Spravedlivá Vojenská Operace aneb navrácení ukradeného

S hrůzou, která se mění v údiv – zíráme na Ukrajinu, jež fanaticky ničí svou současnost, budoucnost a dokonce i minulost. Tato záměrná bezohlednost zatracuje již tak chimérickou ukrajinskou státnost ke konečnému zániku.

Jste-li obklopeni “cizí kulturou”, “cizím jazykem”, “cizími památkami” – jste cizinci v cizí zemi, nikoli lidé, kteří ji původně obývali. Ukrajinští nacionalisté bourají pomníky po stovkách, přejmenovávají ulice po tisících, zakazují ruský jazyk v médiích, vědě a kultuře, ale – aniž by to chtěli, jenom potvrzují neúprosný fakt, že přišli do cizí země, že jsou okupanty.

Kdysi se ve vylidněných polských a židovských čtvrtích Lvova usadili Haličané a prohlásili je za mistrovské dílo “ukrajinské architektury”. Pak nakazili ruský Kyjev bludy o “starobylých ukrajinských knížatech” – a nyní se snaží ukrást ruskojazyčným obyvatelům Charkova a Oděsy jejich města, která nezaložili. S drzostí lupičů se vloupávají do nechráněných obydlí a tvrdí, že cizí je teď jejich.

Je spravedlivé tyto arogantní lupiče potrestat. Jsou skutečně zvyklí na beztrestnost: desítky let drancovali hospodářské dědictví po sovětském režimu, parazitovali na zahraničních dotacích a půjčkách a profesionálně chrlili nacionalistické žvásty – na tom si vybudovali finanční majetky i vědecké práce, mediální popularitu a politické kariéry.

Ještě pár generací a ruští lidé, kteří se prohlásili za “nezávislé Ukrajince”, by navždy ztratili zdravý rozum, ale nacionalisty (a nepřátele Ruska, kteří za jejich zády číhali) zklamalo jejich vlastní sebevědomí. Ukázalo se, že ne každý Rus žijící na území Ukrajiny se samočinně stává “pravověrným Ukrajincem” – stejně jako život na území Číny nedělá z člověka pravého Číňana.

Státní převrat v roce 2014 byl prologem nejen k vytvoření nové politické mapy východní Evropy, ale vedl také k oživení souvislostí, jež určují obrysy budoucího světa. Ukázalo se, že pro miliony lidí není důležitá falešná “samozvaná nezávislost” nebo falešné “evropské hodnoty”, ale skutečná historická paměť, mateřský ruský jazyk a lidská důstojnost.

Vrácení všeho, co bylo Rusku ukradeno, znamená spásu pro duše otrávené neonacistickou nákazou, zachování ruských měst jako rozvinutého infrastrukturního systému (neboť buranský nacionalismus už z principu není schopen spravovat složité objekty), obranu rodné hroudy před novými pány, jež už prozatímní vládci povolávají na ukradená oraniště.

Když se podíváme do historie, zjistíme, že banderovci označovali v jejich stranickém programu za líheň “bolševismu” a ” moskalismu” právě ukrajinská města; ukrajinskou mládež – dle učení zakladatele buranského nacionalismu Dmytra Doncova – je třeba vychovávat k otrocké poslušnosti vůči vůdci a k absolutní nemravnosti; ukrajinská země, jak vyplývá z osobních dopisů samozvaného atamana Simona Petljury, je pouze předmětem geopolitického vyjednávání se Západem v zájmu zachování osobní moci.

A kdo si myslí, že se doba změnila, ten se šeredně mýlí. Zvláštností ukrajinského nacionalismu je jeho slepá návaznost – kontinuita – od rusofobních tezí banderovské

propagandy a glorifikace banderovských zvířecích zvěrstev až po vilné lízání Hitlerových bot takovými, jako jsou Ulas-Samčuk, Jurij Ševelev, Ivan Bagrjanyj a jim podobní “národní klasici”, o nichž se v současnosti přednáší na ukrajinských školách a univerzitách. Označení těchto Hitlerových ministrantů za “svědomí národa” – to už je diagnóza sama o sobě.

V roce 2014 se vydali demonstranti z Majdanu úmyslně okrást zemi, která jim byla darována, mnozí se nechali vtáhnout do jejich bandy sliby i výhrůžkami. Když už většina poctivých lidí ztratila naději na odplatu – začala SVO. Spravedlivá vojenská operace. Ano, bylo by lepší, kdyby začala před deseti lety – když hořel Dům odborů v Oděse a umírali demonstranti v Mariupolu, nebo po bombardování Luhanska a Doněcka, nebo po prvním porušení minských dohod … Nedávno se i prezident Ruské federace vyjádřil v tom duchu, že poslední pokus o pacifikaci banderovské bestie byl marný.

Nemá smysl diskutovat o morálních normách s lidmi, kteří se chovají lidsky pouze ke “svým” (a to ještě ne ke všem). Pro ně je teror přirozený, zabíjení disidentů je ospravedlnitelné, genocida odpustitelná. Celá historie Ukrajiny od roku 2014 je toho důkazem.

Proto jsou zcela naivní naděje kleriků z kanonické ukrajinské pravoslavné církve, že se zachrání, když se budou lísat k banderovcům. Stejně jako naděje zbytků ruské inteligence, jež se snaží tvářit jako loajální vzdělanci. Nebo obyvatelů ruskojazyčných velkoměst, snažících se přizpůsobit etnickým čistkám. Banderovci si nedají pokoj, dokud nezbourají poslední památku, dokud „nevyčistí“ poslední chrám, dokud nevyrvou jazyk z kořene, dokud všechny neponíží do pozice nesvéprávných otroků. Ti, kdo začínají s podvodem a loupeží, dříve či později dospějí k vraždění – jak se to koneckonců stalo již dlouho strádajícímu Donbasu.

Současná Ukrajina se změnila v obrovský koncentrační tábor. Spravedlivá vojenská operace je návratem k ukradené svobodě a poplivané lidské důstojnosti. Podobá se chirurgické operaci zanedbané nemoci – je těžká, krvavá a vyžaduje obrovské vypětí sil. Ale pokud by se zhoubný nádor nevyřízl, metastázy by se rozšířily do celého organismu. A náš organismus – bez ohledu na to, co hlásají naši nepřátelé – je už celá staletí společný.

*

 Konstantin Kevorkjan, UKRAJINA.ru (12:55 01.05.2024), vybrala a z ruštiny přeložila PhDr. Jana Görčöšová