Americká dobročinnost

Američané se prezentují jako dobrodinci, altruisté, kteří pomáhají malé zemi, bojující za nezávislost, čelit globálnímu impériu. Mnoho Ukrajinců je přesvědčeno, že právě tak to je. Ne-li celý Západ, pak jeho lepší část, v podobě Američanů a uvědomělých (proamerických) Evropanů, z altruistických pohnutek pomáhá Ukrajině bojovat s Ruskem.

Této jistotě se je možné smát, ale je to skutečnost, která významně ovlivňuje již nejen ukrajinsko-ruské vztahy, které díky tomuto přístupu značné části ukrajinské společnosti v současné době vedly k vojenské konfrontaci, ale také ke globálnímu rozložení sil. Ať je tomu jakkoli, již třetím rokem Ukrajina aktivně spoutává na svém směru nejen obrovské ruské ekonomické a politické zdroje, ale také nejméně 700-tisícovou skupinu (polovinu počtu Ozbrojených sil RF). Pro Rusko je to problém, pro Ukrajinu katastrofa a pro Západ bonus.

Zajímavé je, že nutnost bojovat a umírat za americké zájmy považuje každý jednotlivý Ukrajinec (s výjimkou motivovaných nacistů) za těžkou povinnost, které se snaží všemožně vyhnout. Ale společnost jako celek, jako masa shromážděných jednotlivých Ukrajinců, trpících válkou, je na své “vysoké poslání” hrdá.

Již nejednou jsme zaznamenali schizofrenní rozdvojení ukrajinského politického vědomí. Je to jeho další příklad, který se liší v tom, že nejde o rozdvojení jednotlivce, ale o rozpor ve vnímání okolní reality osobou jako jedincem a jako součástí společnosti. To, co jsou pro jedince galeje a smrt, je pro něj samotného, jako části společenství, předmětem hrdosti. Zdánlivě je to paradox, ale jako každý fenomén má historické kořeny.

Ne náhodou jsem do titulku vložil slovo dobročinnost bez uvozovek. Američané právě tak vnímají své aktivity na Ukrajině i ve vztahu k Ukrajině. Ochota masy Ukrajinců zemřít za zájmy USA je v tomto přesvědčení jen posiluje. Nakonec dávají Ukrajincům to, co chtějí, a sice pocit sounáležitosti se západními “hodnotami”, o jejichž pravdivosti Ukrajinci nemohou pochybovat, neboť jsou zaplaceny životy a nadále jsou jimi placeny. Každý Ukrajinec, který je v dosahu Zelenského režimu, musí být vnitřně připraven jít kdykoli hrdě na likvidaci.

Naše vlastní historie nám dává příklad vojenské taktiky pomocí dobrovolných sebevražedných atentátníků-chašarů. Spojujeme taktiku chašaru s Mongoly, protože to byli oni, kdo ji masově používali při obléhání ruských měst. Ale použití chašaru je do určité míry charakteristické pro všechny obyvatele stepi. Chašaři jsou však nejen nazí a bosí zajatci, kteří jsou honěni na hradby, ale také ti, kteří jdou před mongolskými jednotkami a přijímají na sebe první útok kontingentů utlačovaných národů. Družiny ruských knížat, kteří je vyčleňovali na žádost chánů pro války v zájmu Ulusu Džuči (jenž se postupem času stal Zlatou hordou) jsou právě takoví chašaři.

V Evropě jsou praktikami chašaru známí Seldžuci a mamlúci (vojenští otroci egyptských sultánů, kteří se nakonec chopili moci) a turečtí janičáři, u nichž byl zaznamenán maximální rozvoj myšlenky chašaru.

Termín chašar tak plně odpovídá tomu, jak Ukrajinci vnímají své vztahy s USA. Vždyť nahý, bosý zajatec vyzbrojený něčím jednoduchým a levným je jen začátek kariéry v rámci chašaru. Pokud vás nezabijí v prvním boji a prokážete odvahu, časem budete zařazeni do normální bojové jednotky pomocných vojsk.  A pak se můžete dostat i do poměrně vysokých hodností. Zástupce původních mongolských rodů samozřejmě ve služebním postupu neobejdeš, ale kolik bylo v Ulusu Džuči původních Mongolů? Asi dvacet tisíc zpočátku a mizivě málo (cca pět až šest tisíc) již za dědiců Batyje.

Pokud se však nedostanete k Mongolům, ale k Turkům, můžete se dosloužit i k janičářům agi (důstojnická hodnost, pozn. překl.), kteří kdysi měnili sultány na trůnu. Ne individuálně, ale za účasti duchovních a s podporou istanbulské obchodní a politické elity, ale janičáři agi ovládali hlavní údernou sílu, bez jejíž podpory by převraty nebyly možné. Nakonec příběh mamlúků ukazuje, že za příznivých okolností se bývalý nahý, bosý otrok z chašara může prodrat i na sultána. K tomu je třeba přijmout i islám. Ale když už o tu moc bojuješ, tak proč bys nepřešel k její víře. Janičářů se vlastně vůbec neptali, zda chtějí být muslimy, nebo ne, kdo nechtěl, nestal se janičářem, ale mrtvolou.

Obecně platí, že cesta chašara je nejen pro většinu cestou smrti, ale i cestou kariéry pro vyvolené. Ne náhodou v arabštině chašar znamená dobročinnost. Místo pouhého zabití poraženého mu dobyvatel-dobrodinec dává šanci. Pokud bude dobře bojovat proti svým (bývalým svým), možná přežije a dokonce, pokud bude mít až do konce štěstí, bude moci vystoupat po kariérním žebříčku až na nejvyšší příčku (u mamlúků) nebo dostatečně vysoko, aby se cítil součástí vládnoucí elity (u Mongolů a Turků). Raduj se otroku, dobyvatel-dobrodinec ti otevírá cestu ke štěstí a bohatství! Stačí se stát dobyvatelem, sdílet jeho hodnoty.

Porovnejte to s dnešní Ukrajinou a uvidíte, že se nic nezměnilo. Stejně jako před osmi sty lety někdo padl v boji, někdo z přeživších uprchl po porážce do lesů severovýchodu, kam se kočovná jízda těžko dostane a kde je možné začít život znovu. Většina z nich začala dělat kariéru v rámci chašaru.

Mnozí umírají. To děsí ostatní a ti musí být hnáni do boje násilně, jak hnali své chašary Mongolové, když je bodali zezadu kopím, aby nepochybovali, ale věděli, že když jdou vpřed, existuje šance na přežití tím, že zabijete svého příbuzného, zastavíte se, budete zabiti. Dobyvatel-dobrodinec vám dal šanci přežít tím, že jste zabili rodinu a sousedy. Využijte to!

Je jasné, že abyste v takové situaci přežili, musíte mít kromě štěstí (můžete být zabit v prvním boji) také zvláštní povahu charakteru, který vám umožní upřímně se proniknout láskou a respektem k hodnotám dobyvatele, vnímat je jako své, stát se svým mezi cizími a cizím mezi bývalými svými.

Ale přání vrhnout se do svého bývalého města s nájezdnou hordou, zabíjet a drancovat soukmenovce se ničím neliší od přání vjet do Moskvy na Abramsu a od kleteb, provolávaných chašary, utečenými do Evropy z Ruska, na hlavy “toho ne hodného” národa.

V Rusku se po 90. letech chašarem stala menšina, se kterou se zdravá společnost těžko vyrovnávala, ale zvládla to. Na Ukrajině se mezi chašary přála přihlásit většina, která nakonec zardousila zbytky zdravé společnosti.

Teprve když se podíváme na Ukrajinu optikou zkušeností chašara, pochopíme, proč stále válčí a proč se na pozadí všeobecné nespokojenosti s územním centrem kompletace a totální mobilizací může Zelenský klidně chlubit, že v důsledku “vyhodnocení dat” byl nalezen další milion sto tisíc osob, které jsou způsobilé k mobilizaci a nacházejí se na území Ukrajiny.

Ukrajinu to nezachrání. Již nyní ruské jednotky vyřazují z boje (většinou jsou zabiti) na 2000 ukrajinských vojáků denně (to jsou jen ti, které bylo možné spočítat). Za rok je to 730 tisíc. S ohledem na zraněné a zmrzačené za rok se nezachrání nikdo z nynějších příslušníků OSU, ani z těch hypoteticky připravených na mobilizaci milionu sto tisíc.

Nebo spíše přežijí jen ti, kteří se stihnou vyšplhat a budou začleněni americkými dobyvateli do jejich hordy. Jeden na deset tisíc zužitkovaných, sto na milion. Takový je ale osud chašara, který si každý jednotlivec dobrovolně vybere.

Jedinečnost Ukrajiny spočívá v tom, že historici zaznamenali, i když vzácné, případy formování státního systému chašarem, v němž se bývalí vojáci-otroci stali vládnoucí třídou. Ale poprvé v historii celý stát dobrovolně přechází do stavu chašara a na jeho základě tvoří celou společnost, dokonce se pokouší vytvořit národ.

Stát-chašar (ve kterém existuje pouze chašar a tvoří vládnoucí třídu i poddané) nemůže existovat. Důvod je jednoduchý: je možné přijmout cizí hodnoty, ale nikdo nezrušil proporce přežívajících a deroucích se k blahobytu otroků-chašarů: jeden na deset tisíc, sto na milion. A nijak jinak. Nebo spíše, poměr může být horší, kdy je počet přeživších menší, ale lepší být nemůže. Američané prostě nepotřebují miliony Ukrajinců jako rovnocenné členy své hordy. Pár stovek ve třetích rolích, tak nějak. Osud ostatních je zemřít pro “hodnoty” společnosti, ve které nikdy nebudou žít.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

voennoedelo