Rostislav Iščenko o tom, kdy Spojené státy požádají o mír a proč už Rusko Arménii nepotřebuje

Rostislav Iščenko, publicista agentury Rossija Segodňa, v rozhovoru pro Ukraina.ru.

– Rostislave, ve svém článku na Ukraina.ru jste zmínil, že Západ předem oznámil, že konference o Ukrajině ve Švýcarsku ztroskotala. Jaký je důvod tohoto neúspěchu a kdo kromě Ruska potřebuje na Ukrajině mír?

– Mír potřebují vždy všichni. Ale právě proto je válka, protože každý potřebuje jiný druh míru. A to tak odlišný, že je nemožné dosáhnout dohody. A každá z nesouhlasících stran věří, že je schopna svého protivníka donutit k uznání své pravdy silou.

Je to jednoduché. Rusko říká, podívejte, NATO se stále přibližovalo k našim hranicím, my jsme je žádali, prosili, přemlouvali, přesvědčovali, aby to nedělali, překročili všechny červené linie, rozpoutali občanskou válku na Ukrajině, fakticky začali útočit na ruské území. Víc jsme tolerovat nemohli, takže teď bojujeme, dokud NATO nepřistoupí na naše mírové podmínky.

A oni na to odpovídají: my jsme nepřekročili hranice Ruska, to Rusko překročilo hranice Ukrajiny, my jen podporujeme malé a slabé, kteří usilují o demokracii, takže neděláme nic nezákonného, vše je v souladu s mezinárodními normami, které však už dávno neplatí a o nichž oni sami říkají, že žijí už jen v představách.

Je jasné, že takto se dohodnout nemůžeme, mluvíme totiž různými jazyky. My říkáme “sladký”, oni říkají “dlouhý”. Dokud budou věřit, že nás mohou rozdrtit a donutit nás přijmout mír, který je komfortní a výhodný jen pro ně, bude konfrontace pokračovat. A my je také musíme drtit, což děláme, abychom přijali ten mír, který je komfortní pro nás.

Američané to vyjadřují velmi jasně. My rádi omíláme, jak jsme pro abstraktní spravedlnost a přátelství mezi národy. Američané otevřeně říkají, že jejich zájmy, ekonomické i politické, jim nedovolují ustupovat Rusku, jinak bude dominance Spojených států ve světě zpochybněna. Včetně životaschopnosti ekonomického systému, který zajišťuje politickou stabilitu.  Proto považují Rusko, které zasahuje do jejich zájmů, za existenčního nepřítele a hodlaji ho zničit.

Nemusí jít nutně o zájmy amerického lidu nebo dokonce ani ne o zájmy amerického státu. Jsou to však zájmy elity, která tento systém v současnosti řídí a která z něj dostává specifické bonusy. Pokud se dostane k moci Trump, tamní vnitropolitická scéna se změní. Ale pokud jde o zahraniční politiku, je nepravděpodobné, že by se něco zásadního změnilo.

Trump totiž hájí zájmy průmyslníků, tedy reálného sektoru. Reálný sektor potřebuje trhy a nepotřebuje konkurenci. To znamená, že nepotřebuje ani Rusko, ani Čínu. Potřebuje přivést do Spojených států ty podniky, jež byly staženy do Číny. Potřebuje nasměrovat do těchto podniků toky surovin z Afriky, Asie a Ruska. A ze všeho ostatního udělají trh pro své výrobky, což nám opět nebude vyhovovat.

Ano, budou učiněny některé čistě symbolické kroky, ale pak se řekne, že Rusko je neschopné a nechce přijmout jejich obchodní návrhy.

To je dlouhý příběh, který se týká zájmů mocných politických skupin, jež ovládají velmoci. A ty se nemohou dohodnout na cizích podmínkách. Zdá se, že to, co žádáme od USA, je přirozené. Dokonce je ani nevyháníme do zóny odpovědnosti 70. let. Žádáme je pouze, aby nepřešlapovali na našich hranicích. Pobaltí jste už do NATO přijali, skladujte si své atomové zbraně třeba v Německu, ale nerozmisťujte další divize u našich hranic, nebudujte tam vojenskou infrastrukturu, která by mohla ostřelovat evropskou část Ruska.

Proti komu budujete vojenská uskupení na našich hranicích? Máme bohaté zkušenosti s Hitlerem i s Napoleonem. Tyto armády se odtud nikdy nevydávají ani do Antarktidy, ani do Austrálie, ale najednou přijdou na naše území a začnou s námi válčit. Proto vás žádáme, abyste je pro jistotu přesunuli dál, abychom byli klidnější.

A oni odpovídají: ne, to neuděláme, protože jste naši nepřátelé, nechcete nás poslouchat, neuznáváte nás jako globálního hegemona, požadujete svou sféru vlivu, to není možné, protože celý svět je sférou vlivu USA. Nemůžeme s vámi žít v míru, proto vás donutíme přijmout americký svět. My na to opáčíme: dobře, vy nás donutíte, ale i my vás donutíme, protože pro nás je nepohodlné žít v americkém světě. Pokud bude třeba nastolit ruský mír na celé planetě, protože vy nemůžete žít vedle nás, tak ho nastolíme.

USA chtějí, aby proti Rusku bojovali všichni, jen ne oni sami. Rozumně očekávají, že Rusko může porazit jeden stát, 20 států, dokonce 50 států, ale dříve nebo později ho to přestane bavit. A pak vstoupí na geopolitickou scénu USA a řeknou: A teď vám vysvětlíme, jak máte žít dál. Tento plán fungoval ve druhé i první světové válce, ale to neznamená, že bude fungovat potřetí. Když lidé poznají, že jste podvodník, začnou si na vás dávat pozor. Američané teď prožívají těžké časy, ale to neznamená, že mají pracky nahoře. Vůbec netuší, že jsou odcházejícím národem, Ukrajinou to tedy neskončí.

Já bych už přestal rozebírat Ukrajinu, protože tento mechanismus se hroutí. Ale najde se zase něco jiného, čím budou tlačit na Rusko dál.

Zastaví se, až se Spojené státy budou cítit natolik vyčerpané, že jakýkoli mír pro ně bude lepší než pokračující konfrontace. Teprve pak bude možné zaznamenat vítězství a skutečně vést konstruktivní jednání o podpisu konkrétní mírové dohody.

– Zatím vidíme konfrontaci Spojených států nejen s námi, ale také s Čínou. Čína přitom vystupuje poměrně ostře při reakci na americké protiruské sankce. Jak jednoznačné je uspořádání bloků ve světě, můžeme očekávat překvapení v rámci bloku, v němž se nyní nacházíme?

– Obrysy bloků nikdy nebyly jednoznačné. V první světové válce měla Itálie bojovat na straně Německa a Rakouska, ale bojovala proti nim. Bulharsko a Rumunsko příliš dlouho váhaly. Bulharsko se nakonec postavilo na stranu dohodových mocností ve snaze zopakovat druhou balkánskou válku a získat zpět území, která mu předtím odebralo Srbsko.

V průběhu dějin nelze hovořit o nějaké stabilitě bloků, státy vždy bojují za své zájmy. Spojují se do bloků, protože mají stejnou představu o nepříteli. Často však zjistí, že jejich přítel pro ně není o mnoho lepší, ne-li ještě horší než nepřítel. To je obecný trend ve světové politice. Nyní se to projevuje ještě výrazněji.

Proto se také už nepodepisují alianční dokumenty. Posledními dlouhotrvajícími aliancemi byly NATO a OVD. Ty však vznikly kolem SSSR a USA. Jakmile SSSR zanikl, jeho blok se zcela rozpadl a země odešly na Západ za lepším údělem.

Spojené státy ztrácejí nyní na váze doslova každým dnem. Blok, který Američany podporoval, značně ochabuje. Američané začínají hledat lepší život, a to v Rusku. Rusko jim totiž připomíná Ameriku. Je velké, zalesněné, má mnoho širokých řek. A tam někde daleko, daleko, v Moskvě, je dokonce i civilizace. Zhruba stejná jako u Američanů v New Yorku.

Všichni chápou, že loajalita spojenců vůči sobě navzájem existuje jen do té doby, dokud je spojenectví pro jednoho i druhého zajímavé. Jakmile někdo ztratí o spojenectví zájem, kus papíru ho pohromadě neudrží. Existuje státní zájem, existuje nějaký kus papíru, který tam někdo podepsal, no ano, ratifikoval ho parlament. Když ho parlament ratifikoval, může ho i vypovědět – žádný problém.

– A právě teď navrhuji mluvit o Arménii, protože premiér Nikol Pašinjan říká, že je připraven vystoupit z CSTO*, a pak vykřikuje, že nebyl zcela pochopen. K čemu jsou Arménii tyto hrátky s aliancí? K čemu je nám současná Arménie? Neztratila pro nás vojenská základna v Gjumri svůj význam?

– Otázkou je, nakolik je to důležité, zda se bez ní obejdeme, nebo ne. Samozřejmě je lepší mít přátelskou Arménii než nepřátelskou. Ale Arménie za Pašinjana zcela jasně deklarovala svou reorientaci na Západ. Takže nemůžeme mít dobré vztahy, protože jsme ve stavu konfrontace se Západem.

Pokud se začnou přátelit se Západem, Západ začne okamžitě pokládat na stůl návrhy: podporujte západní sankce proti Rusku, hledejte příležitost, jak Rusy někde pošramotit, například zavřít jim základnu v Gjumri. Nebo vystoupit například z CSTO a tak dále a tak podobně. To, o čem Pašinjan mluví, je normální vývoj arménské politiky. Od prohlášení, že se budou nyní orientovat na Francii a Spojené státy, až ke konkrétním činům, jako je nákup zbraní od Francie či připravenost přijmout americké poradce, dost možná, že je už i přijímají.

Z mého pohledu je tato politika pro Arménii katastrofální, protože Západ nyní oslabuje. Není to ten Západ, který byl na vzestupu v 90. letech. Je to karikatura tohoto Západu. Nemůže poskytnout Arménii žádnou seriózní podporu. Nemůže překročit hranice zemí, které Arménii obklopují. Spojené státy nyní nemohou naplácat Turecku jako kdysi, protože nejsou pro Turecko tak důležitým partnerem jako je Turecko pro Spojené státy.

Turecko tvoří celé jižní křídlo NATO. Všechny ty balkánské země, Itálie, Španělsko a tak dále jsou jen parkovištěm pro britské fregaty a americké letadlové lodě. Nic víc. Nejsou to státy, které by byly schopny zúčastnit se velkého válečného konfliktu nebo někoho jakkoli vyděsit svou ozbrojenou silou. Ale Turecko, které má půlmilionovou armádu, jež je neustále ve zbrani, ostřílená, po zuby ozbrojená, mimochodem s mocným námořnictvem a s mocnou vojenskou ekonomikou, která vyrábí vlastní tanky, drony, to už je něco jiného. Právě tohle Turecko, přes všechny rozpory mezi ním a Spojenými státy, Američané potřebují.

Proto se Američané s Tureckem o Arménii nehádají. Turecko je velmi důležitým hráčem na Blízkém východě. Tím, že Arménie prohlásila, že jde do Evropy, že se orientuje na Evropu a že Evropané a Američané jsou pro ni velcí starší bratři, podkopala své vztahy nejen s Ruskem, ale i s Íránem.

V Zakavkazsku se vytvořily dva důležité bloky. Turecko a Ázerbájdžán, Írán a Arménie. Írán považoval Arménii a spolupráci s ní za protiváhu tureckého vlivu v Zakavkazsku, protože Turecko a Ázerbájdžán představovaly významnou sílu.

Írán podporoval Arménii, která stála proti Ázerbájdžánu, a tím na sebe strhával pozornost a síly protiíránské koalice. Arménii samozřejmě podporovalo i Rusko, protože Turecko představovalo pro Rusko jednoho z hlavních protivníků. Situace se však začala měnit. V Sýrii došlo k vzájemnému porozumění s Tureckem, Turecko odmítá uzavřít úžiny pro Rusko navzdory americkému tlaku, požaduje od svých spojenců v NATO dodržování litery a ducha doktríny z Montreux, tedy dodržování pravidel ohledně průjezdu úžinami a o přítomnosti cizích lodí v Černém moři.

Stručně řečeno, Turecko působí svým spojencům velké potíže, ale je pro ně i nadále velmi důležitým prvkem. Znovu zdůrazňuji, Turecko má velkou armádu, po Spojených státech pravděpodobně největší v NATO. A tmelí celé východní křídlo bloku.

Rusko se také nebude s nikým hádat kvůli Arménii, proč? Dokud byla Arménie spojencem, dobře. Rusko pouze požadovalo, aby s ním byla řada arménských iniciativ alespoň konzultována.

Nyní je arménské vedení ideologickým nepřítelem Ruska. Podporuje země bojující s Ruskem. Gruzie se zaměřuje na obnovení normálních vztahů s Ruskem. Proto je vystavena tvrdé kritice a tlaku ze strany západních států. To je vše, Arménii už žádní sousedé nezbývají. Na koho se bude spoléhat? Na nějakou skupinu francouzských nebo amerických vojenských poradců?  Když začnou potíže, budou okamžitě vyvedeni. Přiletí dvě nebo tři letadla, poradci nastoupí a budou z Arménie odvezeni.

Pašinjanova politika je jasná. V Arménii se dlouhodobě rozvíjela teze, že jsme všichni Evropané. Jsme evropský národ, měli bychom být v Evropě. Rusko a jeho vojensko-politické ekonomické struktury jsou zaostalé. Tato teze se tam rozvíjela a zdůrazňovala dlouhou dobu. Byla sice méně ochucena rusofobií než podobné teze na Ukrajině, ale přesto soustředila pozornost na arménskou kulturu, arménský národ a podobně. Proto vsadila arménská společnost na Pašinjana.

Arménie je malá země bez důležitého průmyslu, bez důležitých surovinových zdrojů. Ano, z geopolitického hlediska je docela důležitá. Když se ale bojuje po celém světě, hodnota geopolitických bodů klesá. Jsou důležité, pokud se nebojuje. Pak ano, ovládnutím takového geopolitického bodu ovládáte region. Ale když začne vnitřní boj, kontrolní bod sem, kontrolní bod tam. Kontrolu nad regionem je vždy třeba ještě potvrdit. To znamená, že musíte poslat své posádky do všech měst a vesnic, aby se tam zabydlely a prokázaly, že to je území vašeho vlivu. Západ však nemůže nyní poskytnout Arménii takovou podporu. Už jsem uvedl, že je tomu tak z mnoha důvodů, mimo jiné i proto, že Arménie je odříznuta od celého světa.

Američané i Evropané si uvědomují, že takový kontingent, který by zůstal v Arménii, by byl jen potenciální mrtvolou. Nelze ho normálně zásobovat, nelze ho odtud normálně vyvést a tak dále. Takže zítra, ano, pošleme poradce, pošleme konzultanty, proboha. Až se přiblíží Den D, tak je stáhneme. Žádný problém. To není jako dodat divizi nebo dvě nebo tři.

Žádná vojensko-politická podpora nepřichází do úvahy. Diplomatická podpora se omezuje na kývání hlavou, ano, samozřejmě, je třeba uzavřít mír mezi Arménií a Ázerbájdžánem. Ale Arménie a Ázerbájdžán mají o míru každý svou představu. A to i přesto, že Pašinjan je připraven k jakýmkoliv ústupkům, jen aby mu zůstala nějaká arménská vesnička, v níž by mohl nadále vládnout.

Arménská společnost však není vždy připravena k ústupkům. A protože je Arménie ořezávána ze všech stran, ve státě to začíná kvasit. Pašinjanova politika tedy není pragmatická. Vsadil na odcházející živly, na ty, kteří ho nemohou skutečně podpořit. A pokračuje v tom, i když se všechny okolní země a regiony začínají přiklánět k Rusku. Proto cena Arménie klesá. Protože jedna věc je, když jste jedna republika v Zakavkazsku, která skutečně podporuje Rusko, a druhá věc je, když je takových jako vy hodně. Je sice lepší mít o jednoho dalšího přítele víc, ale v krajním případě žádné nenahraditelné přátele nemáme.

*

Rostislav Iščenko,  UKRAJINA.ru (06:40 16.06.2024), rozhovor vedli Roman Gnaťjuk a Denis Rudomjotov,  vybrala a z ruštiny přeložila PhDr. Jana Görčöšová

*CSTO – mezinárodní regionální organizace pro oblast obrany a bezpečnosti, která zahrnuje 6 zemí bývalého SSSR: Arménii, Bělorusko, Kazachstán, Kyrgyzstán, Rusko a Tádžikistán.