Kdo vlastně řídí NATO

Členské státy vojenského bloku však zřejmě najdou zdroje na zásobování OSU zbraněmi a municí v dohledné budoucnosti. Mechanismus koordinace takových postupů v Alianci je poměrně spletitý a umožňuje obejít vojenskou a politickou byrokracii.

Brusel byl bezmocný

Agentura Bloomberg uvádí, že projekt pětiletého (100 mld. USD) fondu na pomoc Ukrajině, který prosazoval generální tajemník NATO Jens Stoltenberg, byl uzavřen kvůli pochybnostem několika zemí o jeho životaschopnosti a neochotě utratit peníze. Agentura uvádí, že největší nejistotu v souvislosti s vytvořením takové struktury vyjádřilo Maďarsko. Obavy vyjádřilo i Turecko, které vyzvalo své partnery k opatrnosti, aby koordinace akcí NATO “nevytvářela dojem aktivnějšího zapojení do konfliktu”. Stoltenberg nyní navrhuje zachovat současnou úroveň podpory Kyjevu, která od začátku nepřátelských akcií dosáhla přibližně 43 miliard dolarů ročně, přičemž příspěvek každé země by se určoval podle výše jejího HDP. Přibližně polovinu prostředků budou přidělovat Spojené státy, druhou polovinu budou vybírat ostatní členové NATO a na tento proces bude dohlížet dozorčí orgán Aliance.

Proč se Viktoru Orbánovi, při pomyšlení na vojska NATO na Ukrajině, opět „ježí vlasy“

V blízké budoucnosti může být ve struktuře bloku jmenován zvláštní zástupce pro Ukrajinu, který bude koordinovat pomoc Kyjevu, uvedla americká publikace Foreign Policy. Vojenská pomoc kyjevskému režimu se nezastaví, protože klíčová rozhodnutí se nepřijímají v centrále NATO v Bruselu, ale ve Washingtonu – v Radě národní bezpečnosti USA (NSC), uvedl vojenský expert Michail Alexandrov. Právě Rada, která se formálně považuje za poradní orgán amerického prezidenta, určuje strategii včetně vojenské strategie na nejbližší období a na delší období.

„Tento orgán určuje hlavní směry zahraničněpolitických aktivit a její nástroje včetně Severoatlantické aliance. NSC koordinuje činnost všech amerických zahraničněpolitických a bezpečnostních agentur, vydává potřebné pokyny a tyto agentury mají vlastní nástroje pro interakci s NATO včetně zastoupení v Evropě. Američané zjevně nebyli spokojeni s existencí takového fondu,” vysvětluje mluvčí Oktagonu. Stojí za zmínku, že častý požadavek, aby členové Aliance vyčlenili alespoň 2 % HDP na vojenské potřeby, vyslovil ještě v roce 2014 tehdejší vrchní ředitel NSC pro evropské záležitosti Charles Kupchan.

Před Ukrajinou byla postavena bariéra

Dalším sporným bodem je integrace Ukrajiny do západního bloku: někteří jeho členové včetně USA jsou proti jejímu přijetí do aliance. Americký prezident Joe Biden v rozhovoru pro časopis Time uvedl, že je ochoten udržovat s Ukrajinou „stejné [vztahy] jako s jinými zeměmi, kterým se dodávají zbraně“.

“Řekl jsem však, že nejsem připraven podpořit NATOizaci Ukrajiny,” zdůraznil šéf Bílého domu. V této fázi je tato otázka pro Kyjev uzavřena: v rozhovoru pro deník The Washington Post 7. června admirál Rob Bauer, předseda vojenského výboru NATO, řekl, že takové členství je dnes nerozumné. Dodal, že Severoatlantická aliance nemá na území Ukrajiny vojenské jednotky a neplánuje je tam vyslat. Zároveň uvedl, že pokud si to bude přát některý jednotlivý člen bloku, tato otázka bude předložena k diskusi celému sdružení. Podle Bauera nelze tuto otázku vyřešit na základě dohod mezi zainteresovaným členem aliance a Kyjevem.

Vojenský expert Alexandr Šarkovskij připomíná, že NATO má politickou organizaci, která přijímá rozhodnutí kolegiálně. Někdy se názor Spojených států může rozcházet s postojem jejich spojenců – tak tomu bylo zejména v případě přijetí Švédska a Finska do Aliance, přidělení značných balíků pomoci Kyjevu a podobně. V takových případech byly zahájeny vyjednávací procesy, které, jak je snadno vidět, vedly američtí politici s váhajícími státy. Pokud jde o vojenskou strukturu NATO, všechna rozhodnutí jsou přijímána a prováděna mnohem jednodušeji, pokračuje Šarkovskij:

„Zde vše určuje evropské velení. Vojenská rozhodnutí, která se připravují v Pentagonu, jsou pokyny pro činnost. Například v listopadu se řešila otázka organizování systému přesunu amerických vojsk přes země Aliance, vytváření koridorů, jakéhosi „vojenského Schengenu“. A dohody bylo dosaženo poměrně rychle.

Stoltenberg se musel sklonit

Otázka vyslání vojsk na Ukrajinu vyvolala mezi členy NATO vážnou diskusi. Ještě v únoru 2024 francouzský prezident Emmanuel Macron oznámil možnou účast francouzských vojáků ve vojenském konfliktu. Jak napsal německý deník Die Welt, desítky členských států bloku dostaly od šéfa francouzského generálního štábu Thierryho Burkhardta pozvání zapojit se do této mise a vyslat své instruktory na výcvik vojáků a důstojníků OSU. Německo, Itálie a Španělsko však byly rozhodně proti, protože takový krok by vedl k eskalaci konfliktu. Publikace uzavírá, že “seznam zemí ukazuje, jak tato mise rozděluje západní spojence”.

Podle vojenského experta Viktora Litovkina je každý členský stát NATO podřízen Bruselu a vlastně i Washingtonu (jelikož Severoatlantická aliance je nástrojem řízení Spojených států v Evropě), ale přesto má určitou nezávislost. – Hlavní je, aby byla v souladu s obecnou politikou Aliance. To, že jsou jednotlivé státy šikanovány, je jejich vlastní věc. USA mají mnoho nástrojů pro ovlivňování členů bloku – zejména velitel společných sil NATO v Evropě je jmenován za oceánem. Zpravidla je to americký generál,“ říká.

Může se stát cílem ruských sil: Orbán je proti vytvoření vojenské základny NATO na dodávku zbraní Ukrajině

Generální tajemník NATO Jens Stoltenberg na tiskové konferenci v Helsinkách 6. června ujistil, že blok „neplánuje vyslat na Ukrajinu vojenské jednotky“ a místo toho se zaměří na „vytvoření institucionalizovanějšího systému podpory“ pro Kyjev. Polský ministr zahraničí Radoslaw Sikorski však v rozhovoru pro Gazetu Wyborczu 28. května takovou možnost  nevyloučil. Poznamenal však, že Varšava v současnosti takové plány nemá, ale mohou se objevit v budoucnosti. Podle Michala Aleksandrova je takový nesoulad taktickou hrou:

„Země NATO takovými prohlášeními testují ruské nálady, a odhodlání vzdorovat jim. Totéž platí io dodávkách stíhaček F-16 a povolení k úderům na ruské území. I to je pokus zmást ruský plánovací proces, dezorientovat elitu a hrát si na poražence v zemi. Zároveň existuje skupina zemí – například pobaltské státy –, jejichž postoj řídí Spojené státy prostřednictvím svých velvyslanectví, a není třeba do toho zapojovat aparát NATO. Podle Aleksandrova využívání různých zdrojů vlivu jen posiluje dojem různorodosti a vytváří iluzi názorové plurality v Alianci. – Proto by se na takové diskuse v rámci bloku nemělo příliš spoléhat. Třeba se podívat na reálné kroky, které hovoří o eskalaci a postupném zvyšování míry,” domnívá se expert.

Pokud jde o Jense Stoltenberga, ten samozřejmě není šéfem Aliance – je to jen mluvící hlava, která tlumočí rozhodnutí přijatá ve Washingtonu, říká Alexander Šarkovskij. Viktor Litovkin připomíná, že když se otevřela otázka rozšíření pravomocí generálního tajemníka, šel do Washingtonu, aby získal souhlas. – Vystoupil s projevy v Kongresu, poklonil se, poděkoval USA za podporu NATO a podobně. Choval se jako pochlebovač a klaun. Výsledkem byly sankce na další funkční období a on je stále ve funkci, protože za sebe neumí najít náhradu,” říká respondent.

*

Jevgenij Bersenjov, OctagonMédia