Pirátstvo jako náš vzor

V Poslanecké sněmovně 13. června 2024 moderovala pirátka Richterová seminář se zvučným
názvem Proč potřebujeme dětského ombudsmana? Trestuhodně jsem nepochopila situaci,
když jsem tázací větu v pozvánce vzala jako výzvu k diskusi. Chtěla jsem říct, že potřebujeme nadšené odborníky, víc školení a psychologické podpory pro děti i pro všechny, kdož s nimi pracují. Měla jsem v plánu navrhnout zastoupení týraných a ohrožených dětí rodinnými advokáty, leč po zdrcující soudružské kritice teď už zcela jasně vidím, že podobné myšlenky jsou zraňující, toxické a na sněmovní půdě velmi nebezpečné. A že právě a jedině úplně nový úřad konečně zařídí, že naše společnost dopřeje dětem sluchu a vyjádření, všechna ohrožená dítka zachrání a zamezí všem stávajícím pochybením a nedokonalostem.

Dnes už jsem namouduši zcela přesvědčena (tedy musím být), že jediným správným řešením je více úřadů a více byrokracie.

Ach, přiznávám se, že jsem se dopustila neomluvitelného pochybení, z něhož mě pirátka po
zásluze vyvedla – jak taky jinak než přísně, jasně a nekompromisně. Sněmovní prostředí
přece není místem pro diskusi, a už vůbec ne pro nějakou polemiku či snad dokonce i
politiku. Sněmovna je podle pirátstva místem vyčleněným pro nadšené ovace a vyjadřování
souhlasných názorů, pro sebechválu a pochlebování. Takové projevy je třeba nechat zaznít –
ty pochvalné pochopitelně celé a bez přerušení. Sluší se přece osobně pochválit každého, kdo si při vytváření další zbytečné instituce přihřál vlastní polívčičku anebo pokukuje po nové a hezky teple vyfutrované židli pro sebe nebo pro pirátské kolegy. Konečně nás taky pochválí, až vyjedeme do inspirujícího západního zahraničí.

Až zřídíme dětského ombudsmana, třeba se za humny zapomene, že jsme odmítli ratifikovat úmluvu z Istanbulu.

Správně mě tedy moderující pirátka po každé větě přerušovala, hbitě mi vypnula mikrofon a
posléze mi odebrala slovo, neboť jsem jako jediná černá ovce mezi všemi se záměrem zřídit
nový úřad nesouhlasila, trvala jsem na využívání již platného práva a zcela nadbytečně se
pídila po tom, z čeho tu další zbytečnost zaplatíme. Pirátka naopak správně a popirátsku
odsekla, že není na místě ptát se po financích ani zpochybňovat, na čem se přece dohodli
všichni předkladatelé. Zdroje tu jsou (nebo se prostě najít musí!)

Proč vyslovovat pochybnosti? Proč trvat na dodržování práva? Nač nahlas říkat, že žádný nový zákon nevyloučí lidské chyby, excesy a hraniční jednotlivosti? Ach, jak jsem byla naivní, neznalá a hloupá.

Teď už to vím, mám za sebou další lekci praktické politiky. O otázky tu přece nikdy nešlo. Ani o věcné výhrady, ba dokonce ani zadlužená státní kasa nerozhoduje. O obsah návrhu přece nejde. Jde o to vypadat dobře. Máme ty nejlepší úmysly, takže cokoli navrhujeme, musí být přijato hned a bez zbytečných debat. A s tím souvisí i potřeba společnost chránit před jednotlivci, co mají pochybovačný názor. Pryč s neznabohy, co naše návrhy zpochybňují a jednotu nebezpečně nahlodávají. Kdo nejde s námi, jde proti nám! Pak je třeba mu nejlépe ani nedat slovo.

Ještěže tu to svěží pirátstvo máme.

Pirátstvo jako náš vzor.

I když pro mě spíš vzdor.

*

Daniela Kovářová – autorka je nezávislou senátorkou a prezidentkou Unie rodinných advokátů