Nad nejděsivějším pražským tunelem pro pěší se jednoho dne objevil nasprejovaný nápis: Neboj. Tunel měří tři sta metrů. To je asi sedm minut doufání svižnou chůzí, že vás za tu dobu nikdo nepřepadne.
Řada chodců tudy každý den projde zcela v klidu, aniž by vůbec tušili, že prochází protiatomovým krytem a přitom míjí dveře laboratoře na urychlování částic, vybudované v místě, kde původně byla hala určená ke skladování mrtvol. Neboj…
Boření hranic jako survival strategie
Něco v nás touží překonávat vlastní strach a bořit pěstí hranice nekomfortu. Odjakživa mě děsila představa, že nějakou nešťastnou náhodou spadnu v metru na koleje. Později jsem začala prožívat něco jako fyzické nutkání se na ty koleje vrhnout sama, čistě z toho strachu ze smrti. Aby už od toho nepříjemného pnutí byl pokoj.
-> Čtěte celý článek na serveru Blogosvět.cz
Jako malého kluka mě vodila maminka na dětské oddělení nemocnice kolem márnice. Na můj dotaz co je to za domek mi šetrně odpověděla k čemu slouží. Vždy když jsme šli kolem, začal mě stejně jímat děs, hrůza a strach. To postupem času nahradila zvědavost a obava, že tam jednou budu ležet ale už… Číst vice »
To jste napsala moc hezky. Znám podobné pocity po dlouhodobé léčbě TBC…měl jsem strach sám ze sebe a balkónu, když popojdu kousek blíž, tak skočím…2. patro…a o to se jeden už kdysi v této léčebně pokusil…mrtvý, prd ví…:-)
Ja tedy mam radsi klid