Proč nedeportovat Ukrajince do války

Jde o nás

Nucené deportace Ukrajinců do války, kteří bojovat nechtějí, může být jen první krok k dalším krokům, jak zapojit do války nejen naše Ukrajince, ale nás samotné. I zde platí výrok Martina Niemöllera o vzrůstu moci nacistického státu: “Když přišli nacisté pro komunisty, mlčel jsem; nebyl jsem přece komunista. Když zavírali sociální demokraty, mlčel jsem; nebyl jsem přece sociální demokrat. Když přišli pro odboráře, mlčel jsem; nebyl jsem přece odborář. Když přišli pro mě, nebyl už nikdo, kdo by se mě mohl zastat.“. Pakliže budou válečné deportace Ukrajinců pobývajících na našem území, je otázkou času, kdy budou do války hnát nás.

Svrchovanost našeho státu

Tvorba vojska a jeho nasazení je základním prvkem svrchovanosti státu. Každý stát však za tvorbu svého vojska odpovídá sám. Pokud stát na svém území dá souhlas k verbování do vojska cizího státu, jde o verbování dobrovolné. Nucené verbování na našem území do cizího vojska, tedy za použití násilí, by bylo popřením naší svrchovanosti. Naše policejní a jiné mocenské orgány by se staly nástrojem vynucování povinností nařízené kyjevskou vládou, nástrojem cizího státu.

Hledisko lidskosti

Nucené deportace na ukrajinskou frontu by se netýkaly jen válečných uprchlíků, ale i lidí, kteří z Ukrajiny odešli dávno před válkou a na území Čech, Moravy a Slezska žijí a pracují i více než 10 let. Část přišla z bývalé československé Podkarpatské Rusi a hlásí se k rusínské a ne ukrajinské národnosti. Jejich vztah k Ukrajině se oslabil. Naopak si vytvořili vztah k Moravě, Slezsku i k Čechám. Žijí zde se svými rodinami, děti mluví česky-moravsky, plní zde školní docházku a žijí i ve smíšených manželstvích či obdobných svazcích. Násilná deportace takových lidí, kteří na Ukrajině nežijí po dlouhou dobu, aby padli za vládu, kterou si nevolili a kterou řada z nich nevnímá jako vládu svou, je nelidské.

Hledisko ekonomické

Protože by se nucená deportace na ukrajinskou frontu týkala i osob, které k nám přišly za prací před válkou, naruší to chod řady společností ve stavebnictví i jinde, které jsou na práci Ukrajinců závislé. Pracující lidé z Ukrajiny zde tvoří hodnoty. Navíc lidé, kteří chodí pravidelně do práce, jsou pro policii snadno dohledatelní, na rozdíl od lidí, kteří do práce nechodí. Je tedy předpoklad, že při tlaku na policii, aby dodala určité množství ukrajinských mužů, ta by šla nejjednodušší cestou, tedy by si do práce došla pro ty, kteří u nás pracují.

I v případě Ukrajinců, kteří k nám přišli jako váleční utečenci, by došlo k ekonomickým škodám na naší straně. Nucená deportace na frontu by se týkala především zdravých mužů, kteří jsou schopni se rychle a dobře zapojit do pracovního procesu. Na našem území by zůstaly jejich ženy a děti. Děti nelze do pracovního procesu zapojit vůbec a ženy, pokud se starají o malé děti, jen s obtížemi. Tedy při nucené deportaci jejich živitele na ukrajinskou frontu by se o ně musel starat náš stát.

Hledisko policejní

Ukrajinci, kteří chtěli bojovat, na frontu nastoupili dobrovolně. Ti ostatní by museli být donuceni násilím k deportaci. To by byla velká zátěž pro naši policii, vězení i soudy, protože by se Ukrajinci bránili před násilnou deportací i soudní cestou. Je správné použít násilí, má-li být vynuceno právo ve prospěch našeho státu a jeho občanů. Ovšem státní násilí skrze policii a jiné donucovací složky je drahé. K čemu je nám násilí námi placené, vynakládané ve prospěch cizího státu? Policejní lidské a materiální zdroje jsou omezené. Budou-li vynaloženy ve prospěch kyjevské vlády, nebude se jich dostávat na to, co má být činěno ve prospěch našich občanů.

Dvojí občanství

Obdobně jako po rozdělení Československa má řada občanů u nás dvojí občanství, tak je tomu i po rozpadu Sovětského svazu, kdy zejména na východní Ukrajině mají lidé ukrajinské i ruské občanství. Je u nich konflikt věrnosti různým státům. Je na nich, aby si tento konflikt vyřešili. Náš stát nemá do tohoto konfliktu jednotlivcům vstupovat. Někteří lidé pochází z území, které obsadilo Rusko a cítí se doma na tomto území bez ohledu, jaký stát jej ovládá. Nutit je bojovat proti vlastnímu domovu v tom, jak jej vnímají oni sami, je špatné. Už vůbec nesmíme takto nutit bojovat ve válce na Ukrajině ty, kteří mají vedle ukrajinského i naše občanství.

Závěr

Nejsme válčící stát. Předseda vlády Petr Fiala lhal, když řekl, že jsme ve válce. Nebudeme mít přínos, ale jen náklady z násilné deportace lidí do války, které se neúčastníme. Proto nemáme být verbíři cizího státu.

*

Doc. JUDr. Zdeněk Koudelka, Ph.D., Parlamentní Listy