Přece by nám nelhali…

Většina lidí žije ve své malé komunitě, rodině, příbuzenstvu, sousedských vztazích a na pracovišti. Byli slušně vychováni a také dobře vědí, že lež se nevyplácí. Nejenže jako děti dostali za své naivní lži naplácáno. Výchova jim vnutila svědomí a povinnost vyžadovat pravdu od ostatních. Podílejí se na sociální kontrole. Selhání se trestá – od ztráty přízně a snížení důvěry až po vyobcování. Cizí jsou mimo kontrolu a je rozumné se mít na pozoru. To není xenofobie, ale rozum. Ani politici a novináři mezi sebou nelžou, ale na veřejnosti ve vztahu k cizím si lží mohou pomoci ku prospěchu nebo z nouze. Někteří to pokládají za součást profesionální výbavy. Kvalitní lež zvýhodňuje. Adresáti lží nemohou tvrzení ověřit. Můžeme věřit? Nevíme ani, kdo je kdo. Goebbels byl ve lhaní profesionál a Hitler spoléhal, že vítěze nikdo nesoudí.

Jako nadpis jsem si vypůjčil název knihy fejetonů Věry Noskové. Adresáti veřejných lži tu větu „Přece by nám nelhali“ neříkají nahlas, ale ta myšlenka je v nich zakořeněna.

Ale samozřejmě, že lžou. Protože jsou v tísni, protože si chtějí pomoci a spoléhají, že se na to nepřijde. Vedle primitivních kriminálních recidivistů existují i vysoce inteligentní asociální psychopati (dnes se tomu říká „disociální porucha osobnosti“). Nemají morální zábrany a využívají ostatní ke svému prospěchu. Na rozdíl od těch primitivních, kteří se nedokáží přetvařovat, zřídka končí v kriminále. Ti, kteří se selhali, odpadli cestou vzhůru. Ti talentovaní to dotáhnou až na nejvyšší místa. Neškodí ze zášti, ale protože je jim osud ostatních lhostejný a vlastní prospěch nade vše. Z té výšky dokáží škodit velkým komunitám i celým národům, pokud získali takový vliv. Talentovaní darebáci bývají i oblíbení.

Mezi svými nežádáme důkazy. Mimo okruh blízkých a dobře známých je žádat máme, vlastně musíme, protože se nelze spolehnout. Schováváme si účtenky a ptáme se, sháníme reference, uplatňujeme zkušenost, užíváme návody, mapy. Ale politika je pro velkou většinu lidí hodně daleko a skrytá. Dokonce i ta komunální ve větším městě. Nevidíme do účtů, nemáme čas ověřovat, a když se zeptáme, nedostaneme skutečnou odpověď, jen nějaké tvrzení. A když máme čas a motiv být neodbytní, tak další a další tvrzení. A začnou se zajímat, kde jsme zranitelní.

A média? Po dávno uplynulých desetiletích opět píší všichni skoro stejně a nežádoucí nezávislé nazývají dezinformátory. A prosazují cenzuru v zájmu pravdy a lásky. A chtějí kriminalizovat nenávistné projevy, monopol na nenávist a její šíření si ponechají.

Dnes jde o nadnárodní politiku, stamiliardy na současných nebo budoucích účtech. A jde o život. Přinejmenším o jeho kvalitu. Přece by nám nelhali? Spoléháme na lidi, které známe. Známe tajné služby? Pracují pro nás? Myslí na naše blaho i nositelé zahraničních metálů? A ta pestrá směsice fanatiků, dobrodruhů a zbohatlíků tím vydíratelnějších, čím více mohou ztratit…?

Nejsme soudci, abychom mohli předvolávat svědky a hodnotit důkazy. Ale nemůžeme se spolehnout. Musíme žádat důkazy. Nesmějí nám stačit tvrzení, obvinění a stokrát opakovaná prohlášení. Mohou být lživá.

Přece by nám nelhali? Není to lhostejné, protože oni myslí na vlastní prospěch, na to, co mohou získat a nebo ztratit. A lze se spolehnout, že na nás ostatní kašlou. Je těžké žít bez víry a málokdo umí žít nerozhodnut. Ale víra musí přijít až po přesvědčivých důkazech. Nesmí předcházet. Položme si klasickou otázku „Cui bono“, komu to prospívá?

Já jim nevěřím. Nepředložili žádné důkazy a celá konstrukce tvrzení je nepravděpodobná. A čin neprospívá obviněným, ale žalujícím. Lež tohoto rozsahu a dosahu je zločin. Nenávist by byla lichotivá, zaslouží jen opovržení. Budou škodit dál, když se jich nezbavíme.
Přece by nám nelhali?