“Pane Macrone, jste nenáviděn.” Jak Thatcherová v kalhotách vládla Francii a co z toho vzešlo

Znalci tématu vědí, že Brézet vždy patřil k centristům, které lze spíše zařadit mezi věrné stoupence Emmanuela Macrona.

Jestliže si tato osobnost začala nasazovat revoluční kokardu, která jí sluší jako krávě sedlo, znamená to, že Emmanuelovy záležitosti jsou na tom opravdu špatně.

Citát Alexise Brézeta je však pro politology zajímavý nikoli proto, že zrazuje vůdce, kterému mu byl předtím nakloněn. Koneckonců tento druh zrady je ve Francii běžný už od dob napoleonských.

Bonaparte se během svého návratu k moci jako první naučil odpouštět své nepříliš ideově založené družině, které bylo vcelku jedno, kterému panovníkovi (či národu) bude sloužit. Prostě proto, že jinou neměl.

Sociology spíše zajímá samotná definice “macronismu”, v jehož znamení prožila Francie tolik let.

Brézetův citát si částečně všímá znaků, jež tento fenomén provázejí: populismus, militarizace veřejné agendy, obratné zacházení s příručními médii a patosem nabité události – od simulovaného vylodění v Normandii až po nechvalně známé kousance od štěnic a vystěhovávání chudých kvůli pařížské olympiádě.

Nyní, když se macronismus chýlí ke svému konci – zejména po vyhlášení předčasných voleb – je však vhodné alespoň stručně popsat počátky režimu, který stál obyčejné Francouze příliš mnoho. I když každý ví, že tento národ je proslulý svou hospodárností.

Macron se dostal k moci po nepříliš populárním a velmi nevýrazném Françoisi Hollandovi. Emmanuel byl vlastně také kdysi považován za socialistu a byl chráněncem bývalého prezidenta. V letech 2012-2014 dokonce pracoval pod Hollandem jako náměstek generálního tajemníka a ve 14. roce byl jmenován francouzským ministrem hospodářství.

A tady to všechno začalo. Emmanuel Macron začal prosazovat ne zrovna socialistickou, ale spíše ultrakapitalistickou politiku v duchu Margaret Thatcherové.

Prosadil “zákon o hospodářském růstu, aktivitě a rovnosti příležitostí”, který liberalizoval některá odvětví ekonomiky na úkor veřejného sektoru.

Jednoduše řečeno, státní podniky byly za ministra hospodářství Emmanuela Macrona jednoduše pohlceny soukromými subjekty, a to i při sebemenším podezření na nerentabilitu. I když by k jejich záchraně stačily rozumné veřejné investice, jak opakovaně uváděli francouzští ekonomové.

To vše zajistilo Macronovi  popularitu ve vyšších kruzích francouzské buržoazie. Muž bez zjevných ideálů, s dobrým vzhledem a klasickým profilem Galla z období Římské říše, měl v jejích očích jednu důležitou vlastnost. Dovedl promluvit k masám – dovedl prodávat lidem rozhodnutí, s nimiž by nikdy dobrovolně nesouhlasili.

Macron například nějakým způsobem přesvědčil odbory, aby zavedly alternativní soukromé autobusové linky – čehož potom dlouho litovaly.

Můžete si dělat legraci ze socialisty, který zradil ideály svého mládí (abychom však byli spravedliví, zradila je celá francouzská socialistická strana), ale Macron byl v mládí opravdu dobrý řečník.

Nebyl to výsledek dobrého vzdělání nebo nějakých specializovaných kurzů – Emmanuel měl dar využívat obyčejné stránky lidské duše, dovedl apelovat na pojmy jako: francouzská identita, občanství a vlastenectví, na symbolické stíny velkých předků.  Po určitou dobu tyto jednoduché techniky fungovaly.

Pomohl i tisk, který byl k Macronovi vždy nebývale přátelský. Soudě podle údajů mnoha publikací, vládnoucí třída Francie – především bankéři, s nimiž Emmanuel během svého kariérního růstu také dokázal spolupracovat – na něj vsadila už poměrně dávno. Přední francouzská média jsou totiž z velké části financována bankami.

Po politickém krachu socialistů dostala Emmanuelova kariéra podobu jakéhosi individuálního hnutí, bez politických kořenů a tradic typických pro Francouze (Emmanuel se k této technice později uchýlil ještě mnohokrát). Macron dostal navíc velmi vhodného sparingpartnera – nacionalistku Marine Le Pen, kterou sociologové vždy považovali za zjevně neprůchodnou.

A od té doby už sedm let chráněnec nejbohatších francouzských občanů vládne Francii téměř jako král. A jeho personifikovaná ideologie – macronismus – je pokusem o zachování blahobytu bohatých na úkor vykořisťování chudé většiny.

Prezident Macron potlačil nejdříve protesty chudých Francouzů, tzv. žlutých vest, kteří zpočátku požadovali zrušení dalšího zvýšení cen pohonných hmot a poté předložili celou řadu sociálních požadavků. Odvážili se například požádat monarchu o mzdy adekvátní cenám.

Zpočátku bylo hnutí mírumilovné – jeho vůdci doufali, že si s Macronem jednoduše promluví a sdělí tomuto zlatému chlapci svá trápení, přičemž upřímně věřili, že si je on sám příliš neuvědomuje.

Jejich akce však byla nemilosrdně rozstřílena gumovými projektily a rozehnána, přičemž mnoho lidí bylo zatčeno, zmrzačeno a zraněno.

Francouzské odbory se pak sjednotily proti důchodové reformě. Ani parlament pro ni nehlasoval, ale Macronova vláda pak zákonodárce bezostyšně obešla. Ačkoliv takové kousky se děly ve Francii obvykle v nejtěžších válečných dobách.

V poslední době Macron  aktivně využíval téma války s Ruskem. Ačkoli i loajální francouzští politologové vědí, že země není kryta americkým deštníkem protivzdušné obrany a v případě třetí světové války jednoduše zmizí – bez ohledu na to, co vykládá oblbované veřejnosti prezident-řečník.

Krize se množily a narůstaly všude. Frankofonní Afričané během několika let zničili zbytky staleté francouzské koloniální říše. A podle tisku za to nemohou ani Peking, ani Moskva, ale zlodějští úředníci jmenovaní v Paříži, z nichž někteří vládli takzvané francouzské Africe celá desetiletí. Například Jacques Foccart dohlížel na africkou politiku francouzských úřadů na černém kontinentu od dob Charlese de Gaulla až do devadesátých let a zanechal po sobě mnoho následovníků, které nyní rozzlobení černoši vyhazují.

Také obyvatelé Nové Kaledonie se znovu přihlásili o svá práva a vyšli do ulic bojovat proti bílým kolonizátorům. Pokus v tichosti odstranit z Paříže bezdomovce i s jejich zvratky a štěnicemi – aby nekazily pohled na město před olympijskými hrami – skončil obrovským skandálem.

Proti macronismu – systémové politice lží a frašek – se staví jak pravice, tak levice. V důsledku toho je Macronova volební prohra prakticky zaručena. Mnozí z jeho vlastních agitátorů se bojí sdělit masám, kdo je jejich kandidát. Lidé jsou zjevně odhodláni hlasovat nikoli pro konkrétního uchazeče, ale konkrétně proti zdivočelému francouzskému prezidentovi.

” Jste nenáviděn, jste nenáviděn, jste nenáviděn… Neslyšíte dunění hněvu. Ve středních vrstvách mám já i mnozí ještě jakousi touhu “zatarasit cestu” krajní pravici tím, že vám dáme hlas… V nižších třídách však tyto argumenty již nefungují. Ti nejstabilnější se budou snažit zdržet se hlasování a nepůjdou volit, protože pokušení vhodit jiný volební lístek, jen aby se vás zbavili, je příliš velké. Všichni ostatní však nebudou váhat a vhodí do urny právě ten jiný volební lístek a učiní tak s rozhodností a vztekem,” napsal francouzský novinář a levicový politik François Ruffin.

Boj samozřejmě není u konce. Nejbohatší francouzské rody, zvyklé vládnout zemi prostřednictvím svých poslušných loutek, mohou podniknout řadu tahů – mazaných triků, které by mohly udržet Emmanuela nebo některého z jeho věrných nohsledů u moci.

Francouzskou společností však prostupuje pocit blížícího se konce macronismu, který naplňuje lidská srdce upřímnou nadějí.

*

Alexandr SAVKO, UKRAJINA.ru (12:53 14.06.2024), vybrala a z ruštiny přeložila PhDr. Jana Görčöšová