Ring volný

Stálo to za to věnovat noc poslechu prezidentského klání v Americe? Celkem jsme se nic nového nedozvěděli, oba kandidáti se představili ve své zafixované podobě, Biden nezkolaboval, měl své řeči našprtané, paměť mu v nutné míře sloužila, ale stařeckou ochablost nemohl zakamuflovat. Koneckonců bylo trapné, že se část diváků bála, část těšila, že se zesměšní. Trump ke svému imidž nepřidal nic, ale také nic neubral. Jen snad se víc šklebil a opakoval stále tatáž gesta, která jakoby měla potvrdit přesnost a pádnost jeho slov. Nedělalo mu žádnou potíž cokoliv popřít a všechny choulostivé otázky zahrát do autu. Vzhledem k celkovému průběhu diskuse či spíš hádky to vypadalo, že Biden víc fedruje sociální otázku, důležitou složku demokratického programu. Ale ta je v USA od dob Reagana  vepsí.

Dřív se říkalo, že američtí demokrati jsou vlastně sociální demokraté. Zdá se, bohužel, že trpí, právě tak jako evropští sociální demokraté, nezadržitelným útěkem od svého původního programu. Proč, proboha, se stávají iniciátory a podporovateli války na Ukrajině, která nese všechny známky imperialismu a násilí, toho nejhoršího popření občanské prosperity. Něco tu nehraje – již delší dobu několik amerických miliardářů–mecenášů  žádá úpravu daní ve prospěch chudších poplatníků. Trumpovi je to jedno. Biden to sice slovy podporuje, ale sám v tom nic nepodnikl. Místo toho vydává miliardy na pomoc ukrajinské vládě. Dost překvapivě prohlásil, že tam neposílá peníze, ale platí za ně zbraně. Prašť jako uhoď. Asi by to zasluhovalo ověřit, vždyť krmení korupčního státu potřebuje platit hotovými. (Ještě k těm miliardářům – právě se dočítám v britském tisku, že, miliardářů je v USA celkem 10 000;  disponují nerealizovaným kapitálem ve výši 6 bilionů dolarů (z majetku 11 bilionů), který není postižen žádnou daní. Proč je demokratům tak těžké připravit nový zákon? Nebyl by to dobrý volební čin?

Ze záplavy Trumpových řečí a argumentů vyzvednu to, co je pro všechny Evropanů na prvním místě, totiž jeho vztah k válce na Ukrajině. Trump prohlásil, že on jako prezident by nedopustil, aby vznikla na Ukrajině válka. Říká pravdu? Můžeme mu věřit, protože byl za svůj vztah k Rusku a Putinovi dlouhodobě plísněn a popotahován. Připomeňme si, jak mu nadávala Clintonová – obořila se na něho jako hotová Valkýra. Válka je dnes věc prvořadé důležitosti, jen kvůli tomu bych si přál, aby Biden    n e b y l    zvolen. Na způsob, jakým opakoval hrůzostrašné zvěsti o Putinovi, se nedá zapomenout – křehký stařík najednou zatnul zuby, zvýšil hlas a se zcela nepokrytým fanatismem zopakoval dnešní protiruskou abecedu, kde si neodpustil strašit Putinem jako nebezpečným predátorem. Co je na konci této litanie? Nic než omega třetí světové války. Biden již před třemi lety nazval Putina zabijákem a on sám to byl, kdo v předvečer ruské invaze mařil opakované pokusy Rusů dosáhnout v narůstajícím konfliktu kompromisu, to znamená záruky, že se Ukrajina nestane nástupištěm útoku proti Ruské federaci. Stačilo prohlásit, že se Ukrajina nestane členem NATO, a k ruské invazi by nedošlo. Když byla situace na ostří nože a Putin shromáždil na západní hranici vojsko (v té době již velitel Ukrajinské národní gardy vypracoval rozkaz útok proti vzbouřivším se provinciím), Biden opakovaně prohlásil, že nikdy na Ukrajinu nepošle americké vojáky. Nebyla to léčka? Nepodobalo se to lsti, uplatněné v Afghánistánu, kdy ještě za Cartera a Brzezinského začali Američané masivně podporovat islámské mudžahedíny, a tím vytvořili nástupiště proti sekulární Kábulské vládě podporované Sověty?    Buď jak buď, v Trumpově prohlášení o válce na Ukrajině zaznělo něco mimo běžnou a dlouholetou mediální kampaň, totiž prosté lidské zděšení nad tím, že na Ukrajině a dnes již také v Gaze probíhají krvavé boje. V této věci zůstala bledá Bidenova tvář bez jediného citového záchvěvu, téměř s patosem prohlásil, že Putin žene celou Evropu a svět do války. Jakkoli je Trump mluvka, připomínající kačera Donalda, jakkoli má z ostudy kabát a jakkoli mu nečiní námahu bez uzardění prodávat svou kauzu, přece jen si nenasazuje takovou nelidskou masku, jakou někdy používá Biden. Všimněme si toho, jak se v zápalu diskuse jeho popelavá tvář proměňuje (je to poučný příznak sémiotiky, řeči těla): základní mimika tváře s přivřenými očima jako dvěma čárkami a s úzkými přivřenými bezkrevnými rty se náhle k nepoznání změní – oči se promění ve dvě zděšené vyvalené koule a ústa se otevřou a odhalí hradbu bílých zubů. Nevím, jak vy, ale mně proběhl po zádech mráz.

Summa summarum: předvolební klání amerických prezidentů vede k zničující otázce. Jak je možné, že tato velká země, oplývající nezměrným hmotným i duchovní bohatstvím (lidským kapitálem), že tento stát disponující mohutným průmyslem, zemědělskou velkovýrobou, bankovnictvím, obchodem a armádou, jejíž prestiž se nemění katastrofálními prohrami a po  celá desetiletí udržuje ve světě stovky vojenských základen a ještě větší počet poslušných vykonavatelů její vůle, že tato velmoc není s to vyzvednout kandidáty na nejvyšší post osobnosti hodné této pocty a moci? Jak je možné, že země, pyšnící se demokracií, ukazuje světu lídry takové typu, jakým je Trump a Biden? Co se to stalo s americkou politikou, státností a kulturou? Co tomu říká „hluboký stát“? A jak má volit obyčejný člověk, komu má věřit? Prezidentská diskuse naplno demonstrovala téma, kolem kterého se dnes již nechodí jako kolem horké kaše. Je to hrozba úpadku, ne však jen v mocenském smyslu Trumpova hesla – Make Amerika Great Again, nýbrž v hlubším významu, který na konci 18.století inspiroval strůjce americké a francouzské revoluce a všechny reformátory, jimž ležel na srdci zájem všech členů obce. Dnes svět zoufale potřebuje státníky, moudré a čestné politiky–novátory, kteří – místo    sveřepého soutěžení, živeného fanatismem třídy, rasy, náboženství a partaje,    místo skryté, otevřené i hybridní války – hledají cestu k dorozumění, spolupráci a vzájemnému respektu občanů všech národů a států.