Poslední čtyři dny…

A tak se zase dozvíme, že ruské tanky přijely devátého ráno do už prázdné Prahy, že pro celé pražské povstání byli nejdůležitější Vlasovci (především ti v Řeporyjích), Koněv byl jen další okupant a Američani by Prahu osvobodili dřív, kdyby Pattona pustili z řetězu. Samotní Němci vlastně nikoho nezavraždili, jen se potřebovali dostat přes pražské mosty do amerického zajetí a kdyby Pražáci nebyli hloupí a pár dní si počkali, mohli to mít bez krve. Vynechal jsem něco?

Mimochodem… zaslechl jsem nějaké poplašné řeči, že Berndt Possett má být navržen na státní vyznamenání… Asi za to, jak se sudetští Němci chovali za okupace ohleduplně a vůbec nechtěli „hajm ins Rajch.“ Ale to je určitě jen hoax… a nebo návrh KDU-ČSL, aby se definitivně odporoučeli z dějin i se Zdechovským a Hermannem.

Když dnes máme výročí začátku pražského povstání, dovolím si konstatovat, že to tehdy bylo úplně stejné, jako dneska. Tehdy jsme také měli přepych mnoha náčelníků a málo indiánů. Povstání se připravovalo delší dobu mezi různými skupinami, které o sobě v mnoha případech ani nevěděly. Měli jsme Českou národní radu, vojenské velitelství Velké Prahy Bartoš, protektorátní vládu, Vládní vojsko, Radu tří a další skupiny.

Povstání začalo spíše spontánně, protože se „už něco muselo udělat“ a všichni ostatní na to nějak reagovali, zpravidla pod tlakem událostí. Od první minuty organizátoři vlastně jen doufali, že se k nim národ přidá. Subordinace se složitě vyjasňovala, odpovědnost také a většina akcí byla založena na odvaze a improvizaci šikovných jednotlivců.

Nepřítel tyto problémy neměl. Ferdinand Schorner prostě vydal rozkaz a bylo to. Měl na povel ještě milionovou armádu a všechny civilní složky okupační správy věděly, koho mají poslouchat.

Po válce měli leckteří čeští povstalečtí velitelé oplétačky se soudy za to, že nevhodně posoudili situaci (která byla z principu válečného bordelu naprosto nepřehledná) a bylo strašně snadné se v dobrém úmyslu stát zrádcem. Nikdo tehdy ještě pořádně nevěděl, kdo u nás bude vládnout a jak. Všechno bylo nejisté. Dobrý skutek těch, kteří na sebe tu odpovědnost vzali, byl později po zásluze potrestán.

Němečtí vojáci (především ti z SS), kteří bez skrupulí vraždili civilisty, aby se přes Prahu dostali do amerického zajetí, ti pak žádné problémy zpravidla neměli. Válka skončila, děláme tlustou čáru, zapomeňte. Ne nebudeme nikoho vydávat…

Pro naše vedoucí odbojáře osvobozením Prahy problémy vlastně teprve začínaly.

Možná právě proto nemáme takřka žádné vzpomínkové akce na naše vlastní hrdiny a Karla Kutlvašra nebo Františka Slunečka prakticky nikdo nezná. Stejně jako skoro nikdo neví, kdo byli Albert Pražák nebo Sergej Vojcechovský. Ještě tak možná někdo četl od Drdy Němou barikádu a ti dnešní mladí už ani to ne.

A tak se musíme ještě osmdesát let po válce dohadovat, kdo nás vlastně osvobodil a nebo neosvobodil. Český podíl jako by nebyl… náš národ se sám postaral, aby na nikom nezůstala ani nitka čistá. Nakonec všechno udělali hoši zvenčí, které střídavě adorujeme a zatracujeme, podle toho, jak se to kolem nás geopoliticky otočí.

Přitom, český podíl na ukončení nacismu v Evropě nebyl nijak malý. Od Británie, přes Tobruk, ruské stepi až po Duklu, byli jsme u toho. Možná je nejvyšší čas se zaměřit především na českou účast v této velké válce. Měli bychom položit kytičky především u památníků českých vojáků a českých odbojářů. Je na místě poděkovat všem, co se na našem osvobození podíleli, ale hlavní důraz bychom měli položit na to, co za války i za Pražského povstání vykonali Češi.

Pokud si nezačneme vážit odvahy těch, kteří konali, ačkoliv jich byla jen hrstka, nezačneme uznávat ty, kteří na sebe vzali odpovědnost a nezačneme mít své vlastní dějiny, tak nám pořád bude někdo importovat svobodu zvenčí. Ale vždycky to bude cizí svoboda a cizí mír.

*

Daniel Starzik – Vidlák, Litterate