Transparentní komedie

Začalo Mistrovství světa v hokeji, o jehož kvalitě lze mít dopředu jisté pochyby, protože chybí jak výkvět kanadsko-americké NHL, tak i ruské KHL a z reprezentací ruská a běloruská. Když to shrneme, ti nejlepší, a zároveň kandidáti na titul, v České republice nejsou. Nechceme nijak snižovat nadšení pro sport u ostatních, ani jejich umění, nicméně arogance a priority NHL a diskriminace ze strany světové sportovní federace vůči Rusku a Bělorusku dělají z Mistrovství světa v hokeji prostý pouťák. Sice s velkou propagací, ale bez vrcholných výkonů těch nejlepších.

K vyloučení ruských a běloruských sportovců z některých soutěží je fackou světu. Američané terorizují svět mnoho desetiletí, začínají jednu válku za druhou, prsty mají i v té na Ukrajině, ale o nucené absenci jejich zástupců nikdo nikdy neuvažoval. Ta hysterická nenávist vůči jinému úspěšnému, bohatému a hrdému národu, který si ještě ,,dovoluje“ nemít bezmezný respekt k západním hodnotám, navíc vlastní území, které se rozlohou a bohatostí na přírodní zdroje vymyká planetárním standardům, je prostě nekonečná. A sebedestrukční. V Rusku už dávno vědí, že nesmí nic podcenit a zároveň jakýkoliv projev vlastní slabosti je pro Američany a NATO impulsem k zvýšení agresivity vůči rodné zemi. Naštěstí si to vše velmi dobře uvědomují a zároveň dokážou svou velkorysost přenášet i tam, kde Západ už natropil velké škody.

Ostudné chování politiků se přenáší i do ochozů sportovních klání. Nedávno prezident Petr Pavel navštívil ragbyové utkání české reprezentace. Ukázal se na hřišti, potřásl rukou jedněm z nejtvrdších chlapů v zemi, ale pro samotné ragby to má nulový dopad. Nadále finančně skomírá a přestože patří jeho mistrovství světa po fotbalovém a Olympijských hrách na třetí místo ve sledovanosti sportovních akcí na světě, dokonce před F1, u nás má minimální mediální a ekonomickou podporu. Nepatří ani mezi 30 dotovaných sportů. Většina financí jde jinam, nejvíce do prohnilého fotbalového a hokejového prostředí. Kdo nepoznal zázemí a zákulisí těchto sportů, hltá výsledky, sleduje přenosy a podivuje se nad částkami létajícími kolem těch nejpropagovanějších. Petru Pavlovi však o žádné ragby nešlo, jen se někde ukázal, a tím jeho zájem skončil. A podobné to bude i na MS v hokeji, kde se už také prezentoval. A nejen on. Znovuzrození vlastenci Nerudová a Farský, kteří budou po případném zvolení do Evropského parlamentu kopat za Brusel a proti nám, zkouší v hledišti sbírat další politické body.

Netvrdíme, že by politici nemohli chodit na sporty. Ať si koupí v předprodeji vstupenku, na stadionu popcorn nebo pivo u stánku, sednou si mezi ostatní a fandí komu chtějí. Nemusí se u toho fotit, a poté to strkat všude, kam jen to jde. Protože když to systematicky dělají, zvláště když se blíží volby, jde o zcela umělou produkci vlastenectví. Většina z těchto ,,pronárodních“ soudruhů by stejně mnohem radši zahalovala svá ramena do různých modrožlutých hadrů, ať už ukrajinského či eurounijního původu. Celá ta falešná komedie je na zvracení. U Petra Pavla je převlékání kabátů běžné a nevíme, jaký další ohoz má připravený ve skříni. Představitelé Pětikoalice i ANO jsou zásadně proevropští, nikoliv pročeští, navíc inklinují mnohem více k nacistické ideologii a sudetoněmeckému Landsmanschaftu než k zaslouženým slovanským vítězům nad tímto zlem pocházejícím z ,,Germánie“. A jaksi ignorují i dopady anglosaského přístupu ke zbytku světa, jehož důsledkem je i současná migrace z bývalých kolonií. Nekritické vzhlížení k Západu a nenávist k progresivnímu zbytku světa se fanděním v hledištích nijak nezmění.

Samozřejmě i přes výše uvedené fandíme našemu národnímu týmu. Není v plné síle, nemá nejkvalitnější soupeře a Nagano je dávnou historií a důkazem toho, že lze vytvořit prostředí, kde se bez nenávisti a zášti sejdou ti nejlepší. K tomu však musí být vůle, kterou teď svět nemá. Dokud lidé nedostanou rozum, což je myšleno i v jiných oblastech, než je sport, není naděje k setkání těch nejschopnějších. V politice, kultuře, sportu či vědě, prostě nikde. Máme před sebou mnohem větší a těžší úkoly, než je vítězství v hokeji. Bohužel…

*

Jindřich Kulhavý, iNadhled