Jak skončí válka na Ukrajině? Naši vůdci selhali při definování „vítězství“

Viz článek How will the Ukraine war end?

podle překladače

Jak skončí válka na Ukrajině? Naši vůdci selhali při definování „vítězství“

Jak skončí válka na Ukrajině? V mnoha letošních volbách zastíněných chmurnou atmosférou mezinárodní nestability je pozoruhodné, že jediným kandidátem, který se dosud vážně zabýval touto otázkou, byl Nigel Farage. Při vysvětlování postoje své strany Reformy ohledně zahraniční politiky v diskusi, o které nám britský Mirror sděluje, že Farage říká, že vyvolala „zběsilost“ (ačkoli to není vysvětleno od koho a vůči komu), Farage prohlásil , že jeho strana, jestliže bude u moci „bude pokračovat v posílání peněz [Ukrajině], ale myslí si, že oběma stranám je třeba říci, že v určitém bodě války skončí buď vyjednáváním, nebo katastrofou, a tato vypadá, že bude trvat mnoho, mnoho, mnoho let – a za strašnou cenu obrovského počtu životů.“ Podle něj budou muset proběhnout osobní rozhovory.

Farageova intervence je zarážející nejen v tom, jak se odchyluje od deklarované ukrajinské politiky dvou britských hlavních stran, která spočívá v podpoře Ukrajiny až do konečného „vítězství“ státu, který Kyjev v průběhu války předefinoval z návratu ke svým hranicím před invazí 2022 k mnohem obtížnějším návratem k hranicím z roku 1991 – ale v tom, jak odráží vážnou zahraničněpolitickou debatu o válce, a nejde na pochybné fráze britské stranické politiky.

Taková absence strategického myšlení, jak poznamenává uznávaný analytik Mark Galeotti specializovaný na Rusko , neslouží Ukrajině ani Západu. Jak poznamenává Galeotti, „propast mezi rétorikou a realitou na Západě je nebezpečná, protože riskuje vytvoření nerealistických očekávání“.

Galeotti je daleko blíže Farageově analýze než mainstreamovému britskému politickému diskurzu a varuje, že „je pravděpodobné, že nakonec dojde k uzavření nějaké dohody, která zobchoduje některé ukrajinské území a možná i záruky neutrality, protože Moskva nepochybně zdráhavě přijímá suverenitu Kyjeva a jeho nezávislost.“ Ačkoli západní představitelé soukromě informují, že toto bude pravděpodobný výsledek, veřejně „je v rozporu nejen s vlastní pozicí Kyjeva, ale také s oficiální rétorikou na Západě“ a proto se o něm mlčí.

Logicky existují tři možné konečné body pro ukrajinskou válku:

• úplné ukrajinské vítězství a totální ruská porážka, což i vysocí ukrajinští představitelé nyní připouštějí, že se zdá nepravděpodobné;
• jeho inverze, totální ruské vítězství, podmíněné ukrajinským kolapsem, který navzdory válce pomalu přechází ve prospěch Ruska, pořád nevypadá jako bezprostřední;
• a za třetí zmrazení nepřátelství, možná na současných liniích.

Tento poslední závěr odráží pohled bývalého amerického předsedy Sboru náčelníků štábů generála Marka Milleyho ze zimy 2022, kdy úspěšná podzimní ofenzíva Ukrajiny zatlačila Rusko zpět a Kyjev získal vyjednávací pozici, která , z dnešního pohledu vypadá jako promarněná příležitost. Přesto Bidenova administrativa v té době bagatelizovala Milleyho návrhy o diplomatickém nátlaku a prezident prohlásil: „To je na Ukrajincích. Nic o Ukrajině bez Ukrajiny.“

Ale rozhodnutí Kyjeva odmítnout rozhovory a pokračovat ve válce bylo založeno na nadějích na úspěšnou ofenzivu v roce 2023, která dramaticky oslabí postavení Ruska na bojišti, a na víře, že americká vojenská podpora může být zachována až do konečného vítězství: přesto byla ofenzíva nákladným selháním a americká podpora je ve Washingtonu stále více sporná. Ale zatímco výsledkem bylo zhoršení pozice Ukrajiny na bojišti, veřejně deklarované cíle Washingtonu se nezměnily: fakta na místě se možná změnila k horšímu, ale rétorika ve Washingtonu a mnohem méně ve Westminsteru se sebeméně nepřizpůsobila nové realitě.

Jak by však vypadala realistická politika Ukrajiny? Ironií je, že i když se požadovaný koncový stát Západu posune směrem k vyjednanému urovnání spíše než k přímému vojenskému vítězství, nic by se ve skutečnosti o tolik nezměnilo, alespoň prozatím. Když se v roce 2022 zdálo, že Ukrajina získá převahu, Kyjev, větřící vítězství, neměl chuť pokračovat ve smysluplných jednáních. Nyní, když má Rusko navrch, Moskva stejně tak netouží dělat ústupky nezbytné pro konstruktivní mírová jednání. Putinova údajná „nabídka na příměří“, navržená minulý týden na začátku „mírového summitu“ vedeného Ukrajinou (který se koná bez účasti Ruska a kterého se Biden rozhodl nezúčastnit), pokud vůbec něco, představuje přitvrzení pozice Moskvy: teprve nedávno, minulý měsíc se náladová hudba z Kremlu soustředila na mrazivé nepřátelství na současných frontových liniích.

Putin jako předběžnou podmínku rozhovorů trval na tom, aby Ukrajina stáhla své zbývající jednotky ze čtyř ukrajinských provincií – Doněcku, Luhanské, Záporoží a Chersonu – které Rusko formálně anektovalo na podzim 2022, i když je ukrajinská ofenzíva donutila opustit obrovské části dvou ukrajinských provincií.

I když ruské naléhání na to, aby se Ukrajina nepřipojila k NATO, není v kontextu jednání nepřiměřené – bez ohledu na západní rétoriku , existuje jen malá realistická vyhlídka, že se tak stane –, je nereálné požadovat po Ukrajině, aby se vzdala kontroly nad rozsáhlými oblastmi svého vlastního území, jež stále ovládá. Ruské jednotky postupují pomalu celou frontou, ale zatím neudělaly žádný velký průlom. Putin může počítat s novou letní ofenzivou před příchodem zimních sněhů nebo být spokojen s tím, že opotřebovací válka nakonec ukrajinskou armádu nenapravitelně zlomí, ale prozatím není pozice Ukrajiny, i když je obtížná, katastrofální, a je zcela v této fázi racionální, aby Kyjev ruský návrh odmítl. Ruskou nabídkou k jednání bylo paradoxně prohlášení Moskvy, že ještě není připravena jednat.

Přesto jsou vlastní předpoklady Ukrajiny pro mírové rozhovory nepoužitelné v tom, že požadují ústupky, které Rusko není ochotno pod žádným tlakem splnit, při snaze o dosažení konečného cíle. Ukrajina je pravděpodobně nedosáhne. Summit v Ženevě, z něhož bylo Rusko vyloučeno, pravděpodobně představuje poslední z takových iniciativ, než začnou smysluplná jednání, přičemž trpělivost nezúčastněných států je již vyčerpaná . Jak The Economist poznamenává , „už probíhá konverzace o tom, v co Amerika věří, že by mohlo být přijatelným koncem války“, protože „oči se již začínají obracet k alternativním vyjednávacím platformám, které možná začnou již koncem podzimu“.

Do podzimu se toho může hodně stát, a právě proto jsou mírová jednání do té doby nepravděpodobná. Rusko může letos v létě dosáhnout většího úspěchu na bojišti a donutí Kyjev přijmout podmínky, které by v současnosti odmítl. Stejně tak ale může Ukrajina i nadále otupit ruský postup a vrátit válku do pomalého, drtivého patu, v němž se vážná jednání mohou pro Putina opět zdát atraktivní. Při dosahování posledně jmenovaného výsledku by se západní politická rozhodnutí – tedy pokračování ve vyzbrojování Ukrajiny a poskytování silných vyjádření diplomatické podpory – znatelně nelišila od současné deklarované strategie podpory Ukrajiny až do úplné porážky Ruska. V tomto smyslu lze veřejný závazek Západu k maximalistickým a pravděpodobně nedosažitelným politickým cílům chápat jako vyjednávací taktiku ke zlepšení pozice Ukrajiny před obnoveným tlakem na smysluplné rozhovory: zda oblbují Putina, nebo ne, je jiná otázka.

V každém případě je možná další možná velká událost podzimu – Trumpovo volební vítězství, možná rozhodujícím faktorem, kvůli kterému jsou jednání do konce roku nepravděpodobná. Trumpův postoj k Ukrajině je těžké rozeznat: i když osobně vyjádřil negativní názory na Zelenského a jeho nejoddanější frakce v americké politice je rozhodně nepřátelská vůči Ukrajině, je to těkající postava, která se může rozhodnout eskalovat válku jako dramatickou předehru k rozhovorům. Případná ukrajinská politika budoucí Trumpovy administrativy je natolik potenciálně proměnlivá , ale nepoznatelná veličina, že je zcela logické, že Putin bude válku protahovat, dokud se nový americký prezident neujme úřadu: do té doby není v současnosti žádný smysluplný prostor pro jednání a pokud, jak je pravděpodobné , mírová dohoda bude mít za následek bolestné odstoupení ukrajinského území, bude politická logika Bidenovy administrativy spočívat v přenesení odpovědnosti a záměrně vyvolaném pobouření tisku, které bude doprovázet neuspokojivý závěr, na Trumpa.

Přesto je snad možné rozeznat budoucí obrysy. Loni v létě vyšlo najevo , že významný americký zahraničněpolitický vyjednavač Richard Haass se zapojil do rozhovorů s kremelskými představiteli, za což byl Kyjevem rychle odsouzen a Bílý dům se od něj distancovál. Haassův závěr, publikovaný v Foreign Affairs ve stejném měsíci, kdy se setkal s ruskými představiteli, byl, že „Západ umožnil Ukrajině definovat úspěch a stanovit válečné cíle Západu. Tato politika, bez ohledu na to, zda dávala smysl na začátku války, nyní skončila.“

Kontroverzní pak byla Haassova analýza, říkající,že „mír na Ukrajině nemůže být rukojmím válečných cílů, které, jakkoli morálně oprávněné, jsou pravděpodobně nedosažitelné“, se v uplynulém roce držela dobře, přičemž vojenské trendy se pohybovaly ve prospěch Ruska a politické trendy v Rusku. USA i Evropa se vzdalují pevnému a bezednému závazku k válce, který západní vůdci vyjádřili na jejím začátku.

Haassův návrh – pravděpodobně adresovaný Rusku – zněl, že válka by měla být zmrazena na současné frontové linii a „v ideálním případě by Ukrajina i Rusko stáhly své jednotky a těžké zbraně z nové linie kontaktu, čímž by účinně vytvořily demilitarizovanou zónu“, rezonují u neutrálních pozorovatelů. Rusko by si udrželo své vojenské zisky, i když by Kyjev nebyl nucen uznat jejich legitimitu, „místo toho, aby připustil, že obnovení územní celistvosti musí čekat na diplomatický průlom“, možná až poté, co Putin odejde z politické scény. Do té doby mohly „západní vlády slíbit, že plně zruší sankce proti Rusku a normalizují vztahy s ním, pouze pokud Moskva podepíše mírovou dohodu, která bude pro Kyjev přijatelná“. Přistoupení k ruským požadavkům na ukrajinskou neutralitu – tedy závazek nevstoupit do NATO – by bylo vyváženo pevným bilaterálním závazkem USA k obraně Ukrajiny. Je tedy pozoruhodné, že jak čas běží na současné strategii Západu, Bidenově administrativě minulý týden podepsal 10letou dvoustrannou bezpečnostní dohodu mimo struktury NATO: Dost možná, že tzv. strategie Haass je již v pohybu.

I když válka pokračuje neprůkazně, ve zbývajících měsících tohoto roku se obě strany pravděpodobně pokusí upevnit své pozice na bojišti před novým diplomatickým tlakem na mír. Pokud Trump vyhraje volby, a pokud, jak se zdá pravděpodobné, hodlá tlačit na Ukrajinu, aby se vzdala území za mír , budou evropští politici čelit obtížným rozhodnutím. Úplná evropeizace západního válečného úsilí bude vyžadovat mnohem větší mobilizaci zdrojů, než jak se evropští politici přes veškerou svou rétoriku dosud prokázal a jsou schopni nebo ochotni udělat, zatímco nesoulad mezi kyjevskými maximalistickými válečnými cíli a realitou na bojišti bude ještě výraznější. Zavázal by Starmer Británii k válce na Ukrajině bez americké podpory? Otázka jistě stojí za prozkoumání. Dovést tuto hrozivou situaci k přijatelnému závěru vyžaduje upřímnou a seriózní debatu o tom, jak by vypadal přijatelný závěr války, kromě úplného ruského kolapsu.

Přesto, jak Galeotti poznamenává, „jedním klíčovým problémem je to, že nemáme žádný společný smysl pro to, co skutečně znamená ‚vítězství‘ nebo ‚porážka‘, a tedy ‚neexistuje žádná smysluplná veřejná debata na Západě o pravděpodobných výsledcích,‘ co jsme připraveni vynaložit a udělat… a tedy jaká může být naše skutečná strategie.“ Tyto upřímné rozhovory, životně důležité pro britskou bezpečnost, se již odehrávají nad našimi hlavami, přesto jsou v britském politickém diskurzu podivně tabu, i když naši vůdci debatují o znovuzavedení branné povinnosti. Británie se silně zavázala k válečnému úsilí Ukrajiny a zaslouží si uznání za to, že umožnila její úspěšnou obranu jejího základního území. Samotné přežití Kyjeva je samo o sobě úročitelným vítězstvím a britské zájmy by měly být zajištěny v jakýchkoli mírových jednáních, která budou následovat. Výpočty Washingtonu se již potichu rozcházejí s jeho rétorikou: když pomalu akceptuje dávku reality a zatahuje rázné spory o zahraniční politiku USA do ostrovního světa britské politiky, Farage si jistě zaslouží uznání spíše než pokárání. Je rozumné, spíše než nemorální, zabývat se tvrdým světem, který existuje, a ne tím lepším, jaký bychom si přáli.

***

Tenhle článek UnHerdu naznačuje a já doufám, že si necucá z prstu, že na Západě už opravdu lámání ledů pokročilo tak daleko, že zdravý rozum už tak úplně nesedí na trestné lavici. Tedy v USA. V tuzemsku, kde vládne zastupující ukrajinský protektor a jeho Obludárium a strategickou komunikaci s občanem spravuje Velký Obuch se zatím vůbec nic nezmění. Ani o fous. K tomu dojde teprve tehdy, až v USA ten zdravý rozum zvítězí na plné čáře…. Doufejme, že se tak někdy stane. Nejlépe rychle… Ale nic většího , než doufání nemáme.

*

Petr Vlk, Kosa Zostra

**

Vážení čtenáři, texty, které přejímáme a překládáme z jiných zdrojů, sice nemusí vždy odpovídat názoru redakce, ale uveřejňujeme je proto, aby vyvažovaly jednostrannou ulhanost a překrucování českých médií a ukázaly jiné pohledy na politické, kulturní a společenské problémy. Věříme, že naši čtenáři to chápají a proto náš web v hojném počtu navštěvují.

Děkujeme i za podporu Nové Republiky finančními dary na konto FIO banky:

2300 736 297 / 2010

Pokud se rozhodnete přispět, napište do zprávy příjemci, že se jedná o dar.

Všechny texty autorů a překladatelů Nové Republiky jsou volně šiřitelné.

*