Macron ničí svou demokracii, aby ji zachránil – Proč se francouzský prezident rozhodl přijmout volební chaos.

převzato z FB

Zajímavý komentář od poměrně mladého profesora soudobých dějin na Edinburské univerzitě Emile Chabala, zveřejněný včera na platformě Foreign Policy. Chabal studoval na Cambridge, Rice University, Harvard University a École Normale Supérieure v Paříži. Doktorát dokončil v Cambridgi a jeho disertační práce byla následně oceněna History Faculty’s Prince Consort, Thirlwall Prize a Seeleyho medailí za nejlepší disertační práci ve všech obdobích.
—
Francouzská revoluce byla možná jedním z prvních pokusů o masovou demokracii na světě, ale ti, kdo ve Francii vládnou, mají s touto myšlenkou už dlouho problém.

V průběhu 19. století se po sobě jdoucí vládci snažili demokratická práva omezit nebo je úplně zrušit. Dokonce ani zavedení všeobecného volebního práva pro muže v roce 1848 tuto skepsi příliš nezměnilo. Velká část vládnoucích vrstev nedůvěřovala masám a volbám, které jim dávaly hlas. (A většina vládnoucích také souhlasila s tím, že ženy by neměly mít volební právo; volební právo získaly až v roce 1945).

Katastrofální porážka Němci v roce 1940 a zkušenost s autoritářskou vládou maršála Philippa Pétaina ve Francii zajistily, že po osvobození Francie v roce 1944 byla většina protidemokratických hlasů umlčena. Francouzští politici však demokratický proces nepřijali najednou.

Naopak, poválečnou obnovu země řídili nevolení technokraté, a když se Charles de Gaulle v roce 1958 vrátil k moci, změnil ústavu tak, aby demokratické touhy Francouzů byly pevně drženy na uzdě. Jeho nové ústavní uspořádání – známé jako Pátá republika – obešlo parlament a vytvořilo jednu z nejmocnějších přímo volených exekutiv na světě. Zavedl také dvoukolový volební systém, který byl navržen tak, aby voliči mohli v prvním kole vyjádřit svou frustraci a teprve v následném druhém kole se rozhodnout “rozumně”.

Co se týče samotných Francouzů, jsou si již dlouho vědomi různých pokusů udržet své politické choutky na uzdě. Proto byly síla protestu a strach z rozzuřeného davu mocnými hnacími silami francouzské politiky. I dnes každý ministr ví, že jeho dny jsou sečteny, pokud se ulice obrátí proti němu, a to bez ohledu na výsledek předchozích voleb.

Vzhledem k této historické zátěži není těžké pochopit, proč téměř všechny zcela zaskočilo nečekané oznámení prezidenta Emmanuela Macrona z 9. června, že rozpouští parlament. Pouhou hodinu předtím byly zveřejněny první odhady výsledků voleb do Evropského parlamentu. Průzkumy veřejného mínění již několik měsíců předpovídaly, že krajně pravicová strana Národní shromáždění si povede velmi dobře. Ve chvílích před Macronovým projevem se lidé spíše než o složení Evropského parlamentu starali o to, aby stihli umýt nádobí.

Macron měl ale jiné představy. Jeho rozhodnutí vypsat volby bylo v rozporu se dvěma staletími francouzské politické historie. Každý z jeho předchůdců by mu řekl totéž: Když je situace vyhrocená, poslední věc, kterou uděláte, je, že požádáte francouzský lid, aby rozhodl. Potrestají vás – nejen proto, že vás nemají rádi, ale také proto, že jste si dovolili zeptat se jich, co si myslí.

Jak si tedy vysvětlit tak závažné a nezvyklé rozhodnutí?

Ve dnech, které uplynuly od Macronova oznámení, se na tuto otázku snažili odpovědět i ti nejzkušenější političtí novináři. Zdá se, že na možnosti rozpuštění parlamentu pracovala zvláštní skupina poradců. Byli zde i členové Macronovy koalice, kteří tento postup doporučovali – zejména shluk pravicových senátorů, jejichž mandát není závislý na výsledku přímých voleb.

To je však stěží dostatečné vysvětlení. Prezidenti mají vždy týmy, jejichž úkolem je rozehrávat různé politické scénáře, a musí se také vypořádat s neustálým lobbingem svých spojenců. Chceme-li pochopit Macronovu logiku, pak musíme hlouběji proniknout do jeho světonázoru a jeho vize francouzské politiky.

Začít bychom mohli u historických precedentů, které pro Macronovo rozpuštění parlamentu existují. Za Páté republiky došlo pouze ke třem preventivním rozpuštěním parlamentu: V roce 1962 potřeboval de Gaulle parlamentní podporu pro své rozhodnutí vytvořit přímo volený prezidentský úřad. V roce 1968 usiloval o nový mandát v důsledku obrovských studentských a dělnických protestů, které proběhly na jaře. A v roce 1997 Chirac doufal, že obnovením pravicové většiny v parlamentu potvrdí svůj úspěch v prezidentských volbách v roce 1995.

Je jasné, který z těchto precedentů má Macron na mysli. V letech 1962 a 1968 byla de Gaullova strana masivně znovuzvolena a de Gaulle získal novou legitimitu pro svou politiku. V roce 1997 byl naopak Chirac tvrdě potrestán. Levice získala více než 200 křesel a až do roku 2002 tvořila většinu v parlamentu. Vzhledem k tomu, o kolik je francouzská politika v roce 2024 roztříštěnější – a vzhledem k propadu stranické disciplíny od 90. let – se rozpad z roku 1997 jeví jako mnohem přesnější vodítko pro to, co se může stát za několik týdnů.

Macron samozřejmě zná svou politickou historii, zná rizika. Možná se domnívá, že má charisma a postavení de Gaulla, ale bude si vědom toho, že sám generál byl lidovým hlasováním potrestán. Když de Gaulle pouhý rok po svém velkolepém úspěchu v parlamentních volbách v roce 1968 vyhlásil referendum o decentralizaci, řekl Francouzům, že v případě prohry odstoupí. A přesto prohrál.

I nejmocnějšího francouzského vůdce 20. století odstavili od moci nespokojení voliči. Proč si Macron myslí, že to dokáže lépe?

Jedinou věrohodnou odpovědí se mi zdá, že se opožděně chopil moci chaosu. Poté, co od svého prvního vítězství v roce 2017 Francouzům neustále opakoval, že je garantem stability a jedinou hrází proti politickým extrémům ve Francii a Evropě, se rozhodl, že svých cílů může nejúspěšněji dosáhnout naprostým zničením stávajícího systému politických stran a koalic.

Již v minulých dnech došlo k hlubokému přeskupení na levé i pravé straně politického spektra. Není vyloučeno, že francouzský pravý střed – političtí dědicové gaullismu – téměř zanikne. Na levici reálný strach z krajně pravicové vlády přiměl zcela neslučitelné politiky, od trockistů po centristické sociální demokraty, k ad hoc spojenectví. V nejlepším případě vyjde Macron z tohoto zmatku jako jediná důvěryhodná vládní postava, jako revoluční vůdce, který zůstal stát po čistce.

Rizika rozpoutání chaosu jsou však obrovská. Macron by mohl přijít o parlamentní moc i o svou stranu. Mohl by utrpět drtivou porážku od rozzlobených voličů. A především by mohl trvale pošpinit svůj odkaz tím, že by se stal prvním francouzským prezidentem, který by přísahal krajně pravicovému premiérovi, jehož by v parlamentu podporovala krajně pravicová většina. Symbolika tohoto kroku by byla téměř stejně silná jako proslulý obrázek Pétaina, jak si v roce 1940 potřásá rukou s Hitlerem.

Mnoho lidí přirovnává Macronův hazard k rozhodnutí bývalého premiéra Davida Camerona vypsat v roce 2016 referendum o členství Spojeného království v Evropské unii. Cameron však byl naivní: bylo mu řečeno, že vyhraje, a nevzal si žádné ponaučení z téměř neúspěšného referenda o nezávislosti Skotska v roce 2014.

Macron naivní není; přesně chápe, co udělal. Možná se mu to časem vymstí. Pokud však selže, ponese odpovědnost za rozdělení Francie jen on sám.