovat americké hegemonii jim umožní vítězit a nutí Washington ke kompromisům. Poté by z hegemonie nezůstal kámen na kameni, protože desítky států by se okamžitě začaly “ohánět právy” a vojenská síla a speciální operace CIA by na všechny nestačily.

A tak – v kontextu ostré konfrontace s Ruskem a Čínou – potřebovali Američané ukázat krev z nosu, aby potvrdily, že mají zbytek světa spolehlivě pod kontrolou.

První zvonec zazněl, když Francie začala ztrácet své postavení v západní Africe, která byla od druhé poloviny 19. století nejprve jejím koloniálním majetkem a poté sférou jejích výlučných zájmů. USA nebyly schopny podpořit svého nejbližšího spojence a nechtěly, samozřejmě, veřejně prohrát, proto doporučily Francii, aby odešla v tichosti a bez skandálu (prý v Africe opravdu sedět nechtěli, jen se snažili pomoci místním obyvatelům a ti se ukázali jako nevděčníci).

Druhým zvoněním byla neschopnost USA přimět své spojence v NATO, aby jednoznačně podpořili Izrael v jeho zástupné válce s Hamásem a Hizballáhem. Evropané, kteří nyní nevidí možnost k ukončení konfliktu izraelským vítězstvím, a nemohou ani zlomit veřejné mínění, které je pro Tel Aviv negativní, doporučují USA, aby židovskému státu příliš horlivě nepomáhaly, protože nejenže jejich spojenci nebudou schopni podpořit jejich postoj, ale někteří z nich budou dokonce nuceni vystoupit ostře proti, což bude demonstrovat nedostatek jednoty na Západě.

USA musely začít naslouchat názorům svých spojenců. Nezastavily svou pomoc Izraeli, ale trvají na brzkém ukončení bojů (což bude pro Izrael – bez jednoznačného vítězství nad Hamásem – citelná morální porážka).

Třetím zvoněním je odmítnutí Saúdské Arábie obnovit dohodu o prodeji ropy za dolary. A vůbec nejde o to, že Biden urazil saúdského korunního prince (který zemi skutečně řídí). Američané již dříve urazili Araby včetně Saúdů, aniž by to pro ně mělo nějaké následky.

Problém Washingtonu spočívá v tom, že saúdské úřady si dovolily veřejně ponížit Spojené státy tím, že odmítly obnovit pro Washington zcela zásadní smlouvu, na níž byl založen celý systém nadvlády dolaru (jako světové rezervní měny a měny světového obchodního vypořádání), který je neoddělitelně spjat se systémem americké vojenské a politické nadvlády. Nejaderná, vojensky relativně slabá (neschopná porazit dokonce ani jemenské Hútíje) Saúdská Arábie si dovolila veřejně oponovat USA v otázce nejvyšší důležitosti.

Jak víte, po třetím zvonění zhasnou světla a začíná představení. A tak se i stalo. V Keni vypukly nepokoje proti záměru proamerické vlády zvýšit daně, které se rychle změnily v požadavky na změnu moci. Navzdory demonstrativnímu zásahu Washingtonu, jenž urychleně prohlásil Keňu za svého hlavního ne-natovského spojence, se museli 26. června poslanci vytratit z budovy parlamentu a prezident opustil svou rezidenci.

Keňská vláda ztratila kontrolu nad zemí ve stejný den, kdy došlo k pokusu o převrat v Bolívii, která jen den předtím podepsala dohodu o společné těžbě lithia s ruskými společnostmi. Bolivijská naleziště mají na trh s tímto kovem, který je nezbytný pro moderní baterie (včetně těch, jež se používají v moderních bezpilotních letadlech), přibližně stejný vliv jako saúdské uhlovodíky na trh s ropou nebo katarské uhlovodíky na trh s plynem.

Den předtím oznámil bývalý bolivijský prezident Evo Morales (který musel sám předčasně odejít z úřadu pod tlakem ulice, podporované armádou a Spojenými státy), že velitel armády generál Juan José Zúñiga připravuje státní převrat. Prezident Luis Arce generála okamžitě odvolal a Zúñiga reagoval zahájením vojenského puče.

Trvalo však jen několik hodin, než byl generál Zúñiga zatčen a povstalecké jednotky poslány do kasáren. Lid, vláda, policie a část armády podpořili dosavadního prezidenta, zatímco USA mlčely, ačkoliv je zřejmé, že puč byl připraven s jejich vědomím a podporou, neboť měl změnit vládu orientovanou na spolupráci s Ruskem a Čínou v regionu, který je pro USA důležitý (vlastní největší světové zásoby lithia – strategické suroviny pro moderní high-tech výrobu).

Washington nebyl – s největší pravděpodobností – na Zúñigův spontánní výbuch připraven, ale v minulosti se v takových situacích USA okamžitě rozhodly podpořit proamerické pučisty, protože pokud proamerický puč začal, nesměl být poražen. V současných podmínkách už Washingtonu prostě chybí zdroje k okamžité reakci, a zatímco probíhá hledání potřebných zdrojů, proamerické síly, které se prezentují, jsou poraženy. To se stalo v Bolívii, kde proameričtí povstalci prohráli, a to se stalo i v Keni, kde prohrává proamerická vláda.

Možná se Washingtonu podaří v budoucnu alespoň dočasně získat zpět jednu z těchto oblastí, nebo dokonce i obě. V poslední době se to však daří čím dál hůř – porážek je hodně a úspěšné projekty skoro žádné. Také situace s většinou hlavních hlasování v OSN, s pokusem shromáždit “globální Jih” na konferenci ve Švýcarsku a odsoudit Rusko, neúspěšné přesvědčování vůdců třetího světa, aby nekomunikovali s Putinem, ukazuje, že americká kontrola nad Afrikou a většinou Latinské Ameriky, která se ještě nedávno zdála nedotknutelná, se stává pro Američany minulostí.

“Celé světové společenství” v americkém pojetí se nevyhnutelně smršťuje na euroamerickou uzavřenou komunitu NATO s Japonskem, Korejskou republikou, Austrálií, Novým Zélandem, Filipínami a Tchaj-wanem v Tichém oceánu. A i mezi těmito spojenci jsou disidenti, s nimiž se „nedá jednat“, navzdory výstřelům do Fica nebo šikaně Orbána.

Hegemon totiž stále častěji míjel terč, až se nakonec už nezmohl ani na ten výstřel. Svět už není americký. USA sice mohou ještě stále vraždit jednotlivé politiky, ale už nejsou schopny ovládat planetu. Čas odplaty se neodvratně blíží. Příliš mnoho lidí na tomto světě, stejně jako Hillary Clintonová, která se radovala ze smrti Kaddáfího, by rádo řeklo “wow!”, až budou v přímém přenosu sledovat, jak rozzuřený dav lynčuje posledního amerického prezidenta.

*

Rostislav Iščenko,  UKRAJINA.ru (06:01 27.06.2024), vybrala a z ruštiny přeložila PhDr. Jana Görčöšová